Zatímco tanky T-72 a T-55 vyvážel Sovětský svaz po tisících do celého světa, revoluční T-64 nesměl opustit hranice země. Konstrukce z Charkova přinesla kombinovaný pancíř, automatické nabíjení i motor s protiběžnými písty.
Když se na počátku šedesátých let minulého století rozbíhal v charkovské konstrukční kanceláři pod vedením slavného Alexandra Morozova vývoj nového tanku pod označením Objekt 432, nešlo o pouhé vylepšení existující techniky. Šlo o naprostý zlom v pojetí obrněného boje. Zatímco armády Severoatlantické aliance spoléhaly na tanky M60 Patton, britský Chieftain nebo německý Leopard 1 s klasickým homogenním ocelovým pancířem a čtyřčlennou posádkou, v Sovětském svazu vznikalo monstrum, které západní stroje deklasovalo ve všech myslitelných parametrech. Jak dokládá databáze vojenské techniky Military Factory, nový stroj byl o třetinu lehčí a nižší než jeho západní protějšky, disponoval však nesrovnatelně vyšší palebnou silou i pasivní ochranou.
Sovětské vojenské velení si bylo technologického náskoku natolik vědomo, že uvalilo na nový tank nejpřísnější embargo. T-64 se nikdy nesměl vyvážet do zahraničí. Dokonce ani nejbližší spojenci z Varšavské smlouvy včetně Československa, Polska nebo Východního Německa jej do své výzbroje nedostali a museli se spokojit s konstrukčně jednodušším a levnějším typem T-72. Všechny vyrobené kusy T-64 směřovaly výhradně do elitních gardových divizí Rudé armády, především ke skupině sovětských vojsk dislokované ve Východním Německu, připravené k bleskovému průlomu směrem k Rýnu.
Keramické koule v oceli a konec lidského nabíječe
Hlavním technologickým triumfem nového tanku byla radikální proměna ochrany posádky. Jak popisuje odborná publikace tankové encyklopedie Tank AFV, T-64 se stal vůbec prvním sériově vyráběným tankem na světě vybaveným kompozitním vícevrstvým pancířem. Šikmé čelo korby tvořil sendvič složený z vnější osmdesátimilimetrové vrstvy oceli, střední vrstvy ze sklotextitu o tloušťce přes sto milimetrů a vnitřní ocelové desky. Litá věž pozdější verze T-64A ukrývala uvnitř ocelového pláště zalité keramické koule z korundu. Tento revoluční pancíř dokázal spolehlivě zastavit jak kinetické podkaliberní střely, tak kumulativní hlavice z tehdejších západních protitankových zbraní, proti kterým byly staré tanky řady T-54 a T-55 zcela bezbranné.
Druhým zásadním krokem bylo odstranění čtvrtého člena posádky, lidského nabíječe. Morozov prosadil instalaci mechanického automatického nabíječe s hydraulickým pohonem. Projektily a prachové náplky byly uloženy svisle ve tvaru písmene L v otočném dopravníku pod podlahou věže. Automat dokázal do komory nového hladkého kanónu D-81T ráže 125 mm vsunout granát během pouhých šesti sekund bez ohledu na to, zda tank stál, nebo uháněl členitým terénem. Díky absenci nabíječe mohl být vnitřní objem věže zmenšen na absolutní minimum a výška celého tanku nepřesahovala pouhých 2,17 metru. Na bojišti tak vznikla neobyčejně malá silueta, kterou nepřátelští střelci jen velmi obtížně zaměřovali.
Západní vojenští pozorovatelé dlouho nedokázali pochopit, jak mohl Sovětský svaz postavit tank vážící pouhých třicet osm tun, který v testech odolnosti překonával padesátitunové stroje NATO. Když se první rozmazané satelitní snímky T-64 dostaly do rukou analytiků britské a americké rozvědky, zavládlo v západních štábech zděšení. Britský 105mm tankový kanón Royal Ordnance L7, který tvořil standardní výzbroj západních armád, nedokázal čelní pancíř T-64 prorazit ani z bezprostřední blízkosti.
Motor z bombardéru a podvozek na hranici možností
Revoluční konstrukční přístup si však vybral krutou daň v oblasti spolehlivosti. Aby konstruktéři ušetřili každý kilogram hmotnosti a každý krychlový centimetr prostoru, odmítli osvědčený dvanáctiválcový diesel V-2, který poháněl sovětské tanky od dob legendárního T-34. Místo něj vsadili na vysoce experimentální motor 5TD. Šlo o dvoudobý pětiválcový turbodiesel s protiběžnými písty a dvěma klikovými hřídeli, jehož koncepce byla původně odvozena z německých leteckých motorů Junkers Jumo používaných u dálkových bombardérů.
Motor 5TD byl technickým skvostem. Byl neuvěřitelně kompaktní a dosahoval vysokého výkonu při minimálních rozměrech, pro běžný vojenský provoz v blátě a prachu byl však noční můrou. Vyžadoval přísně specifické mazivo, bezchybnou údržbu a v zimních mrazech se odmítal nastartovat bez zdlouhavého předehřívání. Řadoví tankoví mechanici motor nenáviděli. Kvůli jeho náchylnosti k přehřívání a zadírání pístů musela mít každá divize vybavená tanky T-64 vlastní specializovanou opravárenskou základnu s inženýry přímo z charkovského závodu.
Podobně radikální byl podvozek tanku. Morozov nahradil velká pojezdová kola známá z T-54 drobnými lisovanými koly z hliníkové slitiny s vnitřním pryžovým tlumením. Hmotnost podvozku tím klesla o celou tunu. Úzké pásy a specifická geometrie však vedly k tomu, že při ostrém manévrování na měkkém povrchu tanky často shazovaly pásy. Tyto chronické dětské nemoci vyvolaly v Kremlu ostrý odpor konkurenčních konstrukčních kanceláří z Nižního Tagilu a Čeljabinsku, což vedlo ke vzniku jednoduššího a robustnějšího tanku T-72.
Přísně střežené tajemství elitních gardových divizí
Přes veškeré počáteční technické potíže se charkovským inženýrům podařilo v průběhu sedmdesátých let většinu problémů odstranit. Jak uvádí odborný vojenský portál Valka.cz, modernizovaná verze T-64B z roku 1976 přinesla další technologickou premiéru. Byla vybavena komplexem řízené výzbroje Kobra, který umožňoval odpalovat protitankové řízené střely 9M112 přímo skrz hlaveň kanónu. Posádka tak dokázala s vysokou pravděpodobností zasáhnout a zničit nepřátelský tank nebo nízko letící vrtulník na vzdálenost až čtyři kilometry, což výrazně překonávalo dosah tehdejších klasických tankových kanónů.
V polovině osmdesátých let obdržely stroje další zásadní prvek ochrany. Na korbu a věž byl namontován moderní reaktivní pancíř tanků Kontakt-1, čímž vznikla verze T-64BV. Stovky malých kovových krabiček naplněných výbušninou dokázaly při zásahu kumulativní hlavicí odpálit ocelovou desku proti formujícímu se kumulativnímu paprsku a zcela eliminovat jeho průrazný účinek.
Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, zůstala většina tanků T-64 na území Ukrajiny, kde se původně vyráběly. Charkovský závod Malyšev pokračoval v jejich modernizaci a vytvořil špičkové verze T-64BM Bulat s moderním systémem řízení palby a termovizí. Stroj, který vznikl v hlavách sovětských inženýrů v hlubinách studené války jako přísně utajovaný nástroj pro prolomení západoněmecké obrany, se tak i po šedesáti letech od svého vzniku ukazuje jako houževnatá a nebezpečná konstrukce, která navždy změnila dějiny světového tankového stavitelství.
