Když profesionální fotograf Ronnie Barrett představil nápad na samonabíjecí pušku střílející obří kulometné náboje, zkušení puškaři se mu smáli. O několik let později jeho zbraň zásadně změnila taktiku moderního odstřelování.
Začátkem roku 1982 stál šestadvacetiletý komerční fotograf Ronnie Barrett na břehu řeky Stones River v americkém státě Tennessee a fotografoval vojenský hlídkový člun. Na palubě plavidla byly namontovány dva těžké kulomety Browning M2 ráže 12,7 milimetru. Při pohledu na obří náboje a robustní zbraně položil Barrett přítomným vojákům zdánlivě banální otázku, zda existuje přenosná puška, která by dokázala střílet stejné střelivo z ramene s vysokou přesností. Odpověď zněla, že nic takového neexistuje, protože zpětný ráz by střelci polámal kosti a zbraň by vážila desítky kilogramů. Jak uvádí technický profil v databázi ručních zbraní Military Factory, tato myšlenka mladého fotografa natolik pohltila, že se rozhodl nemožné dokázat na vlastní pěst.
Barrett neměl žádné formální inženýrské vzdělání ani zkušenosti s konstrukcí palných zbraní. Sedl si k rýsovacímu prknu v obývacím pokoji a během několika týdnů nakreslil první skici samonabíjecí velkorážní pušky v měřítku jedna ku jedné. Následovala tvrdá srážka s realitou, když obcházel místní obráběcí dílny se žádostí o výrobu součástí. Všude narážel na nepochopení a výsměch. Obrat nastal až ve chvíli, kdy potkal šikovného nástrojaře Boba Mitchella, který v návrhu rozpoznal technický potenciál a v malé dílně pomohl vyrobit první funkční prototyp.
Nápad z říčního člunu a posměch zkušených puškařů
Základní výzvou bylo zkrocení obrovské energie náboje .50 BMG, který má úsťovou energii kolem patnácti tisíc joulů, což je zhruba čtyřikrát až pětkrát více než u běžných puškových ráží. Pokud měla zbraň fungovat v rukou jednoho vojáka, musela většinu této energie absorbovat sama. Podle technických parametrů uvedených v technické dokumentaci výrobce Barrett Firearms vsadil konstruktér na princip krátkého zákluzu hlavně, který byl známý z těžkých kulometů a dřívější americké samonabíjecí pušky Garand.
Při výstřelu zůstává hlaveň pevně uzamčena s masivním rotačním závorníkem a společně se pohybují zhruba pětadvacet milimetrů dozadu. Během tohoto krátkého pohybu se závorník pootočí, odemkne a pokračuje v pohybu vzad sám, zatímco hlaveň se zastaví. Tím se uvolní nábojnice a natáhne se bicí mechanismus. Druhým klíčovým prvkem se stala charakteristická úsťová brzda se šípovitými komorami. Tento masivní ocelový blok na konci hlavně zachytí expandující plyny a přesměruje je do stran a mírně vzad, což sníží pociťovaný zpětný ráz až o sedmdesát procent. Výsledný impuls při střelbě připomíná spíše těžkou loveckou brokovnici než dělo.
Přes veškeré technické úspěchy zpočátku žádná armáda o novou pušku nestála. Tradiční velení považovalo čtrnáctikilogramovou zbraň o délce téměř metr a půl za příliš těžkou pro pěchotu a zbytečnou pro odstřelovače, kteří byli zvyklí na lehké zbraně ráže 7,62 milimetru.
Zkrocení brutálního zpětného rázu a vznik nové kategorie
Zlom v chápání zbraně přinesla změna její taktické role. Barrett M82 nebyla primárně určena k likvidaci nepřátelských vojáků na velké vzdálenosti, ačkoliv to spolehlivě dokázala. Vznikla zcela nová kategorie zbraní, pro kterou se vžil název antimateriálová puška. Cílem střelce se stala technika za miliony dolarů, radarové antény, komunikační uzly, odstavená letadla a vrtulníky na stojánkách nebo lehce obrněná vozidla.
Zatímco klasické odstřelovací zbraně dokázaly vyřadit pouze živou sílu, těžká střela ráže 12,7 milimetru s ocelovým nebo wolframovým jádrem snadno prorazila motorový blok nákladního auta na vzdálenost přes jeden kilometr nebo propálila tlusté pancéřové sklo velitelského stanoviště. Zbraň nabízela zcela jinou filozofii nasazení než běžné armádní pušky pro určené střelce, jak jsme rozebírali u zbraně typu SVD Dragunov.
Díky desetirannému krabicovému zásobníku mohl střelec vypálit celou sérii ničivých ran během několika sekund. To bylo klíčové například při likvidaci nevybuchlé munice na dálku nebo při zastavování rychle se blížících sebevražedných člunů na moři.
Blesková objednávka z Kuvajtu a globální úspěch
Prvním zahraničním zákazníkem, který rozpoznal potenciál nové zbraně, se stala švédská armáda, která v roce 1989 objednala stovku kusů pro své pobřežní a průzkumné jednotky. Skutečný celosvětový průlom však přišel o rok později. V srpnu 1990 vtrhla irácká vojska do Kuvajtu a Spojené státy začaly připravovat operaci Pouštní štít. Jak vyplývá z dobových záznamů v historických armádních záznamech, velení americké námořní pěchoty potřebovalo zbraň schopnou ničit irácká opevnění, dělostřelecké radary a lehká obrněná vozidla na otevřených pouštních pláních.
Námořní pěchota odeslala Barrettovi urgentní objednávku na sto dvacet pět pušek M82A1 s termínem dodání v řádu několika týdnů. Malá rodinná firma pracovala dnem i nocí a zakázku splnila. V bojích operace Pouštní bouře se zbraň osvědčila natolik brilantně, že ji vzápětí do své oficiální výzbroje zařadila také americká armáda pod označením M107. Na otevřených pláních působily týmy odstřelovačů často v součinnosti s posádkami bojových vozidel Bradley a těžkými jednotkami.
Dnes slouží různé modifikace pušky Barrett ve více než sedmdesáti armádách a speciálních policejních jednotkách po celém světě, včetně české 601. skupiny speciálních sil. Příběh Ronnieho Barretta zůstává jedním z nejpozoruhodnějších příkladů americké zbrojní historie, kdy nadšení a neústupnost jediného muže bez diplomu dokázaly přepsat standardy zbrojního průmyslu.
