Když sovětská armáda hledala zbraň pro přesnou střelbu na dálku, vsadila na sportovního konstruktéra. Jevgenij Dragunov vytvořil samonabíjecí pušku, která spolehlivě fungovala i v podmínkách, kde jiní selhávali.
Na konci padesátých let minulého století stála sovětská pěchota před zásadní taktickou změnou. Masové zavedení útočných pušek AK-47 sice poskytlo jednotlivým družstvům obrovskou palebnou sílu na krátké a střední vzdálenosti, ale na bojišti vznikla nebezpečná mezera. Běžný střelec s krátkým nábojem vzoru 43 ztrácel jistotu zásahu na vzdálenosti přesahující tři sta metrů. Staré opakovací pušky Mosin vzor 1891/30 sice stále nabízely dostatečný dostřel i přesnost, ale jejich pomalé ruční přebíjení a těžká konstrukce vůbec neodpovídaly rychlému tempu moderní mechanizované války. Jak dokládají technické záznamy v databázi zbraní Military Factory, velení armády proto v roce 1958 vypsalo náročnou soutěž na zcela novou samonabíjecí odstřelovací pušku.
Zadání se mnohým konstruktérům zdálo téměř nesplnitelné. Nová zbraň musela střílet výkonným puškovým nábojem s okrajovou nábojnicí, udržet vysokou přesnost na vzdálenost minimálně šest set metrů a současně si zachovat absolutní spolehlivost v extrémním prachu, dešti i sibiřském mrazu. Výsledný stroj měl být lehký, obratný a dostatečně odolný pro tvrdé zacházení řadových branců.
Vítězství sportovního puškaře nad zavedenými esy
Do armádního konkurzu se přihlásily největší kapacity tehdejšího zbrojního průmyslu. Proti sobě stanuli zkušení konstruktéři jako Sergej Simonov nebo Aleksandr Konstantinov. Mezi nimi se objevil Jevgenij Dragunov, muž z Iževsku, který nebyl typickým vojenským konstruktérem. Dragunov strávil předchozí roky navrhováním špičkových sportovních a terčových zbraní pro olympijské střelce. Přesně chápal jemné zákonitosti vnitřní i vnější balistiky, chování hlavně při výstřelu a ergonomii spoušťového mechanismu. Jak podrobně rozebírá Ian McCollum v technické analýze portálu Forgotten Weapons, Dragunov zvolil zcela odlišný přístup k mechanismu odběru plynů než slavný Kalašnikov.
Zatímco útočná puška AK-47 využívala dlouhý zdvih pístu pevně spojeného s těžkým nosičem závorníku, Dragunov vsadil na krátký zdvih samostatného pístu s vlastní vratnou pružinou. Masivní píst tak neběhal sem a tam po celé délce mechanismu. Píst pouze krátce ťuknul do nosiče závorníku a okamžitě se vrátil na své místo. Závěr byl uzamčen třemi symetricky rozmístěnými ozuby namísto dvou, což zajišťovalo mimořádně rovnoměrné rozložení tlaků v komoře. Tento princip radikálně snížil vibrace a rázy v okamžiku výstřelu, takže střelec neztrácel záměrný bod a hlaveň kmitla podstatně klidněji.
Výsledky vojskových zkoušek byly jednoznačné. Dragunovova puška pod označením SVD překonala všechny konkurenční prototypy a v roce 1963 byla oficiálně zavedena do výzbroje pod názvem Snajperskaja vintovka Dragunova. V armádní praxi zavedla zcela nový koncept střelecké podpory, pro který se v moderní terminologii vžil název určený střelec družstva.
Záhada zásobníku s náboji s okrajem
Největší technickou past celé konstrukce představovalo samotné střelivo. Ruský puškový náboj ráže 7,62×54 mm R vznikl už na konci devatenáctého století a jeho typickým znakem je vystupující okraj nábojnice. V opakovací pušce s nábojovou schránkou fungoval spolehlivě, ale pro konstruktéry samonabíjecích automatických zbraní s odnímatelným schránkovým zásobníkem představoval noční můru. Pokud se totiž okraj horního náboje v zásobníku dostane za okraj náboje ležícího pod ním, podavač se zasekne a zbraň nepodá další náboj do komory.
Dragunov vyřešil tento rébus geniálním návrhem ocelového dvouřadého zásobníku na deset ran. Vnitřní geometrie podavače, vodících lišt a bočních prolisů byla navržena tak přesně, že se náboje při zasouvání vzájemně přerovnávaly v přesně definovaném úhlu. Spolehlivost podávání byla stoprocentní a sovětská armáda získala spolehlivý zásobník, který fungoval stejně hladce jako moderní zásobníky pro bezokrajové střelivo, o jakých jsme psali u zbraní typu armádní pistole vzor 52.
K pušce neodmyslitelně patřil optický zaměřovač PSO-1. Tato čtyřnásobná optika byla montována na levou stranu pouzdra závěru pomocí rychloupínací rybinové lišty. Střelec mohl zaměřovač sundat a znovu nasadit během několika sekund, aniž by došlo ke ztrátě nastřelení. Zaměřovač obsahoval praktickou dálkoměrnou stupnici vypočtenou pro průměrnou výšku stojícího vojáka 1,7 metru. Střelec jednoduše umístil siluetu cíle mezi vodorovnou linku a zakřivenou křivku a na stupnici okamžitě odečetl vzdálenost až do jednoho tisíce metrů. Noční nasazení usnadňovala žárovička napájená malou baterií a speciální luminiscenční stínítko, které dokázalo odhalit nepřátelské aktivní infračervené světlomety.
Nástup do výzbroje ČSLA a konec mýtů o kopii kalašnikova
V sedmdesátých letech dvacátého století dorazila puška SVD také do Československa. V Československé lidové armádě postupně nahradila starší odstřelovací pušky vzor 54, které vycházely z upravené mosinky a jejichž historii podrobně mapují exponáty ze sbírek Vojenského historického ústavu Praha. Každá motostřelecká četa ČSLA obdržela jednu pušku Dragunov. Úkolem střelce nebylo plížení v lesích a osamělý lov na vysoké důstojníky, ale přímá podpora postupujícího pěšího družstva likvidací nepřátelských kulometných hnízd a operátorů protitankových zbraní.
Mezi laickou veřejností i v zahraničních publikacích se dlouhá léta držel mýtus, že Dragunov je pouhou zvětšenou verzí útočné pušky AK-47. Podobně jako v případě naší domácí zbrojovky při porovnání se slavným legendárním samopalem vzor 58 však šlo o úplně jinou konstrukční školu. SVD nesdílí s kalašnikovem téměř žádnou součástku. Odlišný plynový mechanismus, odlehčená dřevěná pažba s integrovanou pistolovou rukojetí i precizní spoušťový mechanismus vznikly samostatně od čistého listu papíru.
SVD Dragunov nebyla stavěna jako chirurgicky přesná sportovní odstřelovačka pro střelbu na kilometrové vzdálenosti s rozptylem půl úhlové minuty. Byla to nekompromisní vojenská zbraň navržená tak, aby v rukou běžného vojáka zasáhla cíl velikosti lidského trupu na šest set až osm set metrů za jakéhokoliv počasí. Právě tato odolnost, spolehlivost a nenáročná obsluha zajistily zbrani výjimečně dlouhou životnost, která v mnoha armádách světa pokračuje i v současnosti.
