Tisíce kilometrů nepřátelského území a jediná úzká železniční tepna vedoucí napříč celým Ruskem. Českoslovenští legionáři přetvořili ukořistěný obrněný kolos v nedobytnou pevnost na kolejích, která se stala legendou sibiřské anabáze.
Když se v květnu roku 1918 československé legie v Rusku postavily bolševické moci na odpor, stály před zdánlivě neřešitelným úkolem. Desítky tisíc vojáků se nacházely tisíce kilometrů od domova, roztažené v desítkách ešalonů podél jediné železniční trati. Transsibiřská magistrála byla jejich jedinou cestou k moři i jedinou záchranou. Bez těžkých zbraní a dělostřelectva by však dlouhý pochod nepřežili. Řešením se staly improvizované i ukořistěné obrněné vlaky, z nichž největší proslulost získal pancéřový vlak Orlík. Archivní dokumenty uložené ve sbírkách institucí jako Vojenský historický ústav Praha a materiály, které spravuje Československá obec legionářská, ukazují, že šlo o vrchol železničního válečnictví své doby.
Zrození ocelového dravce ze Simbirska
Základem vlaku Orlík se stal původně ruský motorový obrněný vůz Zaamurec. Ruská carská armáda jej nechala postavit v Oděse na počátku první světové války pro službu na dálněvýchodních hranicích. Když se v chaotickém roce 1918 rozhořela ruská občanská válka, vůz padl do rukou bolševiků, kteří jej nasadili proti postupujícím Čechoslovákům. U Simbirska jej však legionáři v prudkém boji překvapili a ukořistili.
V rukou československých techniků a železničářů prošel stroj okamžitou proměnou. Dostal hrdé jméno Orlík a stal se jádrem plnohodnotné bojové vlakové soupravy. Legionáři k němu připojili opancéřovanou lokomotivu, další dělostřelecké vagony a chráněné plošiny pro přepravu materiálu i munice. Vznikla tak samostatná mobilní jednotka, která nepotřebovala zázemí stálé základny a dokázala vést intenzivní bojové akce v hlubokém týlu nepřítele.
Technické srdce samohybného vagonu Zaamurec
Samotný vůz Zaamurec nebyl pouhým pasivním taženým vagonem, nýbrž plnohodnotným samohybným bojovým vozidlem. Poháněly jej dva benzínové motory se čtyřmi válci, z nichž každý dosahoval výkonu šedesáti koňských sil. Vůz se dokázal pohybovat po kolejích vlastní silou rychlostí až čtyřicet pět kilometrů v hodině, a to v obou směrech bez nutnosti otáčení.
Pancéřování dosahovalo tloušťky až šestnáct milimetrů, což spolehlivě chránilo vnitřní prostor před palbou z pušek i těžkých kulometů. Výzbroj tvořily dvě otočné dělové věže umístěné na obou koncích vozu. Původně nesly námořní kanóny ráže padesát sedm milimetrů, které legionáři později vyměnili za účinnější ruské polní rychlopalné kanóny ráže sedmdesát šest milimetrů. Boky vozu navíc ježily střílny pro osm těžkých kulometů Maxim chlazených vodou.
Taktika bleskových přepadů a čištění tratě
V bojovém nasazení fungoval Orlík jako beranidlo celé legionářské armády. Na čele soupravy jezdil takzvaný kontrolní vagon naložený kolejnicemi, pražci a štěrkem. Pokud nepřítel trať podminoval nebo vytrhal koleje, vybuchla nálož pod tímto předním vagonem a samotný obrněný vlak zůstal nepoškozen. Posádka pak dokázala poškozený úsek během několika desítek minut opravit z vlastních zásob materiálu.
Legionáři využívali moment překvapení. Vlak se přiblížil k nepřátelské stanici, dělostřeleckou palbou zničil kulometná hnízda rudých a z pancéřových vagonů okamžitě vyskakovala úderná pěchota. Posádku Orlíka tvořilo přibližně sedmdesát vybraných vojáků, kteří představovali dokonale sehraný tým. Každý muž přesně znal svou roli, od nabíječe kanónu přes kulometčíka až po traťového montéra.
Osm tisíc kilometrů sibiřskou pustinou
Orlík nechránil jen samotné legionáře. Stal se klíčovým nástrojem pro udržení průchodnosti celé magistrály, kudy proudily desítky vlaků s raněnými, rodinami i civilisty. V tuhých mrazech, kde rtuť teploměru klesala pod čtyřicet stupňů pod nulou, museli vojáci nepřetržitě topit v kamnech, udržovat parní kotle i benzínové motory v chodu a bránit zamrznutí chladicí vody v pláštích kulometů.
Během dvou let bojů urazil Orlík neuvěřitelnou vzdálenost přes osm tisíc kilometrů. Bojoval u Samary, Ufy, Čeljabinsku, kolem jezera Bajkal i na Dálném východě. Všude vzbuzoval u protivníka respekt. Pro bolševické velitele znamenalo hlášení o blížícím se Orlíku okamžitý povel k ústupu, protože v otevřeném boji podél trati neměla pěchota proti koordinované dělostřelecké a kulometné palbě žádnou šanci.
Technické parametry obrněného vozu Zaamurec
Parametry tohoto unikátního železničního obra ukazují vysokou úroveň tehdejšího strojírenství.
| Konstrukční parametr | Hodnota u obrněného vozu Zaamurec |
|---|---|
| Celková délka vozu | Patnáct metrů a třicet centimetrů |
| Šířka vozu | Tři metry |
| Bojová hmotnost | Přibližně čtyřicet tun |
| Pohonná jednotka | Dva benzínové čtyřválcové motory o výkonu šedesát koní |
| Maximální rychlost na trati | Čtyřicet pět kilometrů v hodině |
| Tloušťka pancíře | Dvanáct až šestnáct milimetrů oceli |
| Hlavní dělostřelecká výzbroj | Dva rychlopalné kanóny ráže sedmdesát šest milimetrů |
| Sekundární kulometná výzbroj | Osm těžkých kulometů Maxim ráže sedm celých šedesát dva milimetru |
| Bojová posádka samotného vozu | Třicet až třicet pět mužů |
Hořký konec ve Vladivostoku
Když v roce 1920 dorazily poslední československé jednotky do tichomořského přístavu Vladivostok, jejich mise skončila. Čekaly je spojenecké lodě a plavba kolem světa do nově vzniklé republiky. Orlík s sebou odvézt nemohli. Vlak byl předán ruským bělogvardějským silám generála Kappelem, později jej zabavili japonští interventi a jeho další stopa se postupně ztratila v čínských válkách třicátých let.
Příběh vlaku Orlík však v české vojenské historii žije dál. Stal se symbolem technické zdatnosti, organizačních schopností a nezdolné odvahy vojáků, kteří si dokázali vybojovat cestu ke svobodě přes celý asijský kontinent.
