Sovětský těžký tank T-35 byl jediným sériově vyráběným pětivěžovým obrněncem na světě a na přehlídkách v Moskvě budil dojem neporazitelné pozemní bitevní lodi. Padesátitunový kolos s jedenáctičlennou posádkou však v reálném boji v létě 1941 selhal, protože velitel nedokázal v hluku koordinovat čtyři střelce najednou a přes osmdesát procent strojů vyřadily poruchy přetížené převodovky ještě před střetem s nepřítelem.
Podle podrobné technické monografie v databázi obrněné techniky Tank Encyclopedia hledali vojenští teoretici na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století zbraň, která by zabránila opakování zákopového patu první světové války. Tehdejší doktrína předpokládala, že těžký průlomový tank musí vjet přímo doprostřed nepřátelské obranné linie a vést soustředěnou palbu do všech směrů současně. Zatímco hlavní dělo mělo ničit betonové pevnůstky a polní baterie, menší dělové a kulometné věže měly kosit pěchotu v zákopech po obou bocích vozidla.
Sovětské velení se pro myšlenku vícevěžových obrněných křižníků nadchlo natolik, že v roce 1930 pověřilo konstrukční kancelář OKMO v Leningradě vývojem supertěžkého průlomového stroje. Výsledkem se stal těžký tank T-35, který délkou téměř deset metrů a výškou přes tři metry převyšoval veškerou dobovou výzbroj Rudé armády. Od roku 1933 do roku 1939 vzniklo v Charkovském parovozostrojitelném závodě celkem 61 sériových kusů a dva prototypy, které se okamžitě staly hlavním symbolem sovětské vojenské propagandy.
Britská inspirace a zrod sovětského pozemního křižníku
Jak dokládá historický přehled těžkých tanků na portálu Military Factory, přímým vzorem pro sovětské konstruktéry v čele s Nikolajem Barykovem byl britský experimentální tank Vickers A1E1 Independent z roku 1926. Britové sice postavili pouze jediný prototyp a projekt kvůli vysokým nákladům odložili, avšak sovětští zpravodajci a nákupní komise získali podrobné nákresy britského uspořádání s jednou centrální dělovou věží obklopenou čtyřmi menšími věžičkami.
Sovětští inženýři britskou koncepci výrazně zvětšili a posílili její palebnou sílu. Na vyvýšený střed dlouhé korby umístili hlavní otočnou věž s krátkohlavňovým kanónem KT-28 ráže 76,2 milimetru, který byl určen k ničení polních opevnění a kulometných hnízd tříštivotrhavými granáty. O patro níže, na přídi a zádi korby, stály úhlopříčně dvě střední věže vyzbrojené protitankovými kanóny 20-K ráže 45 milimetrů a spřaženými kulomety.
Zbývající dvě pozice v rozích nástavby obsadily menší jednomístné věže s kulomety DT ráže 7,62 milimetru. Teoreticky tak mohl padesátitunový kolos pálit ze tří děl a až šesti kulometů do pěti nezávislých sektorů. Na papíře i během slavnostních přehlídek na Rudém náměstí vypadala tato soustava hlavní děsivě. Silueta tanku T-35 zapůsobila na politické vedení státu natolik, že se dostala přímo na líc sovětské vojenské medaile Za odvahu.
Pět věží a jedenáct mužů v ocelové pasti bez komunikace
Jakmile se však pětivěžový obr přesunul z dlážděného náměstí do polních podmínek, teoretická převaha se změnila v organizační chaos. Obsluhu tanku tvořilo jedenáct (u některých sérií deset) vojáků, kteří byli rozeseti v oddělených ocelových kobkách po celé délce devítimetrového trupu. Uvnitř panoval při jízdě ohlušující řev leteckého motoru, horko a hustý dým ze střelného prachu, který nedostatečná ventilace nedokázala z bojového prostoru odsát.
Velitel vozidla seděl v hlavní centrální věži, kde musel současně sledovat terén, vybírat cíle pro svůj vlastní 76,2mm kanón a přes nespolehlivý vnitřní telefon nebo světelné signály udílet rozkazy čtyřem dalším střelcům. V bojovém stresu bylo prakticky nemožné řídit palbu pěti věží najednou. Střelci v dolních věžích měli navíc velmi omezený výhled a jejich palebné sektory se navzájem vykrývaly, takže hrozilo, že v zápalu boje zasáhnou vedlejší věž vlastního tanku. Podobně složitým technickým kompromisům čelili o několik let později i konstruktéři spojeneckých obrněnců, když museli řešit pohon pro třicetiválcový tank Sherman M4A4 se spřaženými automobilovými motory.
Konstrukce více věží v jedné rovině přinesla ještě jeden smrtící nedostatek. Pokud se přední menší věže pootočily do určitého úhlu, jejich dna a převisy zcela zablokovaly vstupní poklopy řidiče a předních střelců. Při zasažení tanku a požáru benzínových nádrží zůstávali muži v přední části korby uvězněni uvnitř, dokud obsluha věží nenatočila zbraně zpět do základní polohy.
Papírový pancíř a přetížený letecký motor na padesáti tunách
Zásadní slabinou všech vícevěžových tanků třicátých let byla neúprosná matematika hmotnosti. Pět kompletních pancéřových věží s otočnými věnci, lafetami a zásobou 96 dělových granátů a 10 000 kulometných nábojů spotřebovalo obrovskou část nosnosti podvozku. Aby tank vůbec dokázal přejet přes běžné mosty a utáhl sám sebe, museli konstruktéři drasticky ušetřit na tloušťce pancéřových stěn.
Zatímco velikostí připomínal T-35 nedobytnou pevnost, jeho boční pancíř měl tloušťku pouhých 20 milimetrů a čelní pláty dosahovaly jen 30 milimetrů (u modernizované verze T-35A z roku 1938 s kónickými věžemi nanejvýš 50 milimetrů na čele). Taková ochrana stačila proti puškovým střelám v době vzniku, ale koncem třicátých let ji snadno probíjelo každé lehké protitankové dělo ráže 37 milimetrů na vzdálenost stovek metrů. Stejnou slepou uličkou prošel i menší třívěžový sourozenec střední tank T-28 popsaný v archivu Military Factory, u něhož musela armáda po trpkých zkušenostech ze zimní války ve Finsku narychlo přivařovat přídavné pancéřové desky. O tom, jak klamavý může být mohutný zevnějšek přehlídkového stroje, svědčí i poválečný sovětský těžký tank IS-3 s praskajícími svary pancíře.
Ještě horší situace panovala v motorovém prostoru. V zádi pracoval dvanáctiválcový zážehový motor Mikulin M-17T (upravená verze leteckého motoru BMW VI) o výkonu 500 koní. Pro padesátitunové vozidlo, jehož hmotnost u pozdní série T-35A narostla až na 54 tun, byl tento agregát zoufale slabý. Tank dosahoval na silnici nejvyšší rychlosti necelých 30 kilometrů v hodině a v terénu se plazil rychlostí chůze kolem 10 kilometrů v hodině, přičemž na sto kilometrů jízdy spálil až 500 litrů leteckého benzínu.
Kolaps v létě 1941: Proč pětivěžové kolosy zastavily vlastní převodovky
Skutečnou prověrkou se pro pětivěžové obry stalo až německé přepadení Sovětského svazu v červnu 1941. V předvečer operace Barbarossa byla drtivá většina tanků T-35 soustředěna v 67. a 68. tankovém pluku 34. tankové divize 8. mechanizovaného sboru v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu nedaleko Lvova. Když divize dostala rozkaz k rychlému přesunu a protiútoku v prostoru Dubna a Brodů, následovala technická katastrofa.
Extrémně dlouhé pásy vyvolávaly při zatáčení obrovský odpor, který mechanická převodovka a hlavní spojka během dlouhých pochodů po silnicích nevydržely. Podle dochovaných hlášení 8. mechanizovaného sboru ztratila divize během prvních týdnů války všech 48 nasazených tanků T-35. Přímo v boji nepřátelskou palbou či náletem jich však bylo zničeno pouze sedm. Celkem 38 strojů zůstalo stát podél ukrajinských cest s roztrženou převodovkou, spálenou spojkou, strženým koncovým převodem nebo zadřeným motorem a vlastní osádky je musely při ústupu vyhodit do povětří nebo opustit. Na obdobné selhání přetíženého pojezdu a převodového ústrojí ostatně narážel i pozdější německý těžký tank Tiger I s propletenými pojezdovými koly.
Poslední dva školní exempláře T-35 se ještě v prosinci 1941 krátce zapojily do obrany na přístupech k Moskvě, zatímco jediný přeživší stroj ze zkušebního polygonu v Kazani skončil v muzejní hale v Kubince. Pětivěžový kolos T-35 tak definitivně uzavřel éru pozemních bitevních lodí a prokázal, že na moderním bojišti vítězí jedna silná zbraň v pohyblivém a spolehlivém trupu nad přehlídkovou megalomanií.
