Většina pěchotních přestřelek za druhé světové války se odehrávala na vzdálenost do tří set metrů, přesto armády spoléhaly na těžké pušky s přehnaným dostřelem. Němečtí konstruktéři proto stvořili zcela novou kategorii zbraně, která navždy proměnila bojiště.
Podle dochovaných armádních rozborů v britském muzeu Royal Armouries i historických zpráv v americkém národním archivu NARA trávili pěšáci první poloviny dvacátého století výcvik nácvikem střelby na vzdálenosti přesahující osm set metrů. Standardní pěchotní zbraně jako německá opakovací puška Karabiner 98k používaly masivní puškový náboj, který dokázal probít cíl na kilometr daleko. Zkušenosti z krutých bojů na východní frontě však ukázaly zcela jinou realitu. Běžný voják v zákopech nebo ruinách měst málokdy spatřil nepřítele dále než na tři sta metrů. Plnotučný puškový náboj byl zbytečně těžký, způsoboval silný zpětný ráz a znemožňoval přesnou střelbu dávkou. Když německá zbrojovka Haenel pod vedením konstruktéra Huga Schmeissera přišla s konceptem zbraně StG 44, zrodila se první skutečná útočná puška v dějinách.
Proč armády desítky let plýtvaly výkonem munice
Před nástupem nové koncepce stál pěšák před neřešitelným dilematem. K dispozici měl buď klasickou opakovací pušku s dlouhým dostřelem, nebo kompaktní samopal na pistolové střelivo devět milimetrů Parabellum. Opakovací puška byla spolehlivá a přesná na otevřených pláních, jenže její rychlost střelby byla zoufale nízká. V rychlých střetech zblízka byl střelec bezbranný proti přesile. Samopaly jako MP 40 naopak chrlily desítky ran za sekundu, ale lehká pistolová střela ztrácela energii už po sto metrech a postrádala jakoukoliv průbojnost proti krytům.
Vojenské statistiky ze zákopů potvrdily, že drtivá většina střetů probíhá na vzdálenost sto až tři sta metrů. Pro tento prostor neměla pěchota vhodnou zbraň. Bylo nutné vyvinout zcela nový náboj, který by měl dostatek energie na střední vzdálenost, ale zároveň byl natolik kompaktní, aby střelec zvládl ukočírovat zpětný ráz při střelbě dávkou.
Zkrácený náboj Kurz jako jádro technické proměny
Řešení přinesla munička Polte z Magdeburku, která vytvořila zkrácený náboj sedm celých devadesát dva krát třicet tři milimetrů Kurz. Konstruktéři vzali standardní průměr střely z osvědčeného puškového náboje Mauser, ale zkrátili nábojnici z padesáti sedmi milimetrů na pouhých třicet tři milimetrů. Hmotnost prachové náplně klesla na polovinu a zkrácená střela měla hmotnost osm celých jednoho desetiny gramu.
Výsledky předčily veškerá očekávání. Energie výstřelu činila přibližně devatenáct set joulů, což byla přesně polovina těžkého puškového náboje, ale více než trojnásobek pistolového náboje ze samopalu. Střela opouštěla hlaveň rychlostí necelých sedm set metrů za sekundu a udržovala si plochou dráhu letu až do čtyř set metrů. Menší rozměry náboje přinesly ohromnou logistickou výhodu. Voják unesl v sumkách dvojnásobek munice při stejné zátěži a výroba spotřebovala výrazně méně drahocenné mosazi i střelného prachu.
Tajný vývoj a Hitlerův přísný zákaz nové zbraně
Přestože armádní zkušební komise byly novou zbraní nadšeny, projekt málem zničil zásah nejvyššího velení. Adolf Hitler byl posedlý myšlenkou na masivní produkci stávajících zbraní a obával se chaosu v zásobování. V německých skladech ležely miliardy standardních puškových nábojů a zavedení nové ráže považoval diktátor za zbytečný hazard. Vydal proto výslovný rozkaz okamžitě zastavit veškeré práce na nové pušce.
Konstruktéři v čele s Hugem Schmeisserem a osvícení důstojníci vyzbrojovacího úřadu Heereswaffenamt se však odmítli vzdát. Rozhodli se pro odvážný trik. Ve vývoji pokračovali v naprostém utajení, ale projekt formálně přejmenovali na Maschinenpistole 43. Dokumenty předkládané vrchnímu velení tak budily dojem, že jde o pouhou modernizaci běžného samopalu. Pod tímto krycím označením vyrobili tisíce kusů a odeslali je na východní frontu k polnímu testování u vybraných jednotek.
Reakce z fronty byla jednoznačná. Vojáci 93. pěší divize hlásili, že malá skupina mužů vybavená těmito puškami dokáže zastavit i masivní útok sovětské pěchoty, protože palebná síla čety vzrostla několikanásobně. Pravda vyšla najevo na poradě v polním velitelství v roce tisíc devět set čtyřicet čtyři. Když se Hitler zeptal polních velitelů, co jejich jednotky v první linii nejnaléhavěji potřebují, generálové unisono odpověděli, že chtějí více nových pušek. Překvapený vůdce si nechal zbraň předvést, uznal její mimořádné kvality a sám pro ni vymyslel úderný propagandistický název Sturmgewehr 44, tedy útočná puška čtyřicet čtyři.
Srovnání parametrů pěchotní výzbroje
Porovnání technických dat jasně ukazuje, proč nová zbraň překonala veškeré dobové soupeře. Zkombinovala totiž kapacitu a kadenci samopalu s přesností a dostřelem poloautomatické pušky, což z ní učinilo univerzální nástroj pro pěší boj.
| Vojenský parametr | StG 44 (Německo) | Karabiner 98k (Německo) | MP 40 (Německo) | M1 Garand (USA) |
|---|---|---|---|---|
| Používaný typ náboje | sedm celých devadesát dva krát třicet tři Kurz | sedm celých devadesát dva krát padesát sedm Mauser | devět krát devatenáct Parabellum | sedm celých šedesát dva krát šedesát tři Springfield |
| Způsob palby | jednotlivé rány i plná dávka | pouze jednotlivé rány manuálním závěrem | pouze plná dávka | pouze poloautomatická střelba |
| Kapacita zásobníku | třicet nábojů v ocelovém segmentu | pět nábojů v nábojovém pásku | třicet dva nábojů ve schránce | osm nábojů v rámečku en bloc |
| Efektivní bojový dostřel | čtyři sta metrů | pět set až osm set metrů s optikou | sto až sto padesát metrů | čtyři sta až pět set metrů |
| Teoretická rychlost střelby | pět set až šest set ran za minutu | patnáct ran za minutu | pět set ran za minutu | čtyřicet až padesát ran za minutu |
Průmyslová revoluce lisovaného ocelového plechu
Kromě revoluční balistiky přinesla puška StG 44 obrovský posun v technologii zbrojní výroby. Tradiční pušky té doby se vyráběly náročným a pomalým třískovým obráběním z plných ocelových výkovků, což spotřebovávalo mnoho materiálu i strojního času. Schmeisser navrhl konstrukci převážně z lisovaného ocelového plechu spojeného bodovým svařováním a nýtováním.
Tento postup umožnil vyrábět pouzdro závěru, lučík i tělo zásobníku na jednoduchých lisovacích linkách bez nutnosti vysoce kvalifikovaných soustružníků. Obrábět se musely pouze nejvíce namáhané díly, především samotná hlaveň a závorník. Zbraň fungovala na principu odběru prachových plynů z hlavně přes plynový kanálek a využívala spolehlivé uzamčení vykývnutím závorníku směrem dolů.
I přes geniální konstrukci přišla puška příliš pozdě, než aby mohla zvrátit průběh války. Německý průmysl trpěl zničujícím bombardováním a nedostatkem surovin, takže do konce bojů stihl vyrobit necelých půl milionu kusů. Pro zbraň vzniklo také kuriózní příslušenství, například zahnutá hlaveň Krummlauf se zaměřovacím periskopem, která měla umožnit střelbu zpoza rohu nebo z nitra obrněných vozidel bez vystavení střelce nepřátelské palbě.
Odkaz útočné pušky pro moderní armády světa
Skutečný triumf koncepce StG 44 nastal až po skončení druhé světové války. Vítězné mocnosti pečlivě zkoumaly ukořistěné exempláře a okamžitě pochopily, že éra těžkých opakovacích pušek definitivně skončila. V Sovětském svazu vedlo studium německé zbraně a zkráceného náboje ke vzniku legendární pušky AK 47 Michaila Kalašnikova, která převzala celkovou ergonomii, zahnutý zásobník i palebnou doktrínu.
Západní armády zpočátku váhaly a lpěly na výkonných puškových rážích, ale během války ve Vietnamu musely uznat stejnou pravdu a přijmout lehkou útočnou pušku M16 s malorážovým střelivem. Každá moderní útočná puška v rukou dnešních vojáků nese genetický kód zbraně StG 44, která před více než osmi desítkami let ukázala, že zkrácený náboj a automatická palba jsou budoucností pěchotního boje.
