Japonské císařské námořnictvo postavilo za druhé světové války největší nejaderné ponorky v dějinách, které měly nepozorovaně přeplout oceán a ze svého palubního hangáru vyslat tři bombardéry k útoku na Panamský průplav.
Podle historické dokumentace amerického Národního muzea letectví a kosmonautiky Smithsonian se zrod podvodních letadlových lodí datuje do počátku roku 1942. Vrchní velitel japonského spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto tehdy hledal způsob, jak zasadit Spojeným státům psychologický úder přímo na jejich vlastním území a současně odříznout americkou tichomořskou flotilu od posil z Atlantiku. Protože běžné japonské letadlové lodě by se k americkému pobřeží ani k Panamskému průplavu přes síť hlídkových letadel nedostaly, přišel admirál s odvážnou myšlenkou obří oceánské ponorky nesoucí vlastní údernou letku.
Aby obří plavidla třídy I-400 nemusela na hladině dlouho čekat na zahřátí leteckých motorů, ohřívali mechanici olej i chladicí kapalinu přímo v útrobách ponorky ještě pod vodou. Složité podmořské nosiče však přišly příliš pozdě a po kapitulaci je Američané raději sami potopili torpédy, aby se k převratné technologii nedostal Sovětský svaz.
Projekt dostal přísně tajné označení Sen Toku (zkráceně STo, tedy speciální ponorka). Původní velkorysý plán počítal se stavbou osmnácti plavidel, která měla bez jediného doplnění paliva urazit vzdálenost 37 500 námořních mil (téměř sedmdesát tisíc kilometrů), což představuje jedenapůlnásobek obvodu zeměkoule. Každá ponorka měla ve vodotěsném válci na palubě převážet plnohodnotné bombardovací letouny schopné nést osmisetkilogramovou pumu nebo letecké torpédo.
Trup ve tvaru ležaté osmičky a třicetimetrový hangár na palubě
Jak uvádí podrobný technický profil plavidla na serveru Military Factory, výsledná ponorka I-400 měřila na délku 122 metrů a pod hladinou vytlačila 6 560 tun vody. Až do nástupu amerických a sovětských jaderných raketových ponorek v šedesátých letech nepostavilo žádné námořnictvo světa větší podmořské plavidlo. Umístit na palubu těžký válcový hangár o délce 31 metrů a vnitřním průměru 3,5 metru však představovalo obrovský hydrodynamický oříšek.
Pokud by konstruktéři postavili běžný kruhový trup, obrovská hmotnost ocelového hangáru a velitelské věže vysoko nad těžištěm by způsobila, že by se ponorka při ponoření převrátila dnem vzhůru. Inženýři v loděnicích v Kure proto navrhli unikátní dvojitý tlakový trup, jehož příčný průřez měl tvar ležaté osmičky. Dva souběžné ocelové válce spojené středovou přepážkou dodaly lodi potřebnou příčnou stabilitu a odolnost vůči tlaku vody až do hloubky sto metrů.
Samotný válcový hangár ležel mírně vpravo od podélné osy plavidla, zatímco masivní velitelská věž s periskopy a radarem byla výrazně vysunuta na levobok, aby vyvažovala hmotnost letadel. Od mohutných vodotěsných vrat hangáru, která se uzavírala hydraulicky přes silné gumové těsnění, vybíhala až na samou špičku přídě šestadvacetimetrová kolejnice pneumatického katapultu.
Bombardér Seiran a trik s horkým olejem před vynořením
Pro úzký prostor válcového hangáru musela továrna Aiči zkonstruovat zcela nový útočný plovákový letoun M6A Seiran (v překladu Horská mlha). Žádný ze spojeneckých zpravodajců o existenci tohoto typu až do konce války nevěděl. Aby se tři letouny vešly do trubky o průměru tři a půl metru za sebe, vymysleli inženýři důmyslný systém skládání. Křídla se po uvolnění čepů otočila o devadesát stupňů a přiklopila podél boků trupu směrem dozadu, zatímco konce vodorovných ocasních ploch a vrchol směrovky se sklopily dolů.
Největší hrozbu pro celou koncepci však představoval čas strávený na hladině. S myšlenkou podmořského hangáru experimentovali už ve dvacátých letech Britové, když vznikla britská letadlová ponorka HMS M2 s hydroplánem Parnall Peto, která se však při spěšném otevírání vrat hangáru potopila i s posádkou. Japonci věděli, že v éře radarů musí ponorka po vynoření vypustit všechny tři bombardéry a znovu zmizet pod hladinou během několika desítek minut. Jenže dvanáctiválcový letecký motor Aiči Atsuta (licenční německý Daimler-Benz DB 601) vyžadoval před plným vzletovým výkonem alespoň patnáct minut zahřívání na volnoběh, jinak hrozilo okamžité zadření pístů.
Japonští technici vyřešili tento problém mistrovským inženýrským tahem. Ještě když ponorka plula pod hladinou k místu startu, ohřívala soustava výměníků v útrobách lodi motorový olej na provozní teplotu šedesát stupňů Celsia a současně zahřívala chladicí kapalinu. Těsně před otevřením vrat hangáru mechanici přečerpali horký olej i vodu hadicemi přímo do útrob všech tří letounů. Jakmile se ponorka vynořila, stačilo letadla vytáhnout na katapult, vyklopit křídla do bojové polohy a motory mohly okamžitě běžet na plný výkon bez jediné vteřiny zahřívání.
Noční příprava pomocí luminiscenčních barev a útok bez plováků
Vyškolená obsluha dokázala připravit a katapultovat celou trojici letounů za pouhých patnáct až dvacet minut. Protože se předpokládalo, že start bude probíhat za tmy před rozedněním, nesměli mechanici na palubě rozsvítit jedinou baterku, aby ponorku neprozradili hlídkovým lodím. Všechny důležité čepy, zámky křídel a závěsníky v hangáru proto byly natřeny speciální fosforeskující barvou, která ve tmě jemně světélkovala.
Dvojice rozměrných kovových plováků pro přistání na hladině nebyla uložena přímo na letadlech, protože by se s nimi stroje do válce hangáru nevešly. Plováky spočívaly v oddělených šachtách pod palubou a mechanici je na podvozkové vzpěry nacvakávali až na kolejích katapultu. Pokud však mise vyžadovala maximální rychlost a dolet, startovaly letouny Seiran zcela bez plováků. Tím se jejich rychlost zvýšila na 475 kilometrů v hodině a po odhození pum měly posádky přistát na břiše na mořskou hladinu vedle čekající ponorky, která by letce vylovila a samotný stroj ponechala svému osudu.
Kromě leteckého vybavení nesla I-400 i obávanou klasickou výzbroj. V přídi měla osm torpédometů ráže 533 milimetrů se zásobou dvaceti dlouhodosahových kyslíkových torpéd, na zádi palubní dělo ráže 140 milimetrů a na střeše hangáru trojici trojhlavňových protiletadlových kanónů ráže 25 milimetrů. Vybavena byla rovněž německým šnorchlem pro nabíjení baterií pod hladinou a speciálním gumovým nátěrem trupu pohlcujícím vlny nepřátelského sonaru.
Odvolaný úder na Panamu a americká torpéda u Havaje
Přestože šlo o vrcholné dílo japonského loďařství, v praxi trpěla třída I-400 vážnými provozními nedostatky. Kvůli obrovské nástavbě hangáru a vyosené věži plula ponorka mírně šikmo a kormidelník musel neustále vyvažovat směr o sedm stupňů, aby loď vůbec držela přímý kurz. Ponoření gigantického trupu trvalo téměř minutu, což z něj na hladině dělalo terč pro spojenecké hlídkové bombardéry. Z plánované flotily osmnácti plavidel dokázal vyčerpaný japonský průmysl do konce války dokončit pouze tři kusy: I-400, I-401 a I-402 (přičemž poslední byl ještě v loděnici přestavěn na podvodní tanker).
Jak podrobně mapují palubní deníky v námořním archivu Combined Fleet, na jaře 1945 trénovaly posádky I-400 a I-401 útok na zdymadla Gatún v Panamském průplavu. V červnu však muselo velení plán změnit, protože americká flotila už stála přímo u břehů Japonska. Obě obří ponorky proto vypluly k atolu Ulithi s rozkazem zaútočit na kotvící americké letadlové lodě. Aby zvýšili šanci na průnik, natřeli Japonci své letouny Seiran americkými výsostnými znaky s bílou hvězdou. Než však ponorky 17. srpna 1945 dorazily na místo vzletu, oznámil císař Hirohito kapitulaci. Posádky před připlutím amerických torpédoborců svrhly všechny své utajované letouny s falešnými znaky do hlubin oceánu a vystřílely torpéda do prázdna. Americké ponorkové síly, které si na počátku války samy prošly těžkou krizí známou jako skandál selhávajících amerických torpéd Mark 14, tak získaly nečekanou kořist bez jediného výstřelu.
Američtí inženýři odvezli ukořistěné kolosy do přístavu Pearl Harbor na Havaji, kde je několik měsíců důkladně zkoumali. Na jaře 1946 se však ozvala Moskva a s odkazem na spojenecké dohody požadovala, aby byli sovětští experti vpuštěni na palubu I-400. Ve Washingtonu zavládla obava, že Sovětský svaz využije japonský dvojitý trup a odpalovací rampu ke stavbě ponorek schopných odpalovat okřídlené střely na americká města.
Americké námořnictvo proto jednalo rychle a nekompromisně. Dne 4. června 1946 odtáhlo ponorky I-400 a I-401 na širé moře k havajskému ostrovu Oahu, kde je americká ponorka USS Cabezon poslala ke dnu salvou experimentálních elektrických torpéd. Vraky největších podvodních letadlových lodí historie pak ležely v hloubce přes osm set metrů zapomenuty až do svého znovuobjevení oceánografickými výpravami v letech 2005 a 2013.
