Přední loukoťová kola měřila neuvěřitelných devět metrů a celý kolos měl bez zaváhání přejíždět nepřátelské zákopy i stromy. Ruský carský tank Lebeděnko však doplatil na fatální konstrukční chybu a jeho jediný prototyp navždy pohltila rozbahněná lesní mýtina.
Počátek první světové války uvrhl armády do bezvýchodné zákopové patové situace. Generálové marně hledali způsob, jak prolomit pásma ostnatých drátů a nepřátelská kulometná hnízda. Zatímco britští inženýři začali v naprostém utajení experimentovat s pásovými traktory, ruský vynálezce Nikolaj Lebeděnko přišel s radikálně odlišnou myšlenkou. Proč se trápit se složitými a poruchovými pásy, když lze postavit gigantickou tříkolku s koly o průměru třípatrového domu. Odborná studie o vývoji prvních tanků v archivu muzea Imperial War Museums i detailní historický rozbor carského projektu na portálu War History Online dokládají, že tento bizarní stroj patřil k nejodvážnějším omylům vojenského inženýrství.
Dřevěný model na carském koberci
Lebeděnko věděl, že k realizaci tak nákladného projektu potřebuje nejvyšší možnou podporu. Požádal proto o audienci samotného cara Mikuláše II. Aby panovníka ohromil, přinesl do paláce dokonalý zmenšený model vyrobený ze dřeva a poháněný pružinovým gramofonovým motorkem.
Před zraky nadšeného cara vypustil konstruktér model na podlahu pracovny. Dřevěná hračka bez potíží přejela tlusté svazky ruských zákonů položené na koberci jako překážky. Zaujatý car okamžitě schválil financování ze soukromého fondu a nařídil vojenským dílnám poskytnout plnou součinnost. Projekt dostal oficiální název Netopýr, v dějinách však vešel ve známost jako Cár tank nebo prostě tank Lebeděnko.
Motory ze sestřelené německé vzducholodi
Konstrukce stroje byla gigantická. Tělo tvořil masivní ocelový příhradový nosník ve tvaru kříže, který dosahoval délky téměř osmnáct metrů a šířky dvanáct metrů. Dvě hlavní přední kola s drátěným loukoťovým výpletem měřila v průměru devět metrů. Věřilo se, že takto obrovská kola snadno překonají jakýkoliv zákop, vyvrátí stromy a bez zpomalení přejedou nepřátelské valy.
K pohonu šedesátitunového kolosu však ruský průmysl neměl dostatečně silné pohonné jednotky. Řešení přinesla válečná kořist. Rusové využili dva letecké zážehové motory Maybach, každý o výkonu dvě stě padesát koňských sil, které demontovali ze sestřelené německé vzducholodi Zeppelin. Každý motor poháněl přes soustavu ozubených převodů a třecích spojek jedno z obřích předních kol.
Palebná síla v osmi metrech nad zemí
Výzbroj monstra budila respekt. Na centrálním trupu se tyčila hlavní dělová věž, která nabízela střelcům výhled z výšky osmi metrů nad terénem. Věž byla vybavena dvojicí rychlopalných kanónů ráže sedmdesát šest milimetrů a několika těžkými kulomety Maxim.
Další kulometná stanoviště byla umístěna na bocích trupu i pod spodní podlahou pro obranu proti pěchotě útočící ze zálohy. Posádku tvořilo patnáct mužů, kteří se uvnitř ocelového skeletu pohybovali po žebřících a lávkách. Z dálky stroj se svými roztaženými koly a úzkým trupem skutečně připomínal obřího spícího netopýra přilepeného k zemi.
První jízda v lesích u Dmitrova
V srpnu roku 1915 byl dokončený prototyp převezen na přísně střežený vojenský polygon v lesích nedaleko města Dmitrov severně od Moskvy. Před zraky armádní komise a vysokých důstojníků usedli mechanici k motorům ze Zeppelinu a za mohutného řevu agregátů uvedli monstrum do pohybu.
Zpočátku šlo vše podle plánu. Obří přední kola bez námahy rozdrtila vzrostlou břízu a stroj se suverénně rozjel kupředu po pevném lesním podkladu. Problém však nastal ve chvíli, kdy přední náprava překonala měkkou terénní vlnu a těžká záď dosedla na rozbahněnou půdu.
Past v podobě malého zadního kolečka
Konstruktéři se dopustili fatálního omylu při výpočtu těžiště. Zatímco přední náprava měla gigantická kola s velkou styčnou plochou, zadní řídicí podvozek tvořil pouhý válec o průměru půldruhého metru. Na tento malý válec přitom připadala neúměrně velká část celkové hmotnosti stroje.
Jakmile zadní kolečko vjelo do měkkého příkopu, okamžitě se zabořilo hluboko do bahna. Řidiči přidali plyn na maximum, mocné motory Maybach zuřivě točily devítimetrovými předními koly, ta se však na kluzké trávě pouze protáčela na prázdno. Přední náprava nedokázala uvázlou zadní část z bláta vytáhnout. První zkušební jízda skončila po několika desítkách metrů naprostým fiaskem.
Technické parametry carského tanku Lebeděnko
Rozměry a parametry tohoto železného obra zůstávají dodnes nepřekonané žádným jiným kolovým bojovým vozidlem.
| Konstrukční parametr | Hodnota u tanku Lebeděnko |
|---|---|
| Celková bojová hmotnost | Přibližně šedesát tun |
| Průměr předních loukoťových kol | Devět metrů |
| Průměr zadního řídicího válce | Jeden a půl metru |
| Celková délka trupu | Téměř osmnáct metrů |
| Celková šířka stroje | Dvanáct metrů |
| Výška hlavní věže nad zemí | Osm metrů |
| Pohonná jednotka | Dva zážehové motory Maybach ze vzducholodi Zeppelin |
| Celkový výkon pohonu | Pět set koňských sil |
| Hlavní výzbroj | Dva kanóny ráže sedmdesát šest milimetrů a kulomety Maxim |
| Počet členů posádky | Patnáct mužů |
| Maximální plánovaná rychlost | Sedmnáct kilometrů za hodinu |
Rezavějící pomník v ruském lese
Pokusy vyprostit uvázlý tank pomocí navijáků a koňských potahů selhaly. Lebeděnko sice sliboval instalaci ještě silnějších motorů, vojenská komise však mezitím dospěla k drtivému závěru. Obří loukoťová kola byla extrémně zranitelná dělostřeleckou palbou a jediný přesný zásah do výpletu by stroj okamžitě znehybnil.
Projekt byl bez náhrady zrušen a armáda ztratila o drahý experiment zájem. Opuštěný ocelový obr zůstal stát v dmitrovském lese dalších osm let, kde tiše rezavěl pod širým nebem. V roce 1923 nová sovětská moc rozhodla o jeho definitivním osudu: byl přímo na mýtině rozřezán autogenem a odvezen do hutí jako šrot.
