Z nákladní lodi typu Liberty udělala americká armáda plovoucí jadernou elektrárnu Sturgis. Remorkéry ji v roce 1968 dopravily na jezero Gatún, kde začala dodávat proud vojenským i civilním odběratelům.
Voda z jezera Gatún měla v Panamském průplavu dvě práce. Plnila plavební komory, které lodě zvedají z úrovně moře na hladinu jezera. U přehrady zároveň roztáčela turbíny vodní elektrárny. Když v roce 1968 přišlo silné sucho, další zdroj proudu měl pro průplav cenu i kvůli vodě, kterou pomohl ušetřit.
Z původní lodi zůstala příď a záď
Armáda si pro přestavbu vybrala v roce 1963 nákladní parník SS Charles H. Cugle ze záložní flotily. Měl za sebou službu za druhé světové války a patřil k sériově stavěným lodím Liberty. Podobu tohoto typu dodnes připomíná muzejní SS John W. Brown.
Při přestavbě loděnice odstranila pohon a vyřízla střed trupu se strojovnou. Původní příď a záď spojila nová sekce, zhruba o dva a půl metru širší než trup nákladní lodi. Podle technické zprávy armádních inženýrů se do ní vešel reaktor MH-1A, ocelová ochranná komora a betonová bariéra pro případ srážky. Přestavěné plavidlo dostalo jméno Sturgis.
V tlakovodním reaktoru se ohřívala voda, která předávala teplo druhému okruhu. V něm vznikala pára pro turbínu spojenou s generátorem. Dobový přehled americké Komise pro atomovou energii uvádí 45 megawattů tepelného výkonu reaktoru a 10 megawattů čistého elektrického výkonu celé elektrárny.
Devět děl ráže 460 mm a výtlak přes 70 tisíc tun. Japonská Jamato přesto nedokázala odolat letadlům
Palubní reaktor už dříve zkoušelo i americké letectvo. V bombardéru NB-36H s ním ověřovalo stínění kabiny. Sturgis začal vyrábět elektřinu při zkouškách ve Fort Belvoir ve Virginii v roce 1967.
Proud z lodi šetřil vodu pro zdymadla
O rok později odtáhly remorkéry Sturgis na jezero Gatún. Dobový snímek Sturgisu zachycuje plovoucí elektrárnu v průplavovém pásmu. Proud z ní putoval do sítě společnosti Panama Canal Company.
Když část elektřiny dodal Sturgis, vodní elektrárna v Gatúnu mohla pouštět přes turbíny méně vody. Větší zásoba pak zůstala pro plavební komory. Do sítě dodávalo proud také plavidlo Andrew Weber, které mělo dieselové generátory a plynové turbíny.
Samotný Sturgis podle dobového auditu amerického kontrolního úřadu GAO dodal v Panamě 356 milionů kilowatthodin. Při stálém výkonu 10 megawattů by na stejnou dodávku potřeboval něco přes čtyři roky nepřetržitého provozu.
Motor bez pohyblivých součástek umožňuje let rychlostí přes 6 000 km/h. Scramjet mění vojenské letectví
Zpátky v závěsu
Sturgis ukončil provoz v roce 1976, kdy už měl správce průplavu k dispozici další zdroje elektřiny. Vojenské velení požádalo o stažení Sturgisu kvůli obavám z násilí během jednání o budoucnosti průplavu. Zpáteční cestu zkomplikovala bouře. Po provizorní opravě dopravily remorkéry Sturgis do Fort Belvoir v březnu 1977.
Armáda vyjmula palivo z reaktoru a plavidlo přesunula do rezervní flotily na řece James. Tam zůstalo desítky let. Jaderné zařízení rozebrali v texaském Galvestonu. V březnu 2019 pak v přístavu Brownsville vytáhli na břeh poslední část trupu.
