Německý těžký tank Panzerkampfwagen VI Tiger představoval v době svého zavedení v roce 1942 taktický šok, který svým kanonem ráže 88 mm a čelním pancířem ovládl dálkové souboje na východní frontě i v Normandii. Za mýtem nezranitelného kolosu se však skrývala noční můra německé logistiky. Důmyslný systém propletených pojezdových kol Schachtellaufwerk v ruských mrazech zamrzal na kámen a přetížené převodovky ničily víc vlastních strojů než nepřátelská palba.
Když se na podzim roku 1942 u Leningradu a na jaře 1943 v bitvě u Charkova poprvé objevily hranaté siluety tanků Tiger, vyvolaly v řadách spojeneckých tankistů paniku. Sovětské tanky T 34 ani americké Shermany nedisponovaly zbraní, která by dokázala na běžnou bojovou vzdálenost prorazit sto milimetrů tlustý čelní pancíř korby či masivní masku kanonu. Naopak dlouhý kanon 8,8 cm KwK 36 odvozený z protiletadlového děla dokázal díky precizní optice Carl Zeiss ničit nepřátelskou techniku na vzdálenost přes dva kilometry. V taktickém souboji jeden na jednoho neměl Tiger sobě rovného, což potvrzují i odborné archivní analýzy v The Tank Museum v Bovingtonu. Jenže válku nerozhodují laboratorní duely na střelnici, ale schopnost techniky přesunout se po vlastní ose tam, kde je zrovna potřeba.
Schachtellaufwerk: Geniální nápad inženýrů, který v ruském blátě zamrzl
Při konstrukci Tigeru stál šéfkonstruktér firmy Henschel Erwin Aders před obrovským fyzikálním rébusem. Původní zadání na pětatřicetitunový průlomový tank v průběhu vývoje narostlo kvůli neustálým požadavkům na silnější pancíř až na monstrózních 57 tun. Aby se takto těžký kolos okamžitě nepropadl do měkké půdy, musel mít mimořádně široké pásy měřící 725 milimetrů. Tlak na půdu sice klesl na přijatelných 1,05 kg/cm², ale vyvstal problém s odpružením. Do korby o dané délce nebylo možné umístit dostatek samostatných velkých pojezdových kol, která by hmotnost rovnoměrně rozložila na torzní tyče.
Konstruktér Heinrich Ernst Kniepkamp proto navrhl systém propletených talířových kol, takzvaný Schachtellaufwerk. Každá strana podvozku dostala osm os torzních tyčí, přičemž na každé ose byla uložena soustava dvou až tří ocelových disků s pryžovými obručemi, které se vzájemně překrývaly a prolínaly jako vějíř karet. Celkem měl Tiger neuvěřitelných 48 pojezdových kol (pozdější verze Ausf. E s ocelovými obručemi se obešly bez vnějších disků a měly 32 kol). Podvozek nabízel na suchém polygonu fantasticky hladkou jízdu a sloužil jako stabilní palebná platforma. Jakmile však tank dorazil do reality východní fronty, stal se Kniepkampův vynález pastí na vlastní posádky.
Během podzimní rasputice natlačily pásy do úzkých mezer mezi propletenými koly desítky kilogramů lepivého černozemního bahna a štěrku. Když v noci udeřily ruské mrazy a teploty klesly k minus dvaceti stupňům Celsia, směs bláta a kamení uvnitř podvozku zmrzla na jednolitý betonový monolit. Ráno se kola odmítala otočit. Pokus o rozjezd v mrazu vedl k okamžitému spálení spojky nebo roztržení převodů. Tankisté museli pod korbou rozdělávat dřevěné ohně a rozehřívat podvozek letlampami, zatímco na ně útočily sovětské jednotky. Výměna jediného poškozeného vnitřního pojezdového kola navíc znamenala odmontovat až devět vnějších disků, což mechanikům v polních podmínkách trvalo celou směnu, jak dokládají i technické zprávy o zkouškách německé techniky v U.S. National Archives.
Přetížené srdce Maybach a 900 litrů paliva na 100 kilometrů
Neméně kritickým uzlem byla pohonná jednotka. Pro kolos o hmotnosti 57 tun neměl německý průmysl k dispozici adekvátní motor. Tiger poháněl zážehový kapalinou chlazený dvanáctiválec Maybach HL 210, brzy nahrazený větším typem HL 230 P45 o objemu 23,1 litru. Motor disponoval výkonem 700 koní při 3 000 otáčkách za minutu. V přepočtu na hmotnost to znamenalo pouhých 12,3 koně na tunu. Motor běžel v bojových podmínkách prakticky neustále na hranici svých fyzikálních možností a trpěl chronickým přehříváním hlav válců a praskáním těsnění.
Spotřeba paliva byla přímo děsivá. Na silnici spálil Tiger 535 litrů benzinu na 100 kilometrů. V těžkém terénu nebo hlubokém sněhu však spotřeba běžně překračovala 900 až 1 000 litrů. Do vnitřních nádrží se vešlo 540 litrů paliva, což v praxi znamenalo, že po ujetí pouhých 60 až 80 kilometrů v bojové zóně byl tank zcela na suchu. V situaci, kdy německé armádě od roku 1943 kriticky docházely pohonné hmoty, představoval prapor Tigerů bezednou černou díru na zásobování. Mechanické slabiny motoru i náročné převody sdílel také střední tank Panther v bitvě u Kurska, kde selhání techniky vyřadilo desítky strojů dříve, než spatřily nepřítele.
| Bojové vozidlo | Bojová hmotnost | Hlavní výzbroj | Spotřeba v terénu (l/100 km) | Kritická konstrukční slabina |
|---|---|---|---|---|
| Pz.Kpfw. VI Tiger Ausf. E | 57 tun | 8,8 cm KwK 36 L/56 (92 nábojů) | přes 900 litrů | Propletená pojezdová kola zamrzající v bahně, praskající boční převody |
| Pz.Kpfw. V Panther Ausf. A | 45 tun | 7,5 cm KwK 42 L/70 (79 nábojů) | cca 700 litrů | Čelní ozubení bočních převodů ničící se po 150 km jízdy |
| T 34/85 (SSSR) | 32 tun | 85 mm kanon ZiS S 53 (55 nábojů) | cca 300 litrů nafty | Hrubé zpracování, stísněná ergonomie a absence vysílaček u starších verzí |
| Sherman Firefly (Velká Británie) | 33 tun | QF 17 liberní kanon (76,2 mm) | cca 450 litrů | Vysoká silueta, slabé pancéřování korby a oslňující zášleh při výstřelu |
Praskající převody a vyprošťovací noční můra tří tahačů
Největší technickou slabinou Tigeru, která jej stála víc ztracených kusů než sovětské protitankové baterie, byly koncové boční převody (Seitenvorgelege). Zatímco moderní tanky využívaly planetové převodovky, Henschel z výrobních důvodů sáhl po klasických čelních ozubených kolech. Když řidič v zatáčce přibrzdil jeden pás, aby otočil sedmapadesátitunovou masu, přenesl se na zuby ozubení gigantický točivý moment. Ocelové zuby se pod nárazovým zatížením běžně vylamovaly a zablokovaly celý podvozek.
Jakmile Tiger zůstal nehybně stát, nastala logistická katastrofa. Armádní předpisy výslovně zakazovaly odtahovat jeden Tiger druhým: váha byla tak enormní, že tažný stroj téměř vždy upekl vlastní motor nebo spálil předvoličovou převodovku Maybach Olvar. K vyproštění jediného zapadlého Tigeru bylo zapotřebí zapřáhnout za sebe do tandemu hned tři osmnáctitunové polopásové tahače Sd.Kfz. 9 FAMO. Pokud jednotka tahače neměla nebo čelila rychlému ústupu, nezbývalo posádce nic jiného, než do útrob kolosu vložit nálož s trhavinou a vlastní pýchu vyhodit do povětří.
Z celkového počtu pouhých 1 347 vyrobených tanků Tiger I jich tak více než polovina padla za oběť mechanickým závadám, nedostatku paliva a vlastní sebedestrukci posádkami. Spojenci museli vyvinout specializované ničitele jako britský Sherman Firefly s těžkým 17liberním kanonem, aby pancíř Tigeru na dálku prorazili. Nakonec však německého ocelového obra neporazila převaha nepřátelské palebné síly, ale neúprosná válečná ekonomika a fakt, že dokonalé inženýrské dílo bylo pro realitu opotřebovávací války příliš křehké a složité.
