Před rokem 1943 znamenalo setkání osamoceného pěšáka s tankem téměř jistou smrt. Jednoduchá zbraň z lipské zbrojovky však změnila poměr sil na bojišti a zničující kumulativní paprsek propálil jakýkoliv spojenecký pancíř.
Když se na východní frontě objevily sovětské střední tanky T-34 a těžké stroje KV-1, německá pěchota zažila naprostý šok. Těžké protitankové pušky Panzerbüchse 39 vážily přes deset kilogramů, ale jejich průbojné střely se od šikmého pancíře beznadějně odrážely. Vojáci museli riskovat životy s magnetickými minami nebo svazky granátů vrhanými pod pásy. Jak uvádí přehled zbraňové encyklopedie WeaponSystems.net, německá armáda naléhavě potřebovala lehkou, levnou a masově vyrobitelnou zbraň na jedno použití, kterou by dokázal ovládat každý pěšák.
Řešení přinesl ředitel zbrojovky HASAG v Lipsku Heinrich Langweiler. V létě 1942 představil první prototyp zbraně Faustpatrone, z níž se brzy vyvinul legendární Panzerfaust neboli pancéřová pěst.
Kumulativní paprsek a bezzákluzový princip výstřelu
Konstrukce byla geniálně prostá. Tvořila ji tenkostěnná ocelová trubka naplněná malou prachovou výmetnou náplní a hlavice s dutým kuželem z lisované trhaviny. Podle technického rozboru Military Factory využívala hlavice takzvaný Munroeův efekt. Při dopadu na cíl se detonace zkoncentrovala do tenkého paprsku žhavých plynů a roztaveného kovu, který se pohyboval rychlostí přes osm tisíc metrů za sekundu a dokázal propálit až dvě stě milimetrů homogenní oceli.
Zbraň fungovala na bezzákluzovém principu. Při stisknutí spouště mechanický úderník inicioval prachovou nálož uvnitř trubky. Plyn vyrazil nadkaliberní hlavici směrem k cíli a zároveň stejnou silou unikal otevřeným zadním koncem trubky ven. Díky tomu zbraň neměla prakticky žádný zpětný ráz a střelec ji mohl bezpečně odpálit z podpaží. Jediným omezením byl nebezpečný plamen za zbraní, který mohl v uzavřené místnosti vážně popálit samotného střelce.
Noční můra v ulicích Berlína a improvizovaná ochrana tankistů
Německý průmysl dokázal Panzerfaust chrlit v obrovských počtech. Do konce války opustilo továrny přes osm milionů kusů různých verzí. V závěrečných měsících války, kdy se boje přesunuly do měst jako Budapešť, Vratislav nebo samotný Berlín, se Panzerfaust stal hlavní zbraní jednotek Volkssturmu složených z dospívajících chlapců a starců. Zpoza rohů domů, ze sklepních oken a z trosek budov představoval pro spojenecké tanky smrtící hrozbu.
Sovětští i američtí tankisté propadali z nečekaných zásahů panice. Žádný tehdejší tank neměl tak silný boční ani zadní pancíř, aby kumulativnímu paprsku odolal. Posádky proto začaly svépomocí vytvářet improvizovanou ochranu. Na korby navařovaly drátěná pletiva, pružinové rošty z postelí, články náhradních pásů i dřevěné trámky. Cílem bylo donutit hlavici vybuchnout s předstihem několik desítek centimetrů před hlavním pancířem, kde se tvořící paprsek rozptýlil a ztratil průraznost.
Evoluce dostřelu a zrod moderních protitankových zbraní
Původní verze Panzerfaust 30 vyžadovala přiblížení k nepřátelskému tanku na pouhých třicet metrů, což byla pro pěšáka téměř sebevražedná vzdálenost. Jak dokumentují záznamy z odborné dokumentace zbraně Panzerfaust, konstruktéři rychle reagovali modely Panzerfaust 60 a 100 s větší prachovou náloží a lepšími sklopnými mířidly. Koncem války vznikl dokonce Panzerfaust 150 s opakovaně použitelnou trubkou, který předznamenal poválečný vývoj.
Odkaz této jednoduché trubky přežil samotnou válku o mnoho desetiletí. Sovětští inženýři po prozkoumání ukořistěných německých skladů převzali základní koncepci bezzákluzové odpalovací trubky s nadkaliberní kumulativní střelou. Na těchto základech vznikly sovětské ruční protitankové granátomety RPG-1 a RPG-2, které nakonec vedly k legendární zbrani RPG-7. Ta dnes slouží v desítkách armád světa jako přímý technologický potomek německé pancéřové pěsti.
