V březnu 1968 zmizela v severním Pacifiku sovětská diesel-elektrická ponorka K-129 se třemi balistickými raketami a jadernými torpédy na palubě. Sovětské námořnictvo po ní dva měsíce marně pátralo na ploše tisíců čtverečních mil. Američané však díky akustické síti přesně věděli, kde vrak leží. To, co následovalo, vstoupilo do dějin jako Projekt Azorian – jedna z nejodvážnějších, nejnákladnějších a technicky nejneuvěřitelnějších špionážních operací studené války, do níž CIA zapojila výstředního miliardáře Howarda Hughese a obří těžební loď se skrytým mechanickým chapadlem.
Ztráta ponorky K-129 (v kódovém označení NATO třída Golf II) představovala pro Moskvu strategickou ránu. Plavidlo o výtlaku téměř 3 000 tun neslo ve velitelské věži trojici balistických raket R-21 s megatunovými termonukleárními hlavicemi. Když ponorka z neznámých důvodů klesla ke dnu přibližně 1 560 námořních mil severozápadně od Havaje, zemřelo všech 98 členů posádky. Sovětská flotila vyslala do oblasti desítky lodí a letadel, jejich zběsilé pátrání však skončilo fiaskem.
Americký systém podmořských hydrofonů SOSUS (Sound Surveillance System) mezitím zachytil dvě zřetelné akustické události odpovídající implozi trupu. Specialista námořnictva John Craven z časových odstupů signálu zrekonstruoval souřadnice s přesností na několik mil. V létě 1968 pak speciálně upravená americká špionážní ponorka USS Halibut našla vrak pomocí vlečených kamer v ohromující hloubce 4 900 metrů – tedy ve třikrát větší hloubce, než kde leží vrak Titaniku.
Miliardář jako krytí: Těžba manganu na dně oceánu
Pro velení americké zpravodajské služby představoval vrak na dně oceánu neodolatelnou kořist. Získat neporušené sovětské balistické rakety, jaderné hlavice, šifrovací stroje a kódové knihy by znamenalo nahlédnout do nejstřeženějších tajemství protivníka. Problém spočíval v technické proveditelnosti: v hloubce pěti kilometrů panuje drtivý tlak přes 500 atmosfér a ledová voda. Nikdo v historii se nepokusil vytáhnout tak těžké těleso z tak extrémní hloubky.
Jak detailně dokumentuje expozice Projektu Azorian v oficiálním muzeu CIA, záchranná operace vyžadovala dokonalou kamufláž. Pokud by se na místě objevilo plavidlo amerického námořnictva, Sověti by okamžitě pochopili, co se děje. CIA proto oslovila výstředního miliardáře Howarda Hughese a jeho společnost Summa Corporation. Hughes se stal veřejnou tváří projektu: oznámil světu, že staví revoluční loď pro hlubokomořskou těžbu manganových konkrecí z mořského dna.
V loděnicích Sun Shipbuilding v Pensylvánii tak vzniklo unikátní plavidlo Hughes Glomar Explorer o délce 189 metrů a výtlaku přes 36 000 tun. Uprostřed trupu se nacházel obří krytý bazén (tzv. moon pool) o rozměrech 60 krát 22 metrů s otevíratelným dnem. Cokoliv loď ze dna vyzvedla, mělo zmizet přímo v útrobách plavidla pod hladinou, skryto před zraky sovětských průzkumných letounů i špionážních satelitů.
Mechanické chapadlo Clementine a prasklý trup
Klíčovým nástrojem operace bylo gigantické ocelové chapadlo přezdívané inženýry Clementine. Vážilo stovky tun a k vraku se spouštělo na těžkých těžařských trubkách, které posádka postupně sešroubovávala v centrální věži lodi. Spuštění chapadla na dno trvalo celé dny a vyžadovalo přesné dynamické polohování lodi pomocí satelitní navigace a podmořských hydroakustických majáků.
V červenci 1974 dorazil Glomar Explorer nad místo potopení. Během prací se k plavidlu nebezpečně přiblížily dvě sovětské vojenské lodě – záchranný remorkér SB-10 a průzkumné plavidlo Čažma. Americká posádka zachovala ledový klid a předstírala rutinní oceánografický průzkum. Dokonce na palubu přivítala sovětské důstojníky, kteří se snažili zjistit, co přesně Hughes v odlehlé části Pacifiku provádí.
Pod hladinou však probíhalo drama. Clementine úspěšně sevřela přední část trupu K-129 a hydraulické navijáky začaly těžký kolos pomalu zvedat ze dna. V hloubce kolem 2 700 metrů – zhruba v polovině cesty k hladině – však došlo ke katastrofálnímu selhání. Několik ramen mechanického chapadla nevydrželo obrovské zatížení a únavu materiálu a prasklo. Dvě třetiny zachyceného trupu se odlomily a zřítily se zpět do bezedné hlubiny, včetně velitelské věže s balistickými raketami.
Vojenský pohřeb se sovětskou hymnou a zrod slavné právní kličky
V čelistech záchytného mechanismu zůstala viset pouze příďová část o délce zhruba dvanácti metrů. I tento zlomek však představoval cenný zpravodajský materiál. Uvnitř trosek se nacházela dvě torpéda s jadernou hlavicí, navigační a sonarové přístroje i šifrovací pomůcky. V trupu byly nalezeny také ostatky šesti sovětských námořníků.
Velení operace rozhodlo o jejich důstojném pohřbu. Američané těla uložili do ocelové schrány a za zvuku státní hymny Sovětského svazu a pravoslavných modliteb je se všemi vojenskými poctami pohřbili do vln Tichého oceánu. Celý ceremoniál zaznamenala kamera a v roce 1992 ředitel CIA Robert Gates osobně předal unikátní videozáznam ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi jako gesto respektu k padlým námořníkům.
Podobně jako u jiných přísně tajných podniků, jako byl letecký záchranný systém Fulton Skyhook vyvinutý pro CIA, ani operaci Azorian se nepodařilo utajit navždy. V únoru 1975 se do kanceláří Howarda Hughese vloupali zloději a ukradli důvěrné dokumenty. Krátce nato investigativní novinář Jack Anderson tajemství odhalil a zveřejnil v celostátním tisku.
Když novináři začali podle zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA) požadovat vládní materiály o lodi Glomar Explorer, právníci CIA vymysleli geniální formulaci, která se stala milníkem v právní praxi: agentura sdělila, že existenci těchto záznamů „nemůže potvrdit ani vyvrátit“. Jak popisuje historický rozbor CIA o prozrazení projektu Azorian, tato věta vstoupila do právnického slovníku jako takzvaná „Glomar response“ a americké úřady ji v bezpečnostních otázkách využívají dodnes.
Projekt Azorian stál tehdy astronomických 800 milionů dolarů (v dnešních cenách přes 4 miliardy dolarů). Přestože se nepodařilo vyzdvihnout kompletní ponorku i s balistickými raketami, operace posunula hranice hlubokomořského inženýrství o desítky let dopředu a dokázala, že ani pětimilometrová hloubka oceánu nedokáže spolehlivě ukrýt vojenská tajemství velmocí.
