Na přelomu 50. a 60. let vyvíjely Spojené státy zbraň, která se vymykala všem dosavadním představám o válčení. Projekt Pluto měl přinést nadzvukovou střelu SLAM poháněnou nechráněným atomovým reaktorem. Tento létající kolos měl prolétávat nepřátelským územím těsně nad zemí, trhat budovy masivní rázovou vlnou a za sebou zanechávat radioaktivní spoušť ještě dříve, než svrhl svůj smrtící náklad šestnácti termonukleárních bomb.
Když v lednu 1957 odstartoval v Lawrence Livermore National Laboratory přísně tajný Projekt Pluto, stála americká armáda před strategickým rébusem. Sovětský svaz budoval rozsáhlé sítě protiletadlových raketových komplexů a klasické bombardéry B-52 ztrácely schopnost proniknout do vnitrozemí protivníka ve vysokých výškách. Odpovědí měla být střela SLAM (Supersonic Low Altitude Missile) – obří bezpilotní stroj velikosti lokomotivy, který se měl k cílům přiřítit rychlostí přes 3 500 km/h v přízemní výšce pouhých 300 metrů, kde byl pro tehdejší radary zcela neviditelný.
Motor bez stínění: Když se vzduch ohříval přímo o uranové tyče
Srdcem střely byl jaderný náporový motor (ramjet). Na rozdíl od běžných proudových motorů neměl žádné pohyblivé turbíny ani kompresory. Vzduch byl stlačován pouhou vysokou rychlostí letu v masivním vstupním ústrojí a následně hned proudil do aktivní zóny reaktoru.
Konstruktéři pod vedením fyzika Teda Merkla stáli před bezprecedentním materiálovým problémem. Reaktor musel dosahovat výkonu přes 500 megawattů, vydržet teploty přesahující 1 400 °C a proudění vzduchu o rychlosti stovek metrů za sekundu. Tradiční kovové slitiny by se v takových podmínkách okamžitě roztavily nebo zoxidovaly. Řešením se stala speciální keramika z oxidu berylnatého (BeO), do níž byl rovnoměrně rozptýlen vysoce obohacený oxid uraničitý. Aktivní zónu tvořilo téměř půl milionu drobných šestihranných keramických trubiček, jimiž proudil nasávaný vzduch. Žádný výměník tepla ani radiační stínění neexistovaly – vzduch se ohříval přímým kontaktem s palivovými články, bleskově expandoval a tryskou unikal ven obrovskou rychlostí.
Zbraň trojího účinku: Rázová vlna, radiace a termonukleární pumy
Destrukční potenciál střely Pluto daleko přesahoval možnosti jakékoli konvenční zbraně. Šlo o systém s trojím smrtícím účinkem, kde samotný průlet stroje působil jako zbraň hromadného ničení:
Prvním ničivým faktorem byl extrémní aerodynamický třesk. Při letu rychlostí Mach 3 ve výšce pouhých 300 metrů nad terénem vytvářela střela rázovou vlnu s akustickým tlakem přes 160 decibelů. Tlaková vlna byla tak silná, že trhala střechy budov, vyvracela stromy a mohla způsobit fatální zranění lidem na zemském povrchu.
Druhým faktorem byla přímá radiace. Jelikož reaktor neměl žádné olověné ani betonové stínění, chrlil pod sebe intenzivní gama záření a neutronový tok. Navíc vzduch proudící aktivní zónou erodoval keramické články a odnášel s sebou radioaktivní částice, takže střela za sebou nechávala pás těžce zamořeného území.
Teprve třetím a hlavním úderem bylo samotné bojové zatížení. V trupu nesla střela SLAM pumovnici až pro 16 termonukleárních hlavic. Díky atomovému pohonu měla prakticky neomezený dolet a po shození náloží mohla ještě celé týdny kroužit nad nepřátelským územím a pokračovat v radioaktivním zamořování.
Pozemní testy v Nevadě: Vlak na dálkové ovládání v Jackass Flats
Protože letové zkoušky takto nebezpečného stroje nebyly v obydlených oblastech myslitelné, vybudovala Komise pro atomovou energii speciální polygon Area 401 v nevadské poušti v lokalitě Jackass Flats. Aby inženýři nasimulovali proudění vzduchu při rychlosti Mach 3, postavili obří zásobník stlačeného vzduchu tvořený čtyřiceti kilometry ocelového potrubí, které uchovávalo přes 450 tun vzduchu pod tlakem 25 MPa.
V květnu 1961 byl úspěšně spuštěn první testovací reaktor Tory-IIA, který běžel několik sekund na částečný výkon. Skutečný triumf však přišel v květnu 1964 s plnohodnotným reaktorem Tory-IIC. Monstrum běželo na plný výkon 513 megawattů po dobu celých pěti minut bez jakékoli strukturální poruchy. Zbytková radiace byla tak extrémní, že veškerá manipulace s reaktorem musela probíhat pomocí plně automatizovaného vlaku na dálkové ovládání a obsluhu zajišťovala masivní robotická ramena za tlustými stěnami bunkru.
Proč musel projekt skončit: Zbraň, kterou nebylo možné bezpečně otestovat
Přestože byl motor Tory-IIC technickým triumfem, 1. července 1964 byl Projekt Pluto definitivně zrušen. Důvodů bylo hned několik.
Předně neexistoval žádný způsob, jak střelu reálně otestovat ve vzduchu. Jedinou teoretickou možností bylo vypustit ji nad Tichý oceán a nechat ji po testu spadnout do hlubin, i to však hrozilo nebezpečným radioaktivním zamořením mezinárodních vod. Navíc se vojenské velení obávalo, že vývoj takto radikální zbraně přiměje Sovětský svaz k postavení obdobného systému, proti kterému by neexistovala žádná obrana.
Klíčovou roli však sehrál technologický pokrok na jiném poli. V první polovině 60. let vstoupily do služby spolehlivé mezikontinentální balistické rakety Minuteman na tuhá paliva a ponorkové střely Polaris. Ty dokázaly zasáhnout cíle na druhé straně planety za pouhých třicet minut bez nutnosti stavět gigantické létající atomové reaktory. Projekt Pluto tak zůstal fascinujícím, byť mrazivým pomníkem technické odvahy a strategických extrémů rané studené války.
