Když americké ponorky vypluly po útoku na Pearl Harbor do Pacifiku, jejich posádky věřily, že mají v torpédometech nejdokonalejší zbraň světa. Ve skutečnosti nesly drahé zmetky. Během prvních dvou let války trpělo paroplynové torpédo Mark 14 hned třemi nezávislými konstrukčními vadami, kvůli nimž podplouvalo cíle, vybuchovalo předčasně, nebo se při přímém zásahu pod úhlem devadesáti stupňů jednoduše promáčklo a selhalo. Nejneuvěřitelnější na celém skandálu však byla arogance byrokracie ve Washingtonu, která chyby tvrdošíjně popírala a vinu svalovala na samotné námořníky.
Pýcha za deset tisíc dolarů: Zbraň, kterou v míru nikdo neotestoval
Na počátku druhé světové války představovalo americké torpédo Mark 14 technologický klenot námořnictva. Vyvinula ho v přísném utajení Námořní torpédová stanice v Newportu (NTS) pod dohledem Úřadu pro námořní výzbroj (Bureau of Ordnance – BuOrd). Jednalo se o sofistikovanou zbraň o délce přes šest metrů, poháněnou paroplynovou turbínou spalující stlačený vzduch, alkohol a vodu, která dokázala nést téměř 300 kilogramů trhaviny Torpex rychlostí až 46 uzlů. Cena jednoho kusu dosahovala v tehdejších cenách astronomických 10 000 dolarů, což byla částka, za niž se dal v té době v Americe postavit rodinný dům.
Právě tato extrémní cena v kombinaci s meziválečnými škrty v rozpočtu se stala zárodkem budoucí katastrofy. Šetření bylo tak přísné, že BuOrd před válkou neprovedl ani jediný ostrý test s ostrou bojovou hlavicí odpálenou proti skutečnému vyřazenému lodnímu trupu. Veškeré zkoušky probíhaly s odlehčenými cvičnými hlavicemi plněnými vodou, které se po doběhu vynořily a byly vyloveny pro opakované použití. Zbraň, na níž měla stát celá strategie tichomořské ponorkové války, tak vstoupila do reálného konfliktu bez jediného ověření v bojových podmínkách.
Záhada tří metrů pod kýlem a předčasné výbuchy magnetického zapalovače
Když se na přelomu let 1941 a 1942 začali velitelé ponorek vracet z prvních bojových plaveb, jejich hlášení se hemžila frustrací. Hlásili, že torpéda vypálená z ideálních pozic míjejí japonské křižníky a tankery bez jakéhokoliv účinku. První fatální vadou bylo chybné řízení hloubky ponoru. Hydrostatický senzor torpéda byl umístěn v místě trupu, kde proudící voda při plavbě vytvářela dynamický podtlak, což přístroj oklamalo. Torpédo si „myslelo“, že je výše, než ve skutečnosti bylo, a klesalo hlouběji. Reálně tak plulo o 10 až 11 stop (zhruba 3 až 3,5 metru) hlouběji, než pilot nastavil na ovládacím panelu v torpédovém sále. Místo zásahu do trupu podplouvalo japonské lodě pod kýlem.
Teoreticky to nemělo vadit, protože druhou pýchou BuOrd byl supertajný magnetický bezkontaktní zapalovač Mark 6. Měl reagovat na deformaci magnetického pole způsobenou ocelovým kýlem lodi a odpálit hlavici přímo pod dnem plavidla, což mělo loď zlomit vejpůl. Jenže v praxi se zapalovač choval naprosto chaoticky. Zkoušen byl pouze v laboratořích a ve specifických magnetických podmínkách u pobřeží Nové Anglie. V tropických vodách Pacifiku a v blízkosti rovníku však zemské magnetické pole vykazovalo zcela jiné hodnoty. Výsledkem bylo, že magnetický zapalovač buď vybuchoval předčasně stovky metrů před cílem, což jen prozradilo pozici ponorky doprovodným torpédoborcům, nebo nevybouchl vůbec. Na technické parametry této munice se podrobně zaměřuje i databáze WeaponSystems.net.
Když velitelé ponorek znechuceně magnetické zapalování vypnuli a rozhodli se spoléhat výhradně na přímý mechanický kontakt, narazili na třetí a konstrukčně nejabsurdnější překážku celého zbraňového systému.
Fyzikální paradox úderníku: Proč dokonalý zásah pod úhlem 90 stupňů selhal
Záložní kontaktní mechanismus zapalovače Mark 6 byl zkonstruován tak, že úderník se při nárazu pohyboval ve svislých vodicích drážkách kolmo k ose torpéda. Konstruktéři v kancelářích předpokládali, že při nárazu do lodního plátu setrvačnost úderník vymrští proti rozbušce. Jenže mechanici v laboratoři nepočítali s extrémní dynamikou reálného střetu. Když torpédo narazilo do boku lodi v ideálním kolmém úhlu 90 stupňů při rychlosti přes 40 uzlů, došlo k okamžitému a brutálnímu zpomalení. Setrvačná síla působící na těžký ocelový úderník vytvořila tak obrovský boční tlak na vodicí drážky, že se mechanismus vzpříčil a zasekl dřív, než stačil překonat odpor pružiny a narazit na rozbušku.
Došlo k neuvěřitelnému fyzikálnímu paradoxu: čím lepší a přesnější byl útok ponorky a čím kolměji torpédo cíl zasáhlo, tím spolehlivěji selhalo. Posádky v torpédových sálech, podobných těm na amerických ponorkách z poválečných let, slyšely přes hydrofony pouze tupou ránu – kov na kov –, po níž následovalo ticho. Paradoxně jediná šance na výbuch nastala při nepovedeném, šikmém zásahu pod úhlem zhruba 45 stupňů, kdy boční síly na úderník nebyly tak drtivé a mechanismus se nezasekl. Námořníci tak byli nuceni střílet z nevýhodných úhlů, aby zbraň vůbec fungovala.
Patnáct zásahů bez exploze a vzpoura admirála Lockwooda na Havaji
Místo aby byrokracie BuOrd ve Washingtonu uznala nedostatky a pustila se do jejich nápravy, reagovala arogancí. Šéf úřadu kontradmirál William Blandy tvrdošíjně trval na tom, že torpédo Mark 14 je mechanicky bezchybné. V oficiálních dopisech vzkazoval velitelům na frontě, že jsou neschopní, špatně odhadují vzdálenost a rychlost cíle, nebo že si selhání vymýšlejí, aby omluvili vlastní bojové neúspěchy. K bizarním situacím s torpédy v té době docházelo napříč celým námořnictvem, jak ukazuje i známý incident, kdy torpédoborec William D. Porter omylem vypálil ostré torpédo přímo na loď s prezidentem Rooseveltem.
Zlom nastal 24. července 1943. Ponorka USS Tinosa pod velením nadporučíka Dana Daspita narazila v Trukské oblasti na obří japonskou velrybářskou mateřskou loď Tonan Maru No. 3 o výtlaku přes 19 000 tun. První dvě torpéda zasáhla záď a loď znehybnila. Daspit pak z ideální vzdálenosti pouhých 800 metrů systematicky a s chirurgickou přesností vypálil pod úhlem 90 stupňů deset dalších torpéd. Všech deset narazilo přímo do nehybného boku plavidla, zanechalo v něm promáčkliny a potopilo se na dno bez jediného výbuchu. Znechucený Daspit si poslední, patnácté torpédo schoval, odplul na základnu Pearl Harbor a zbraň položil před velení jako hmatatelný důkaz.
Velitel ponorkových sil v Tichomoří admirál Charles Lockwood ztratil trpělivost. Nařídil vlastní polní testy bez vědomí Washingtonu: torpéda nechal jeřábem shazovat z útesu na ocelový plát z výšky třiceti metrů na Havaji. Výsledky byly zdrcující – kontaktní úderník se při každém přímém pádu okamžitě zlomil a zdeformoval. Teprve po 21 měsících války, v září 1943, byl BuOrd přitlačen ke zdi. Těžký ocelový úderník byl nahrazen lehkým dílem z duralu, magnetické zapalovače byly definitivně demontovány a řízení hloubky bylo překalibrováno. Teprve od podzimu 1943 začaly americké ponorky likvidovat japonské obchodní loďstvo v plném rozsahu, jak shrnuje i historický přehled Military Factory. Arogance armádní byrokracie stála spojenecké námořnictvo téměř dva roky promarněných příležitostí a desítky zbytečně ztracených životů.
