Zatímco vojáci ostatních armád museli po každém výstřelu ručně přebíjet klikou závěru, americký pěšák s puškou M1 Garand pálil tak rychle, jak dokázal mačkat spoušť. Zbraň, kterou generál George Patton označil za největší bojový nástroj v historii, však provázela pověst o zrádném cinknutí prázdného nábojového rámečku.
Vstup Spojených států do druhé světové války znamenal pro pěchotní taktiku naprostý zlom. Jako jediná velmoc dokázala americká armáda vyzbrojit celou svou polní pěchotu moderní samonabíjecí puškou dříve, než vypukly hlavní boje. V rukou amerických vojáků se ocitla zbraň sestrojená geniálním konstruktérem Johnem C. Garandem ve státní zbrojovce ve Springfieldu. Dochované originální kusy této přelomové zbraně i jejich detailní technickou dokumentaci dnes spravuje britské armádní muzeum National Army Museum v Londýně a fascinující srovnání Garandu s dobovým vývojem evropských samonabíjecích pušek detailně přibližuje odborná studie z archivu Vojenského historického ústavu Praha.
Geniální Kanaďan a dvě desetiletí ladění
Zrod legendy nebyl dílem okamžiku, ale výsledkem téměř dvou dekád neúnavné práce. John Cantius Garand, rodák z kanadského Quebecu s přirozeným talentem pro mechaniku, začal pro americkou vládu pracovat už v závěru první světové války. Ve springfieldské zbrojovce dostal za úkol navrhnout samonabíjecí pušku pro pěchotu, která by vydržela kruté zacházení v poli a fungovala bez zádrhelů.
Původní prototypy využívaly takzvaný lapač plynů na ústí hlavně. Toto řešení však v polních podmínkách trpělo znečištěním a způsobovalo poruchy při střelbě. Garand proto systém zásadně přepracoval na přímý odběr plynů z vývrtu hlavně přes malý kanálek do plynového válce. Armáda zbraň oficiálně přijala do výzbroje v roce 1936 pod označením US Rifle, Caliber .30, M1. Robustní mechanismus dokázal bezpečně krotit mohutný výkon armádního náboje třicet nula šest Springfield, který dokázal přesně zasahovat cíle na stovky metrů.
Osm ran bez nutnosti hnout rukou ze spouště
Srdcem celé zbraně byl masivní rotační závěr ovládaný dlouhým pístem spojeným s táhlem závěru. Po odpálení náboje pronikla část spalin kanálkem v hlavni do plynového válce, zatlačila na píst a ten pohybem vzad pootočil závěr, odemkl jej a vytáhl vystřelenou nábojnici. Vratná pružina vzápětí poslala závěr vpřed, čímž zasunula nový náboj do komory a závěr bezpečně uzamkla.
Tento systém poskytoval americkému pěšákovi nevídanou palebnou převahu. Běžný německý pěšák s opakovačkou Mauser nebo britský voják s puškou Lee Enfield musel po každém výstřelu spustit ruku z pažby, trhnout klikou závěru vzad, znovu ji zatlačit dopředu a znovu zamířit. Střelec s Garandem měl zbraň neustále přilícenou v rameni a během několika vteřin dokázal poslat na cíl osm přesně mířených ran. Zatímco německá pěchotní taktika stála na kulometu a puškaři tvořili pouhou podporu, americké družstvo dvanácti mužů disponovalo takovou palebnou silou, že dokázalo nepřítele přišpendlit k zemi i bez pomoci těžkých zbraní.
Slavný osmiranný rámeček en bloc
Kapacitu zbraně tvořilo osm nábojů uspořádaných ve dvouradém plechovém rámečku typu en bloc. Voják při nabíjení neplnil náboje do schránky po jednom jako u starších pušek. Vzal celý ocelový rámeček a shora jej zatlačil přímo do rozevřené schránky zbraně, dokud ozub nezapadl se zřetelným cvaknutím. Prázdný rámeček zůstával uvnitř zbraně po celou dobu střelby a sloužil jako součást vodicího mechanismu pro podávání nábojů.
Právě nabíjení však dalo vzniknout známému jevu přezdívanému Garandův palec. Pokud střelec při zasouvání rámečku nedržel závěr hranou ruky pevně vzadu a mechanismus předčasně uvolnil, masivní závěr vyrazil obrovskou silou vpřed a zachytil palec vojáka přímo v podávacím okně. Byla to velmi bolestivá lekce, kterou si každý nováček prošel obvykle jen jednou v životě, než se naučil správný armádní grif.
Technické parametry pušky M1 Garand
Základní technická a konstrukční data americké samonabíjecí pušky M1 Garand vyráběné pro pěchotu během druhé světové války.
| Konstrukční parametr | Hodnota u pušky M1 Garand |
|---|---|
| Typ zbraně | Samonabíjecí pěchotní puška |
| Používaný náboj | Třicet nula šest Springfield (sedm celých šedesát dva krát šedesát tři milimetry) |
| Celková délka zbraně | Jeden tisíc sto tři milimetrů |
| Délka samotné hlavně | Šest set deset milimetrů |
| Hmotnost prázdné zbraně | Čtyři celá tři desítiny kilogramu |
| Kapacita nábojové schránky | Osm nábojů v ocelovém rámečku typu en bloc |
| Princip činnosti | Odběr plynů z hlavně a rotační závěr se dvěma ozuby |
| Úsťová rychlost střely | Přibližně osm set padesát metrů za sekundu |
| Účinný dostřel | Čtyři sta padesát metrů |
| Hlavní výrobci | Springfield Armory a Winchester |
| Celková produkce | Přibližně pět celých čtyři desítiny milionu kusů |
Mýtus o cinknutí a reakci nepřítele
Nejznámější legendou obestírající pušku Garand je její zvuk při vyčerpání munice. Jakmile střelec vystřelil poslední osmý náboj, mechanismus automaticky vymrštil prázdný plechový rámeček ven ze zbraně. Rámeček při nárazu na ocelové součásti vydal pronikavé kovové cinknutí. Podle rozšířené pověsti němečtí a japonští vojáci na tento zvuk napjatě čekali v úkrytu, a jakmile jej uslyšeli, vyrazili do protiútoku, protože věděli, že americký voják má prázdnou zbraň.
Historická realita a poválečné výzkumy však ukazují, že šlo z velké části o frontový mýtus. V ohlušujícím bitevním hluku, kde dunělo dělostřelectvo, řvaly motory tanků a štěkaly kulomety, bylo cinknutí na vzdálenost větší než několik metrů zcela neslyšitelné. Americký voják navíc na bojišti nikdy nepůsobil osamoceně. Pěchota postupovala v koordinovaných dvojicích a družstvech, kde se střelci vzájemně kryli. Pokus vyskočit ze zákopu proti vojákovi, který právě cinknul, by pro nepřítele znamenal okamžitou smrt dávkou z Garandu jeho spolubojovníka. Navíc zasunutí nového rámečku zabralo zkušenému střelci necelé dvě sekundy.
Od Pacifiku přes Normandii až po Koreu
Puška M1 Garand prošla křtem ohněm na všech hlavních bojištích druhé světové války. Osvědčila se v pralesích tichomořských ostrovů, v písečných bouřích severní Afriky, na plážích Normandie i v krutých mrazech během německé ofenzívy v Ardenách. Její mechanismus pracoval spolehlivě v blátě, prachu i sněhu, což z ní vytvořilo miláčka pěšáků.
Zbrojovky Springfield Armory a Winchester vyrobily do konce války přes čtyři miliony kusů a výroba pokračovala i v padesátých letech pro potřeby války v Koreji. Garand sloužil jako hlavní pěchotní zbraň americké armády až do konce padesátých let, kdy jej nahradila modernější puška M14 s odnímatelným zásobníkem na dvacet nábojů, která z Garandova rotačního mechanismu přímo vycházela. Pro miliony vojáků však Garand zůstává symbolem vítězství a zbraní, která navždy změnila podobu pěchotního boje.
