Zatímco výroba jednoho tanku stála desítky tisíc hodin práce a tuny vzácných kovů, německá pancéřová pěst vznikla za pár desítek marek z obyčejného plechu a dřeva. Přesto tato jednoduchá jednorázová zbraň dokázala na několik desítek metrů propálit i ten nejsilnější pancíř a v závěru války naháněla tankistům větší hrůzu než těžká protitanková děla.
Konflikt na východní i západní frontě uvrhl pěchotu do zoufalé situace. Těžké spojenecké tanky T 34 a Sherman snadno projížděly obranou a běžné pěchotní pušky ani lehké protitankové pušky proti jejich šikmému pancíři nezmohly vůbec nic. Německá armáda nutně potřebovala účinnou zbraň, kterou by mohl nést každý pěšák a která by nevyžadovala složitý výcvik. Na podzim roku 1942 proto lipská společnost HASAG zahájila vývoj radikálně nové ruční protitankové zbraně. Výsledkem byl Panzerfaust, v češtině známý jako pancéřová pěst. Dochované originální exempláře ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha i historické záznamy britského muzea National Army Museum ukazují, jak tato neforemná ocelová trubka s velkou hlavicí zcela proměnila dynamiku pozemního boje.
Geniální fyzika kumulativního paprsku
Klasické protitankové kanony spoléhaly na obrovskou kinetickou energii. Aby těžký projektil prorazil kalenou ocel, musela jej velká prachová nálož v dlouhé hlavni urychlit na vysokou rychlost. To znamenalo masivní ocelové hlavně, mohutné lafety a váhu v řádu stovek kilogramů i celých tun. Pěšák v zákopu takovou zbraň sám nepřenesl.
Konstruktér Heinrich Langweiler z lipské firmy HASAG proto vsadil na fyzikální princip kumulativní nálože. Uvnitř kuželové hlavice byla trhavina vytvarována do trychtýře vyloženého tenkým plechem. Při dopadu na cíl inicioval přední zapalovač detonaci zpoza kužele. Výbuch stlačil plechovou vložku do osy kužele a vytvořil tenký paprsek kovu a plynů, který se pohyboval neuvěřitelnou rychlostí kolem osmi tisíc metrů za sekundu.
Tento paprsek pancíř nepálil vysokou teplotou, jak se často mylně traduje. Působil extrémním hydrodynamickým tlakem, který roztlačil ocel podobně jako proud vody z vysokotlaké trysky měkké bláto. Kumulativní paprsek dokázal propálit až dvě stě milimetrů homogenního pancíře, což spolehlivě stačilo na jakýkoliv spojenecký tank té doby.
Bezzákluzová trubka za pár marek
Hlavice plná trhaviny byla příliš těžká a objemná, než aby se vešla do hlavně běžné zbraně. Byla proto nasazena zepředu na tenkostěnnou ocelovou trubku o průměru několika centimetrů. Uvnitř trubky se nacházela přesně odměřená nálož černého prachu a dřevěný tlouk spojený s pružnými vodicími křidélky střely.
Panzerfaust pracoval na bezzákluzovém principu. Při stisknutí mechanické spouště zapálila zápalka výmetnou nálož. Plyny začaly expandovat dvěma směry současně. Směrem dopředu vymrštily těžkou hlavici ven z trubky, zatímco stejné množství plynů vyfouklo otevřeným zadním koncem do volného prostoru. Výsledné síly se navzájem vyrušily a střelec nepocítil téměř žádný zpětný ráz.
První sériový model Faustpatrone, později označovaný jako Panzerfaust Klein, měl účinný dosah pouhých třicet metrů. Konstruktéři jej brzy nahradili výkonnějším modelem Panzerfaust 60, který měl větší hlavici a díky silnější náplni dostřelil na šedesát metrů. V závěru války se objevil ještě Panzerfaust 100 se dvoustupňovou prachovou náplní, který dokázal zasáhnout cíl na sto metrů.
Smrtící plamen za zády střelce
Přestože zbraň neměla zpětný ráz, manipulace s ní vyžadovala železné nervy a velkou opatrnost. Na ocelové trubce byl červenou barvou nastříkán nepřehlédnutelný německý nápis Achtung! Feuerstrahl!, v překladu Pozor! Plamen! Zadní konec trubky totiž chrlil proud žhavých plynů a sazí.
Nebezpečná zóna za střelcem sahala do vzdálenosti deseti až patnácti metrů. Kdo stál za odpalovanou trubkou, riskoval těžké popáleniny a poškození zraku i sluchu. Ještě větší nebezpečí hrozilo při střelbě z krytů. Pokud voják odpálil zbraň z malé uzavřené místnosti nebo se zády příliš blízko zdi, odražená tlaková vlna a plameny mohly zabít samotného střelce.
Míření zajišťovalo jednoduché sklopné plechové hledí. Vzpřímené hledí mělo v sobě vyraženy otvory odpovídající různým vzdálenostem cíle. Střelec srovnal horní okraj hlavice s příslušným otvorem v plechu a stiskl palcem spoušťovou páčku. Hledí sloužilo současně jako mechanická pojistka, bez jeho vyklopení nebylo možné úderník natáhnout.
Technické parametry zbraně Panzerfaust 60
Základní technická a balistická data nejrozšířenější sériové varianty Panzerfaust šedesát vyráběné od počátku roku 1944.
| Konstrukční parametr | Hodnota zbraně Panzerfaust 60 |
|---|---|
| Typ zbraně | Jednorázová bezzákluzová protitanková zbraň |
| Celková hmotnost zbraně | Šest celých a osm desetin kilogramu |
| Celková délka zbraně | Jeden metr a čtyřicet osm milimetrů |
| Průměr odpalovací trubice | Čtyřicet čtyři milimetrů |
| Průměr kumulativní hlavice | Sto čtyřicet devět milimetrů |
| Hmotnost samotné hlavice | Dvě celé a osm desetin kilogramu |
| Trhavinová náplň | Jeden celé a šest desetin kilogramu směsi hexogenu a TNT |
| Účinný bojový dostřel | Šedesát metrů |
| Úsťová rychlost hlavice | Čtyřicet pět metrů za sekundu |
| Průbojnost kolmého pancíře | Až dvě stě milimetrů homogenní oceli |
| Celková produkce všech verzí | Více než osm milionů kusů |
Drátěné rošty a improvizovaná ochrana tanků
Obrovské ztráty způsobené pancéřovými pěstmi donutily spojenecké osádky improvisovat. Ruské i americké posádky se obávaly přepadení ze sklepů a rozvalin měst, kde se střelec s trubkou mohl snadno ukrýt. Tankisté proto začali své stroje obkládat vším, co měli po ruce.
Na korby tanků Sherman i T 34 přibývaly pytle s pískem, náhradní články pásů i dřevěné klády. Nejznámější improvizací se staly drátěné pletivo a kovové rámy starých postelí přivařené k bokům věží. Cílem této improvizované ochrany bylo iniciovat zapalovač hlavice ještě před dopadem na hlavní pancíř.
Kumulativní paprsek totiž potřebuje k plnému účinku přesnou ohniskovou vzdálenost. Pokud nálož explodovala na drátěném roštu několik desítek centimetrů od trupu, paprsek se v prázdném prostoru rozptýlil a do samotného pancíře narazil oslabený. Tento princip stál u zrodu moderních mřížových klecí, které na obrněncích vídáme i v současnosti.
Dědictví žijící v moderních armádách
V posledních měsících války se Panzerfaust stal symbolem německého zoufalství. Továrny jich stihly vyrobit přes osm milionů kusů. Rozdávali je starcům z domobrany Volkssturm i nedospělým chlapcům z Hitlerjugend, kteří s nimi měli zastavit postupující spojenecké armády. Většina těchto nezkušených střelců zaplatila za pokus o odpor životem.
Pancéřová pěst nemohla zvrátit výsledek války, její konstrukční dědictví však přetrvalo desítky let. Sovětská armáda ukořistěné německé trubky důkladně prozkoumala a jejich princip využila při konstrukci legendárních protitankových granátometů RPG. Západní armády převzaly koncept jednorázové lehké bezzákluzové zbraně pro každého pěšáka, což vedlo ke vzniku zbraní jako americký LAW nebo švédský AT4. Panzerfaust tak navždy změnil rovnováhu sil mezi pěchotou a obrněnou technikou.
