V září 1870 se britské námořnictvo pyšnilo lodí, která měla změnit pravidla námořního boje. HMS Captain kombinovala těžké pancéřování, plné plachtoví a moderní otočné dělové věže, které prosadil populární vynálezce Cowper Coles navzdory varování zkušených lodních inženýrů. Když však nová chlouba Royal Navy vplula do noční bouře u španělských břehů, stačil jediný silný poryv větru a loď se během několika minut převrátila dnem vzhůru. Z téměř pěti set námořníků na palubě vyvázlo pouhých osmnáct mužů.
Tlak veřejnosti proti výpočtům konstruktérů
V polovině devatenáctého století procházela válečná plavidla nejdivočejší revolucí ve své historii. Dřevěné trupy ustupovaly železu a tradiční řady děl na bocích nahrazovaly těžké otočné věže. Britský námořní důstojník a nadšený vynálezce Cowper Phipps Coles si nechal patentovat konstrukci otočné věže už koncem padesátých let devatenáctého století. Jeho vize slibovala obrovskou výhodu, protože těžká děla mohla mířit do libovolného směru bez nutnosti manévrovat celým plavidlem. Coles však narazil na zásadní technický rozpor. Chtěl totiž vytvořit zaoceánskou loď s nízkým trupem, která by nepředstavovala velký cíl pro nepřátelskou palbu, ale zároveň trval na kompletním stěžňovém lanoví s tisíci metry čtverečními plachet, aby loď na dlouhých plavbách neplýtvala drahým uhlím.
Proti takovému nápadu se ostře postavil hlavní konstruktér britské admirality Sir Edward James Reed. Zkušený inženýr spočítal, že kombinace vysokých stěžňů, těžkých plachet a nízkého volného boku je receptem na katastrofu. Stožáry a lana navíc překážely ve střelbě věží. Coles se však nevzdal a rozpoutal masivní kampaň v novinách i v britském parlamentu. Veřejné mínění stálo na straně charismatického kapitána, tisk označoval zkostnatělou admiralitu za zpátečnickou a politici podlehli tlaku. Vedení námořnictva nakonec ustoupilo a povolilo stavbu experimentální lodi v soukromých loděnicích Laird Brothers v Birkenheadu, zcela mimo dohled vládních konstruktérů.
Lodě přežily jaderný výbuch u Bikini. Radioaktivita bránila prohlídkám
Zákeřná past: Skrytá nadváha a falešné těžiště
Když HMS Captain sjela na vodu, vypadala jako nepřekonatelné monstrum. Dvě masivní pancéřované věže nesly celkem čtyři kanony ráže 305 milimetrů, které dokázaly prorazit pancíř jakéhokoli tehdejšího protivníka. Aby obsluha lodi vůbec mohla manipulovat s lany a plachtami, aniž by stála v palebném poli děl, konstruktéři vystavěli nad věžemi úzkou vyvýšenou lávku, takzvanou hurikánovou palubu. Celé řešení připomínalo podobně riskantní konstrukční pokusy, jako když Britové o několik desetiletí později osadili ponorky parními stroji s komíny, což rovněž stálo životy desítek námořníků.
Při stavbě v loděnici však nastal tichý průšvih. Neustálé úpravy a dodatečné zesilování konstrukce způsobily, že loď nabrala více než 735 tun nadváhy oproti původnímu plánu. Původně projektovaný volný bok, tedy vzdálenost od hladiny k hlavní palubě, měl činit bezmála dva a půl metru. Po naložení uhlí, munice a zásob se však trup ponořil tak hluboko, že palubu dělilo od mořské hladiny pouhých 1,98 metru. Na dobovém konstrukčním modelu, který uchovává britské námořní muzeum v Greenwichi, je jasně patrné, jak neúměrně vysoko se tyčily stěžně a lávky v poměru k utopenému trupu. Těžiště lodi se posunulo nebezpečně vysoko.
První Starfightery vystřelovaly piloty dolů. Nízko nad zemí šlo o vteřiny
Křivka stability a osudná půlnoc u mysu Finisterre
Matematické výpočty stability se v té době teprve rodily. Když mladý inženýr William John provedl na lodi zkoušky náklonu, dospěl k děsivému zjištění. Běžné plachetní řadové lodě disponovaly obrovskou stabilitou a dokázaly se narovnat i při extrémním náklonu přes šedesát stupňů. U HMS Captain ale maximální vyrovnávací moment nastával už při náklonu pouhých 14 stupňů. Jakmile se loď naklonila o více než 21 stupňů, okraj hlavní paluby zmizel pod hladinou. Voda valící se na palubu pak drasticky snížila vztlak a úhel zániku veškeré stability nastal už při 54 stupních náklonu. Tyto varovné výpočty však dorazily k velení admirality příliš pozdě.
Blesková zkáza a definitivní konec plachet
V září 1870 se HMS Captain připojila k flotile britského Kanálového loďstva a zamířila do Atlantiku pod velením zkušeného kapitána Hugha Burgoyna. Na palubě se jako nadšený pozorovatel plavil i samotný Cowper Coles. V úterý 6. září navštívil loď velitel eskadry admirál Alexander Milne. Pozoroval, jak se při mírném větru a rychlosti devíti uzlů valí přes palubu přívaly mořské pěny a jak se zbraně ocitají sotva metr nad vlnami. Krátce po půlnoci na 7. září 1870, zhruba třicet kilometrů od španělského mysu Finisterre, zasáhla flotilu náhlá noční bouře se silným poryvem větru.
V silném větru se HMS Captain povážlivě naklonila na pravobok. Posádka se zoufale snažila skasat plachty, obrovská plocha plátna však v bouři působila jako páka, která tlačila stěžně k hladině. Nízký bok se okamžitě ponořil do rozbouřeného oceánu. Jakmile se masa vody přelila přes palubu a opřela se do stěn věží i zvýšené lávky, loď dosáhla kritického bodu, ze kterého už nebylo návratu. Během několika desítek sekund se těžký obrněnec zcela převrátil dnem vzhůru a zmizel pod hladinou, podobně jako když katastrofální technická závada v modernější době zpečetila osud posádky dělové věže na bitevní lodi Iowa.
Podle podrobných záznamů námořních archivů shrnutých v přehledu historie lodi HMS Captain se ze 490 mužů zachránilo pouze osmnáct námořníků. Ti dokázali v noční tmě doplavat k uvolněnému parnímu člunu, v němž po vyčerpávajícím veslování dosáhli španělského pobřeží. Vynálezce Cowper Coles, kapitán Burgoyne i syn prvního lorda admirality zahynuli v potopeném vraku. Následný válečný soud bez obalu prohlásil, že loď byla postavena kvůli podlehnutí tlaku veřejného mínění a přes výslovné varování odborníků. Tragédie lodi HMS Captain ukončila éru pošetilých pokusů montovat těžké plachtoví na nízko položené obrněnce a nasměrovala námořní velmoci k čistě parním bitevním lodím.
