Nejmodernější československý lehký tank měl dorazit k jednotkám na přelomu let 1938 a 1939. K posádkám se skutečně dostal, jenže k jiným, než pro které byl objednán. A sloužil podstatně déle, než kdokoli při jeho vzniku předpokládal.
Lehký tank vzoru 38 vznikl v pražské ČKD jako vylepšená verze exportního typu TNH, na kterém pracoval konstruktér Alexej Surin. Do soutěže na nový lehký tank pro československou armádu vstoupil proti nabídkám Škody a ve zkouškách na jaře 1938 uspěl.
Objednávka na 150 kusů byla podepsána 22. července 1938. Předpokládalo se, že dvacet strojů převezme armáda do konce roku a zbytek v prvním čtvrtletí roku následujícího. Nestalo se to a právě z toho vyrůstá celý další příběh.
Soutěž vyhrál na jaře 1938, k jednotkám nedorazil jediný kus
Termíny se posouvaly. Prvních deset tanků bylo hotových až v polovině března 1939, navíc bez výzbroje.
To je datum, které stojí za pozornost, protože 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek českých zemí. Stroje si Němci vyzvedli přímo v závodě.
Z toho plyne věc, kterou je dobré říct jasně, protože se v populárních textech často zamlžuje. Do případných bojů na podzim 1938 by tank LT vz. 38 nezasáhl, protože v té době neexistoval jediný dokončený kus. Ať už si o roce 1938 myslíme cokoli, tenhle konkrétní stroj v úvahách o obranyschopnosti nefiguruje.
Československá armáda tedy nepřevzala ani jeden tank tohoto typu.
Proč po něm Wehrmacht sáhl dřív než po vlastní produkci
Německá armáda budovala tankové divize rychleji, než stačil dodávat vlastní průmysl. Typy Panzer III a IV, tedy stroje, o které byl skutečný zájem, se nedařilo vyrábět v potřebných počtech. K dispozici byly hlavně slabě vyzbrojené Panzer I a II.
Obsazení Československa přineslo Německu nejen hotové stroje, ale hlavně funkční výrobu. To je podstatný rozdíl. Zabavená technika se opotřebuje, výrobní linka s vyškolenými lidmi, dodavateli a zavedenou dokumentací vyrábí dál.
Jak jsme psali v článku o československém opevnění, stejná logika ostatně platila i pro české zbrojovky jako celek. Cennější než hotové stroje pro Německo byla rozjetá výroba, dodavatelé a lidé.
ČKD, přejmenovaná na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik, tedy pokračovala. Podle přehledu verzí na portálu Panzernet daly verze A až F rovný tisíc tanků, s dělostřeleckou verzí G a se stroji dodanými do Švédska se celková výroba zastavila na 1 396 kusech. Různá čísla, která se v literatuře potkávají, patří k různým datům a různým verzím.
Sama technická stránka pak dělala zbytek. Stroj měl vyvážený poměr palebné síly, pancíře a pohyblivosti, byl jednoduchý na údržbu a spolehlivý. Předchozí typ LT vz. 35 měl přitom pověst poruchového stroje kvůli pneumatickému servosystému, který ovládal řízení i řazení. Snižoval únavu řidiče, ale přidával kompresory, tlakové láhve a rozvody, netěsnosti hadic se v poli prakticky nedaly opravit a v silném mrazu systém vypovídal službu.
Formulaci, že šlo o jeden z nejlepších lehkých tanků světa, tenhle text nepoužívá. Je to hodnocení bez měřitelného obsahu a v pramenech se objevuje bez opory.
Co na stroji Němci změnili
Nejzajímavější úprava se netýkala pancíře ani zbraně, ale rozdělení práce uvnitř věže.
Původní osádka měla tři členy. Velitel zároveň obsluhoval kanon, řidič řídil a radista obsluhoval kulomet v korbě. Němci přidali čtvrtého muže jako nabíječe a střelce z kulometu ve věži.
Velitel tak přestal být zároveň střelcem. To je změna, která na papíře vypadá jako drobnost, ale v boji rozhoduje. Velitel, který míří a nabíjí, nesleduje okolí a neřídí jednotku.
Verze A jinak odpovídala v podstatě původnímu československému provedení. Hlavní zbraní byl sedmatřicetimilimetrový kanon Škoda A7, čelní pancíř měl 25 milimetrů a boční 15 milimetrů. Pancéřování bylo dimenzované na odolnost proti pěchotním zbraním, ne proti dělostřelectvu. U pozdějších verzí se síla pancíře zvyšovala.
Tank, který se vyvážel dřív, než ho vlastní armáda dostala
Exportní historie typu je starší než československá objednávka. Předchůdce TNH se prodával do zahraničí, například do Íránu, kam ČKD dodávala tanky a tančíky už ve druhé polovině třicátých let.
Po roce 1939 v exportu pokračovala výroba pod německou kontrolou, jen se změnil zákazník. Švédská armáda si v roce 1940 objednala devadesát strojů, které ale německé velení v červenci téhož roku zabavilo pro vlastní potřebu. Švédsko situaci vyřešilo nákupem licence a rozjelo vlastní výrobu.
Sedmatřicet tanků dostal Slovenský stát, další ještě za války z německých přebytků. Typ používaly také armády Maďarska, Rumunska a Bulharska. Jeden prototyp byl na jaře 1939 zkoušen v Británii, kde zájem nevzbudil.
Stroj tedy sloužil v uniformách několika států. Ve své vlastní ani jednou.
Konec jako tank a druhý život jako podvozek
Slabinu odhalilo až tažení na východě. Věž byla malá a neumožňovala zástavbu silnějšího kanonu. Proti novým sovětským typům přestal být lehký tank se sedmatřicetimilimetrovým kanonem použitelný jako bojové vozidlo první linie.
Výroba tanku skončila v červnu 1942. Nikoli však výroba korby a podvozku.
Právě podvozek se ukázal jako to nejcennější na celé konstrukci. Stal se základem stíhačů tanků a samohybných děl, mezi nimi typů Marder a stroje známého jako Hetzer. Výroba pokračovala v českých závodech až do konce války a část těchto vozidel sloužila v evropských armádách ještě roky poté.
Konstrukce z roku 1938 tedy přežila válku, pro kterou vznikla, i stát, pro který byla objednána.
Jak jsme psali v článku o tanku Maus, ten skončil přesně naopak: nejtěžší tank světa se do sériové výroby nikdy nedostal. Nejmodernější český lehký tank se vyráběl roky, jen ne pro tu armádu, pro kterou vznikl.
Úplný exemplář typu je k vidění ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech, torzo pak v Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. Standardní českou monografií k tématu je kniha Vladimíra Franceva a Charlese K. Klimenta Praga LT vz. 38 z roku 2002.
Jak jsme psali v článku o Tatře 813 Kolos, kopřivnicko-pražská vojenská zakázka má i druhou kapitolu — tentokrát bez dramatu s obsazením republiky.
Jak jsme psali v článku o MiG-21, o generaci později Československo zopakovalo tentýž úkol s nadzvukovou stíhačkou a bylo jediným státem Varšavské smlouvy mimo SSSR, který ji vyráběl.
Jak jsme psali v článku o samopalu vz. 58, u ruční palné zbraně si Československo naopak vystačilo s vlastní konstrukcí, na rozdíl od obrněné techniky.
Jak jsme psali v článku o Christieho podvozku, i jinde se stalo, že armáda odmítla celý stroj, a přitom mu unikla jeho nejcennější část.
