Sovětská jaderná ponorka Projekt 705 Lira šokovala za studené války západní námořnictva. Díky lehkému titanovému trupu a reaktoru chlazenému tekutou směsí olova a bismutu plula pod vodou rychlostí přes 41 uzlů. Extrémní výkon si však vybral krutou daň v přístavech, kde při selhání parního ohřevu chladicí kov v trubkách ztuhl v jednolitý kus.
Když se v 60. letech začaly v hlubinách oceánů objevovat americké raketonosné ponorky třídy George Washington s balistickými střelami Polaris, sovětské velení potřebovalo zbraň k jejich okamžitému zničení. Zadání na novou útočnou ponorku znělo jako z říše vědeckofantastické literatury: musela být malá, neuvěřitelně obratná, schopná bleskového ponoření a tak rychlá, aby žádná nepřátelská loď ani torpédo neměly šanci uniknout. Podle technických záznamů v databázi GlobalSecurity svěřil Kreml konstrukci leningradské kanceláři Malachit pod vedením Michaila Rusanova, která vytvořila Projekt 705 Lira, známý v kódu NATO jako třída Alfa.
Konstruktéři opustili všechny dosavadní zvyklosti. Místo oceli vyrobili tlakový i lehký vnější trup z drahé titanové slitiny. Titan nejen výrazně snížil hmotnost na pouhých 2 300 tun při plavbě na hladině, ale také umožnil ponorce bezpečně operovat v hloubkách kolem čtyř set metrů. Navíc byl zcela nemagnetický, což spolehlivě mátlo letadla NATO pátrající po anomáliích v magnetickém poli Země.
Reaktor s roztaveným kovem a rychlost přes 76 kilometrů za hodinu
Skutečné srdce celého stroje představoval pohon. Klasický tlakovodní reaktor byl pro úzký trup příliš velký a těžký. Jak uvádí odborný přehled portálu Military Factory, inženýři proto sáhli po kompaktním reaktoru OK-550 a pozdějším BM-40A o tepelném výkonu 155 megawattů, kde roli chladiva neplnila voda, ale tekutá eutektická slitina olova a bismutu ohřátá na více než čtyři sta stupňů Celsia.
Kapalný kov nepodléhal varu ani při vysokých teplotách a umožňoval bleskový odvod tepla do parogenerátorů. Turbína o výkonu čtyřiceti tisíc koní dokázala ponorku rozjet na plný výkon za necelou minutu. Pod hladinou se Lira řítila rychlostí 41 až 42 uzlů, což odpovídá zhruba 77 kilometrům za hodinu. V zatáčce při plné rychlosti dokázala otočit kurz o sto osmdesát stupňů za pouhých dvaačtyřicet sekund, což žádný jiný podmořský stroj té doby nedokázal.
Když se v 70. letech velení amerického námořnictva dozvědělo o zkušebních plavbách v Barentsově moři, vypukla panika. Zjistilo se totiž, že Projekt 705 dokáže bez obtíží ujet i standardním americkým lehkým torpédům Mark 46 vypouštěným z helikoptér a lodí. Pentagon a britská Royal Navy musely urychleně zahájit drahý vývoj nové generace těžkých torpéd Mark 48 ADCAP a Spearfish, která teprve dokázala sovětský přízrak dostihnout.
Posádka z pouhých důstojníků a záchranná kapsle ve věži
Další revolucí byla míra automatizace. Zatímco tehdejší americké ponorky třídy Los Angeles potřebovaly kolem sto třiceti mužů, na palubě Liry sloužilo pouhých jednatřicet lidí. Všichni byli výhradně důstojníci nebo praporčíci s technickým vzděláním. Běžní branci základní služby na palubu nesměli, protože složitý komplex počítačových systémů Akord a řízení reaktoru vyžadovaly okamžité odborné reakce.
Celá posádka během plavby seděla v centrálním velitelském stanovišti, odkud dálkově řídila zbraňové systémy i strojovnu. Konstruktéři pamatovali také na nejhorší scénář. Ve velitelské věži byla zabudována vystřelovací záchranná komora. Pokud by ponorka klesla na dno a hrozilo její zaplavení, celá posádka mohla nastoupit do kapsle, která se oddělila od trupu a bezpečně vynesla námořníky na hladinu i z maximální hloubky ponoru.
Podobně jako jiné radikální technologie své éry, například když se v letectvu zkoušel kolmý start u letounu Harrier, posunula i Lira hranice možného, brzy se však ukázalo, že provoz v běžné armádní realitě je neudržitelný.
Zamrzlý kov v trubkách a rychlý konec hliníkovo-olověného snu
Kámenem úrazu se stala samotná slitina olova a bismutu. Tento kov tuhne při poklesu teploty pod 125 stupňů Celsia. Reaktor v ponorce tedy nesměl nikdy vychladnout, a to ani během kotvení na základně. Jak uvádí zbraňový katalog WeaponSystems.net, v polárních přístavech na poloostrově Kola musely k ponorkám nepřetržitě proudit horká pára a elektřina ze speciálních břehových kotelen.
Infrastruktura sovětských základen však byla v žalostném stavu. Parní potrubí v arktických mrazech praskalo a dodávky tepla selhávaly. Hned u prvního prototypu K-64 došlo v roce 1972 k netěsnosti parogenerátoru. Tekutý kov vnikl do sekundárního okruhu a začal chladnout. Než posádka stihla zasáhnout, olovo s bismutem v celém reaktoru ztuhlo v obří ocelový balvan. Reaktor nebylo možné znovu roztavit a loď musela být po necelém roce služby odepsána.
Z celkem sedmi postavených lodí potkaly vážné poruchy chlazení většinu z nich. K tomu se přidala obrovská hlučnost při vysokých rychlostech a astronomické náklady na údržbu titanových konstrukcí. Po rozpadu Sovětského svazu byly všechny zbývající ponorky třídy Alfa v průběhu 90. let vyřazeny ze služby. Zůstaly po nich sice rekordní tabulky podmořské rychlosti, ale také memento, že laboratorní dokonalost často naráží na tvrdé mantinely každodenní údržby.
