První tanky bojišť Velké války připomínaly pomalé pevnosti plné kouře a hluku, které se podobaly spíše obrněným lodím na pásech. Pak ale francouzská automobilka Renault přišla s drobným strojem o hmotnosti pouhých šesti a půl tuny. Rozdělením korby na tři jasné části vytvořila předlohu, podle níž se staví téměř všechny tanky dodnes.
Když britská armáda v září 1916 poprvé vyslala do zákopových bojů obrněné stroje, šlo o obří kosočtvercové korby, v nichž se osádka tísnila hned vedle horkého motoru a bočních zbraní. Už o rok později však automobilka Renault postavila prototypy vozidla, které dosavadní pojetí zcela převrátilo. Jak připomíná britské muzeum The Tank Museum v Bovingtonu, právě Renault FT jako první umístil hlavní výzbroj do plně otočné věže, posadil řidiče dopředu a oddělil motor s převodovkou do zadní části. Pro nás má navíc tento francouzský veterán mimořádný domácí význam: podle archivních záznamů Vojenského historického ústavu Praha tvořil od dvacátých let základ vůbec prvních tankových jednotek československé armády.
Proč obří pevnosti narazily na vlastní hmotnost
Rané obrněnce první světové války vycházely z představy pojízdné pevnosti, která vlastní vahou rozdrtí ostnatý drát a překlene široké zákopy. První francouzský typ Schneider CA1, vycházející z podvozku amerického zemědělského traktoru Holt, vyjel do masového boje v dubnu 1917 spolu s těžkým typem Saint Chamond. Obě konstrukce však trpěly nízkou pohyblivostí, omezeným výhledem i malými úhly palby ze stěn korby.
Myšlenka nového lehkého tanku proto mířila opačným směrem. Místo drahých ocelových kolosů mělo vzniknout malé, obratné a levně sériově vyráběné vozidlo, které na bojišti půjde mnohem hůře zasáhnout. Název vycházel ze zkratky FT pro označení lehká tonáž, i když se později vžilo i lidové označení FT 17 podle roku zavedení 1917.
Tři oddíly korby a chytrá ostruha na zádi
Konstruktéři dokázali vměstnat bojový prostředek do kompaktních rozměrů o šířce pouhých 1,74 metru a výšce 2,14 metru. S hmotností zhruba 6,5 až 6,7 tuny stačil dvoučlenné osádce benzinový motor Renault o výkonu 35 koňských sil, tedy 26 kilowattů. V terénu se stroj pohyboval rychlostí kolem osmi kilometrů v hodině a na plnou nádrž ujel přibližně 35 kilometrů.
Každý ze dvou mužů měl přesně vymezenou roli. Řidič seděl v přední části korby, zatímco druhý člen osádky obsluhoval výzbroj ve věži otáčející se v plném rozsahu 360 stupňů. Motor a převodovka se poprvé přestěhovaly do oddělené zadní sekce, díky čemuž osádka netrpěla bezprostředním sousedstvím rozžhaveného agregátu jako u raných těžkých tanků.
Krátká korba ale přinesla jeden nebezpečný háček: při šplhání po strmém svahu nebo okrajích kráterů hrozilo převrácení tanku nazad. Francouzi problém vyřešili jednoduchou, leč mimořádně účinnou zaoblenou ocelovou ostruhou na zádi. Tento prvek prodloužil vozidlo zhruba na pět metrů a spolehlivě jej podepřel při překonávání překážek.
Odlévaná věž ustoupila levnější osmiboké
První kusy dostávaly zaoblenou odlévanou věž s kulometem Hotchkiss ráže 8 milimetrů. Odlévání však bylo pro rychlou válečnou výrobu příliš nákladné a pomalé, takže je brzy nahradily osmiboké věže snýtované z rovných pancéřových plechů, přičemž pancéřování stroje dosahovalo tloušťky od šesti do dvaadvaceti milimetrů. Výzbroj u velké části strojů z roku 1918 posílil krátký kanón SA 18 ráže 37 milimetrů, přičemž vznikla i neozbrojená tříčlenná spojovací verze TSF s rádiem.
Do ostrého boje vyrazily malé tanky poprvé koncem května 1918 v oblasti řeky Marny a u Soissons, kde podpořily spojenecké útoky. Ze čtyř tisíc francouzských objednávek rozdělených mezi firmy Renault, Berliet, Delaunay Belleville a SOMUA stihla Francie do konce války vyrobit 3 177 kusů a zbytek dobíhal po příměří ke konečnému počtu kolem 3 950 vozidel. Dalších 950 upravených tanků M1917 postavily Spojené státy a desítky strojů vznikly i v Polsku nebo v sovětské verzi zvané Russkij Reno.
První tank československé armády
Po roce 1918 hledala nově vzniklá Československá republika první moderní obrněnce. Snaha o nákup ve Francii narážela od roku 1919 na potíže a první dělový Renault FT armáda objednala až v roce 1921. Do výcvikového prostoru v Milovicích dorazil 14. ledna 1922, o rok později jej následovaly další čtyři stroje a poslední dvojice včetně radiového vozu doplnila Prapor útočné vozby na konci června 1924.
Celkem sedm strojů s bílými evidenčními čísly 51 až 57 sloužilo pod označením Lehký tank Renault FT. Kulometné verze časem dostaly domácí zbraně Schwarzlose a vojáci na nich získávali základní návyky jízdy i taktiky. Přestože šlo ve své době o nejmodernější pásovou techniku v zemi, armáda s těmito sedmi veterány nikdy nepočítala pro válečnou mobilizaci a využívala je čistě k výcviku.
Jeden stroj padl na náhradní díly už v roce 1933 a do roku 1938 zůstaly jen tři kusy, naposledy vystavené veřejnosti na výstavě v Náchodě. Německá okupační správa o zastaralé francouzské tanky zájem neprojevila, takže přečkaly druhou světovou válku a teprve po jejím konci skončily ve šrotu. Samotná konstrukce z roku 1917 sice časem zastarala, avšak její trojdílné uspořádání s řidičem vpředu, plně otočnou věží uprostřed a motorem vzadu přežilo celé dvacáté století a tvoří základní kostru moderních tanků dodnes.
