Tank T-72M4 CZ měl sloužit do roku 2030: Proč zkoušky a italská elektronika vystavily modernizaci konečnou

Česká armáda chtěla z osvědčeného sovětského tanku postavit stroj srovnatelný se západní špičkou. Výsledkem byl technologicky vyspělý T-72M4 CZ, který však vznikl v pouhých třiceti kusech. Jakmile vypršela podpora zahraničních dodavatelů, proměnila se unikátní konstrukce v logistickou past a pokus o její záchranu v roce 2025 definitivně narazil na armádní střelnici.

Když na začátku devadesátých let skončila studená válka a rozpadla se Varšavská smlouva, nově vzniklá samostatná Armáda České republiky stála před zásadní strategickou otázkou: co si počít s obřím dědictvím po Československé lidové armádě. V hangárech stály stovky tanků T-72M a T-72M1, které v licenci vyráběly slovenské Závody ťažkého strojárstva (ZŤS) Martin. Tyto stroje představovaly v osmdesátých letech páteř vojsk, ale v porovnání s moderními západními tanky třetí generace, jako byl americký M1A1 Abrams nebo německý Leopard 2A4, zaostávaly v klíčových disciplínách: postrádaly moderní noční vidění, jejich systém řízení palby byl pomalý a pasivní pancíř neposkytoval dostatečnou ochranu proti novým protitankovým zbraním.

Země se tehdy chystala na vstup do Severoatlantické aliance, ale státní rozpočet neumožňoval nákup stovek zbrusu nových západních strojů. Velení armády a politické vedení státu se proto rozhodly pro zdánlivě logický kompromis: vzít robustní a mechanicky jednoduchý podvozek sovětského tanku a osadit ho nejmodernější západní elektronikou, britským motorem, americkou automatickou převodovkou a domácím reaktivním pancířem. Na rýsovacích prknech a v propagačních materiálech se zrodil projekt, který měl z Česka udělat tankovou velmoc a otevřít dveře k lukrativním exportním zakázkám. O tři dekády později však tento ambiciózní příběh dospěl k neslavnému konci.

Z velkolepých plánů na stovky tanků zbylo třicet kusů

Základní kámen budoucích potíží byl položen již v samotném zadání a následném vývoji armádních rozpočtů. Vláda České republiky schválila usnesením číslo 450 z roku 1995 plán na komplexní modernizaci plných 353 tanků T-72. Mělo jít o rozsáhlý státní projekt, který by přezbrojil celou českou armádu a zajistil dlouhodobé zakázky pro domácí obranný průmysl, v jehož čele stál státní podnik Vojenský opravárenský podnik 025 Nový Jičín (dnešní VOP CZ).

Iluse o stovkách modernizovaných tanků se však začala rozpadat téměř okamžitě. Katastrofální povodně na Moravě v roce 1997 a následné rozpočtové škrty donutily vládu srazit plán na 140 kusů. Ani toto číslo však neodpovídalo ekonomické realitě transformující se armády. V roce 2000 padlo konečné a radikální rozhodnutí: projekt byl seškrtán na pouhých 33 strojů – přesně 30 bojových tanků T-72M4 CZ a 3 speciální vyprošťovací tanky VT-72M4 CZ. Dodávky probíhaly v letech 2003 až 2006 a všechny stroje zamířily k jedinému útvaru: k 73. tankovému praporu v Přáslavicích, který spadá pod 7. mechanizovanou brigádu.

V tomto dramatickém škrtání se zrodil ekonomický paradox. Vývojové náklady na integraci desítek složitých systémů, výrobu zkušebních prototypů a testování byly rozpočítány do gigantické série stovek kusů. Když se celá flotila smrskla na pouhých třiatřicet vozidel, fixní náklady na vývoj se musely promítnout do každého jednotlivého tanku. Celková cena projektu podle údajů Vojenského historického ústavu a kontrolních zpráv ministerstva obrany přesáhla 4,5 miliardy korun. Jeden modernizovaný tank tak daňové poplatníky vyšel na přibližně 150 milionů tehdejších korun. Za tuto částku bylo v té době možné na mezinárodním trhu pořídit zbrusu nový západní tank s kompletní tovární podporou.

Český hybrid: Sovětská korba, západní motor a italské oči

Z čistě technického a inženýrského hlediska byl T-72M4 CZ fascinujícím počinem. Konstruktérům se podařilo do stísněného prostoru sovětského tanku integrovat technologie z celého světa, čímž vznikl unikátní hybrid, který v parametrech střelby i pohyblivosti původní T-72M1 deklasoval.

Zásadní proměnou prošel motorový prostor. Původní sovětský dvanáctiválec V-46 o výkonu 574 kW (780 koní) s manuální převodovkou nahradil kompaktní powerpack vyvinutý ve spolupráci s izraelskou společností NIMDA. Srdcem pohonného bloku se stal britský přeplňovaný kapalinou chlazený dvanáctiválec Perkins Condor CV12 TCA o výkonu 746 kW (1 000 koní). Na motor navazovala plně automatická hydromechanická převodovka americké společnosti Allison Transmission (typ XTG-411-6) se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro jízdu vzad. Pro posádku to znamenalo revoluci: tank se ovládal řídítky namísto těžkých rajčáků, řazení probíhalo zcela automaticky a maximální rychlost při couvání stoupla z pouhých 4 km/h u původního T-72 na plných 14 km/h. To v bojových podmínkách znamenalo rozdíl mezi bezpečným stažením do krytu a jistou zkázou.

Druhým technologickým skokem byl italský systém řízení palby TURMS-T (Tank Universal Reconfigurable Modular System – T) od společnosti Officine Galileo (později Selex ES a Leonardo). Systém přinesel digitální balistický počítač, meteorologické čidlo na zádi věže, laserový dálkoměr a stabilizovaný panoramatický zaměřovač velitele. Posádka získala plnohodnotnou schopnost Hunter-Killer: velitel mohl nezávisle na střelci vyhledávat cíle termovizní kamerou v plném rozsahu 360 stupňů, stisknutím tlačítka předat cíl střelci, jehož zaměřovač i kanon se na cíl automaticky natočily, a sám okamžitě pokračovat v pátrání po dalším protivníkovi. Pravděpodobnost zásahu cíle první ranou za jízdy se v noci i ve dne přiblížila hranici 90 procent.

Ochranu stroje posílila česká reaktivní ochrana DYNA-72 z produkce VOP 025. Kazety s výbušninou byly rozmístěny na čele korby, bocích i věži a poskytovaly ochranu nejen proti kumulativním hlavicím pancéřovek, ale částečně i proti podkaliberním střelám APFSDS. Pasivní obranu doplňoval polský systém SSC-1 OBRA-3 s laserovými senzory PCO, který při ozáření tanku nepřátelským dálkoměrem nebo naváděcím paprskem rakety okamžitě varoval posádku a automaticky odpálil clonu kouřových granátů DGO-1.

Hangáry v Přáslavicích a past mikrosérie

Zatímco na cvičišti a při předváděcích akcích budil T-72M4 CZ obdiv, v každodenní armádní službě se začala naplno projevovat odvrácená tvář unikátního malosériového řešení. Česká armáda měla ve výzbroji třicet tanků, z nichž žádný jiný stát na světě nevlastnil ani jediný kus.

Jakmile po několika letech vypršely původní záruky a servisní kontrakty, narazila vojenská logistika na nepřekonatelnou zeď. Zahraniční výrobci špičkových podsestav – britský výrobce motorů Perkins, americká Allison, italský Leonardo i izraelská NIMDA – zkrátka neměli ekonomický důvod udržovat výrobní linky a skladové zásoby specifických náhradních dílů pro mikroskopickou flotilu tří desítek vozidel kdesi ve střední Evropě. Výroba některých elektronických modulů, senzorů a těsnění byla v zahraničí zcela ukončena.

Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V průběhu desátých let 21. století začala bojeschopnost 73. tankového praporu v Přáslavicích prudce klesat. Podle otevřených armádních zdrojů a analýz byla v některých obdobích plně provozuschopná sotva třetina strojů, v nejkritičtějších měsících dokonce méně než deset tanků. Zbytek stál odstavený v hangárech a sloužil jako nedobrovolný zdroj náhradních dílů. Vojáci a mechanici byli nuceni přistoupit k takzvané kanibalizaci: funkční elektronické karty, díly převodovek a optika se vymontovávaly z nepojízdných tanků, aby se udrželo v chodu alespoň několik málo kusů pro výcvik a plnění aliančních závazků v rámci sil rychlé reakce NATO.

T-72M4 CZ se stal ukázkovým příkladem konstrukční slepé uličky. Podobně jako v případě dalších velkých nákupů techniky se ukázalo, že pořídit technicky špičkový stroj je pouze polovina úspěchu. Tou druhou, podstatně důležitější a dražší polovinou, je zajištění životního cyklu po dobu dvaceti až třiceti let. Bez robustního dodavatelského řetězce a sdílené uživatelské základny se i ten nejdokonalejší tank promění v nehybnou hromadu drahého šrotu.

Poslední pokus o záchranu narazil na střelnici

Vedení armády si bylo kritického stavu vědomo. V září 2020 proto Ministerstvo obrany České republiky podepsalo se státním podnikem VOP CZ smlouvu na takzvané technické zhodnocení (TZ) všech 33 tanků T-72M4 CZ v celkové hodnotě 1,098 miliardy korun včetně DPH. Cílem nebylo stavět nový tank, ale provést hloubkovou revizi a nahradit neopravitelné a morálně zastaralé součástky. Zakázka měla vyřešit především výměnu zastaralých vnitřních radiostanic za moderní šifrované spojovací prostředky Harris a BREN a provést dílčí modernizaci systému řízení palby TURMS-T, aby tanky vydržely v bojeschopném stavu do let 2030 až 2032.

Projekt se však od počátku potýkal se zpožděním, které ještě prohloubila pandemie koronaviru a narušení mezinárodních dodavatelských řetězců. Zásadní zlom přišel v létě a na podzim roku 2025, kdy prototypy a první modernizované kusy podstoupily kontrolní a vojskové zkoušky ve vojenském újezdu Libavá.

Výsledky střeleb byly pro projekt zničující. Tanky při kontrolních střelbách opakovaně neuspěly. Zkoušky odhalily závažný problém s rektifikací kanonu – zjednodušeně řečeno, tanky nedokázaly spolehlivě trefovat cíle, protože systém řízení palby vykazoval nepřípustné odchylky. Podrobná diagnostika ukázala, že jádrem problému byly elektronické karty a analogové obvody v systému TURMS-T, které nebyly předmětem modernizačního balíčku z roku 2020. Tyto komponenty po více než dvaceti letech provozu vykazovaly fatální degradaci materiálu.

Když se ministerstvo a VOP CZ obrátily na původního výrobce, italský koncern Leonardo, přišla definitivní rána. Italští inženýři po odborném posouzení oficiálně deklarovali, že oprava těchto původních desek již není technicky možná a náhradní díly neexistují. Jediným teoretickým řešením by byl kompletní vývoj a zástavba zcela nového systému řízení palby pro pouhých třicet tanků. Finanční náklady a časová náročnost takového kroku by však projekt poslaly do astronomických výšin, které nedávaly žádný ekonomický ani vojenský smysl.

Na konci roku 2025 proto vedení Ministerstva obrany doporučilo uzavřít s VOP CZ dohodu o ukončení plnění smlouvy. Po více než třiceti letech od prvních vládních usnesení byla kapitola T-72M4 CZ definitivně uzavřena. V kontextu probíhajícího přezbrojení Armády ČR – kdy vojáci převzali darem i nákupem německé tanky Leopard 2A4 a Česká republika finišuje jednání o pořízení nejmodernějších tanků Leopard 2A8 a přezbrojení mechanizovaných praporů švédskými bojovými vozidly pěchoty CV90 MkIV disponujícími pokročilou aktivní ochranou – ztratilo další udržování třiceti kusů T-72M4 CZ jakékoliv opodstatnění.

Příběh tanku T-72M4 CZ tak zůstává hořkou, ale nesmírně poučnou kapitolou české vojenské historie. Ukazuje, že ani špičkový systém řízení palby, výkonný motor a reaktivní pancíř nedokážou překonat zákony průmyslové logistiky: v moderním válčení nerozhodují jen parametry na papíře, ale schopnost udržet techniku v chodu.