Když sovětský pilot Viktor Bělenko přistál s přísně tajnou stíhačkou v Japonsku, experti z Pentagonu očekávali lehký titanový zázrak. Místo toho rozebrali ocelové monstrum s elektronkami, které za letu ničilo vlastní motory.
Na konci šedesátých let minulého století zachvátilo velení amerického letectva hluboké znepokojení. Zpravodajské družice objevily na sovětských základnách obrovský dvoumotorový stroj s mohutným šípovým křídlem a dvěma svislými ocasními plochami. Když v březnu 1971 zaznamenaly izraelské radary nad Sinajským poloostrovem neznámý letoun uhánějící neuvěřitelnou rychlostí 3,2 Machu ve výšce přes dvacet kilometrů, armádní analytici propadli panice. Izraelské stíhačky F-4 Phantom ani protiletadlové rakety Hawk neměly proti takovému přízraku sebemenší šanci. Podle technických záznamů v databázi vojenského letectví Military Factory dospěl Pentagon k závěru, že Sovětský svaz vyvinul revoluční lehkou stíhačku z titanu s nevídanou obratností, která smete z nebe cokoliv, co má Západ k dispozici.
Tato hysterie měla dalekosáhlé následky. Američané kvůli ní překopali celé zadání pro nový letoun vzdušné nadvlády a urychlili vývoj slavné stíhačky F-15 Eagle. Pravda o sovětském stroji označeném v kódu NATO jako Foxbat však byla dramaticky odlišná od amerických představ.
Satelitní panika ve Washingtonu a zrození legendy
Konstrukční kancelář Mikojan-Gurevič nenavrhovala obratného akrobata pro manévrový vzdušný souboj na krátkou vzdálenost. Úkolem nového letounu MiG-25 bylo jediné poslání. Měl fungovat jako létající protiraketová rampa schopná bleskově vystoupat do stratosféry a zničit americké nadzvukové bombardéry B-70 Valkyrie a špionážní letouny SR-71 Blackbird dříve, než proniknou do sovětského vzdušného prostoru. Jak dokládají archivní záznamy v dokumentaci Národního muzea letectví a kosmonautiky Smithsonian, sovětští inženýři museli vyřešit především takzvanou tepelnou bariéru.
Při rychlostech kolem tří tisíc kilometrů za hodinu se náběžné hrany křídel a čelo trupu třením o vzduch rozpalují na teploty přes tři sta stupňů Celsia. Běžný dural používaný při stavbě letadel při takovém žáru okamžitě měkne a ztrácí pevnost. Zatímco Američané u svých strojů pracně vyvíjeli technologii obrábění titanu, sovětský průmysl nedokázal titanové slitiny zpracovávat v masovém měřítku. Šéfkonstruktér Arťom Mikojan proto zvolil brutální a typicky sovětské řešení. Letadlo nechal z osmdesáti procent postavit z niklové oceli spojené ručním bodovým svařováním. Titan tvořil pouhých devět procent hmotnosti na nejvíce tepelně namáhaných místech. Výsledkem byl létající ocelový ingot, který bez paliva a výzbroje vážil dvacet devět tun, což je dvojnásobek moderního stíhacího letounu F-22 Raptor.
Obrovská plocha křídel, která tak vyděsila západní analytiky a vedla je k domněnce o vynikající manévrovatelnosti, ve skutečnosti nesloužila k ostrým zatáčkám. Byla nezbytná jednoduše proto, aby udržela ve vzduchu tuto těžkou ocelovou masu s obrovskou zásobou paliva.
Místo titanu těžká ocel a dvě stě litrů čistého lihu
K pohonu sloužily dva obří proudové motory Tumanskij R-15B-300, které původně vznikly pro těžké bezpilotní průzkumné střely. Každý z nich generoval s přídavným spalováním tah přes sto kilonewtonů. Při letu maximální rychlostí však motory představovaly časovanou bombu. Pokud pilot překročil bezpečnou hranici 2,83 Machu a hnal stroj k hranici 3,2 Machu, turbíny nasávaly tak obrovské množství vzduchu a paliva, že se kompresory vymkly kontrole. Lopatky turbín se v žáru začaly tavit a motor se po přistání musel kompletně odepsat a vyměnit.
Ještě větším překvapením byla avionika. Hlavní radar Smerč-A nevyužíval moderní polovodiče, ale robustní vakuové elektronky. Američané se tomuto řešení zprvu posmívali jako zastaralému, ale brzy pochopili jeho genialitu. Elektronky byly naprosto imunní vůči elektromagnetickému impulsu z jaderného výbuchu, který by moderní mikročipy okamžitě spálil. Radar navíc disponoval brutálním pulzním výkonem šest set kilowattů. Tradovalo se, že pokud radar zapnuli technici na zemi, dokázal v okruhu stovek metrů zabíjet polní hlodavce. V boji tento brutální výkon jednoduše propálil jakékoliv nepřátelské rušení.
K chlazení extrémně výkonného radaru a dalších palubních systémů sloužila směs dvou set litrů čistého lihu a padesáti litrů destilované vody. Pozemní personál na sovětských základnách letounu okamžitě vymyslel přezdívku létající restaurace nebo gastronom. Získat alkohol z chladicího systému se stalo oblíbeným sportem mechaniků, což vedlo velení k neustálému pečetění servisních ventilů.
Úlet do Japonska a vystřízlivění amerických inženýrů
Závoj tajemství kolem bájného stroje definitivně spadl 6. září 1976. Sovětský nadporučík Viktor Bělenko odstartoval ze základny Čugujevka u Vladivostoku k běžnému cvičnému letu. Místo návratu však klesl do přízemní výšky pouhých padesáti metrů, aby unikl sledování sovětských radarů, a zamířil přes Japonské moře k ostrovu Hokkaidó. S téměř prázdnými nádržemi nouzově přistál na civilním letišti v Hakodate, přičemž přejel konec dráhy a zaryl se podvozkem do trávy.
Japonské úřady okamžitě předaly letoun americkým specialistům. Experti z technického zpravodajství letectva stroj převezli na základnu Hyakuri a během šedesáti dnů jej rozebrali do posledního šroubku. Jak popisuje odtajněná zpráva v odtajněném vyšetřovacím spisu CIA, americké iluze se zhroutily. Z bájného superobratného stíhače se vyklubala jednoúčelová raketová střela s pilotem, která měla mizerný dolet, nedokázala efektivně manévrovat v nízkých výškách a v boji zblízka by podlehla i běžným strojům jako tehdejší zástupci stíhacích strojů F-14 Tomcat.
Američané následně pečlivě zabalili rozebraný letoun do třiceti dřevěných beden a na nákladní lodi jej vrátili do Sovětského svazu, přičemž Japonci Moskvě naúčtovali čtyřicet tisíc dolarů za poškození letištního trávníku a dopravu. Pro Sověty byl Bělenkův čin katastrofou, která si vynutila kompletní výměnu kódů, radarů a zbraňových systémů v celé armádě. Pro dějiny letectví však MiG-25 zůstává fascinujícím pomníkem doby, kdy inženýři dokázali z obyčejné oceli a elektronek postavit stroj létající na samé hranici fyzikálních možností.
