Většina protitankových zbraní z konce čtyřicátých let skončila dávno v muzeích. Švédský bezzákluzový tarasník Carl Gustaf ráže 84 mm však prošel radikální modernizací a dodnes tvoří páteř výzbroje armád NATO včetně českých výsadkářů.
Když švédská státní zbrojovka Carl Gustafs Stads Gevärsfaktori představila v roce 1948 novou pěchotní zbraň Granatgevär m/48, málokdo tušil, že položí základ jedné z nejdéle sloužících zbraní moderní vojenské historie. Tehdejší pěchota spoléhala na jednorázové pancéřovky nebo lehké bezzákluzové kanóny s hladkou hlavní, které měly mizernou přesnost a účinný dosah sotva sto metrů. Švédští konstruktéři Hugo Abramson a Harald Jentzen se však rozhodli jít zcela odlišnou cestou. Podle podrobných záznamů ve zbrojní databázi Military Factory vytvořili opakovaně použitelnou bezzákluzovou zbraň s precizně drážkovanou ocelovou hlavní, která dokázala zasahovat cíle na vzdálenost stovek metrů s chirurgickou přesností.
Zbraň si v průběhu desetiletí vysloužila mezi vojáky po celém světě familiární přezdívku Charlie G nebo Carl the Gustaf. Prošla bojišti od vietnamské džungle přes válku o Falklandy až po horské průsmyky v Afghánistánu. Zatímco většina jejích dobových vrstevníků dávno rezaví ve vojenských depozitářích, švédský tarasník se stal nepostradatelnou součástí výzbroje více než čtyřiceti armád světa. Britská námořní pěchota jej během falklandského konfliktu v roce 1982 dokonce úspěšně použila proti argentinské korvetě Guerrico, kterou salvou kumulativních střel vyřadila z boje.
Fyzikální trik s tryskou a drážkovaná hlaveň
Základním principem úspěchu švédské zbraně je dokonalé zvládnutí fyziky bezzákluzového výstřelu. Jak uvádí oficiální specifikace amerického armádního akvizičního úřadu USAASC, při výstřelu z klasického děla působí obrovský tlak prachových plynů nejen na dno střely, ale stejnou silou také na závěr, což vyvolává mohutný zpětný ráz. Carl Gustaf tento problém obchází geniálním způsobem. Jeho komora není vzadu pevně uzavřena, nýbrž ústí do speciálně tvarované Venturiho trysky. Část plynů z hořící prachové nálože uniká zadní tryskou do volného prostoru vysokou rychlostí, čímž vzniká reakční síla směřující vpřed. Tato síla přesně kompenzuje dopředný impuls vystřeleného projektilu a výsledný zpětný ráz působící na rameno střelce je prakticky nulový.
Druhým klíčovým prvkem, kterým se švédský systém lišil od improvizací z druhé světové války, jakou byla německá pancéřová pěst Panzerfaust, bylo použití drážkovaného vývrtu hlavně. Většina tehdejších raketometů využívala hladkou hlaveň a střely stabilizovala rozevíracími křidélky. Křidélka však v silném bočním větru způsobují odchylky v dráze letu. Carl Gustaf má v hlavni dvacet čtyři pravotočivých drážek, které střele udělují rychlou rotaci. Rotací stabilizovaný granát si udržuje přímou trajektorii i při nárazovém větru a dovoluje střelci zasáhnout nepřátelské postavení nebo vozidlo na vzdálenost sedm set metrů, s moderní optikou dokonce na kilometr.
Fyzikální princip bezzákluzového výstřelu má však svou odvrácenou tvář. Tou je extrémní přetlak a plamen unikající ze zadní trysky. Za střelcem vzniká nebezpečná zóna ve tvaru kuželu o délce třiceti metrů, ve které by tlaková vlna dokázala usmrtit nebo těžce zranit vlastního spolubojovníka. Zbraň nelze bezpečně odpálit v uzavřené malé místnosti, protože odražená tlaková vlna by střelci poškodila plíce a protrhla ušní bubínky. Z důvodu kumulace mikroskopických poranění mozku vlivem přetlaku platí v mírovém výcviku přísná bezpečnostní pravidla, která omezují počet ostrých odpalů na jednoho vojáka za den na dvacet ran.
Šípy, kouř i vzdušný výbuch nad zákopem
Skutečným tajemstvím dlouhověkosti švédského systému není samotná odpalovací trubice, nýbrž její neuvěřitelná flexibilita v používání munice. Zatímco moderní protitankové řízené střely jako Javelin nebo Spike jsou extrémně drahé a slouží výhradně k ničení těžké techniky, Carl Gustaf představuje univerzální kapesní dělostřelectvo pro pěší družstvo. Operátor si může vybrat ze široké škály nábojů podle okamžité taktické situace přímo na bojišti.
Proti těžce obrněným tankům a bojovým vozidlům pěchoty slouží kumulativní hlavice HEAT. Pro boj v zastavěných oblastech vyvinuli zbrojíři víceúčelovou munici HEDP s duálním účinkem. Ta dokáže prorazit železobetonovou stěnu bunkru a teprve uvnitř explodovat s ničivým střepinovým efektem. Pro krytí ústupu nebo označení cílů slouží dýmové a osvětlovací granáty, které dokážou rozzářit noční oblohu do vzdálenosti více než dvou kilometrů.
Naprosto děsivou zbraní pro boj zblízka je protipěchotní kartáčový náboj ADM 401. Tento granát neobsahuje žádnou trhavinu. Místo ní se v něm ukrývá více než jedenáct set drobných ocelových šipek s křidélky. Po opuštění hlavně se obal rozpadne a vytvoří před zbraní smrtonosný vějíř ocelového deště, který na vzdálenost sto metrů spolehlivě zlikviduje jakýkoliv pěchotní útok v hustém porostu nebo městských uličkách.
Od těžké oceli k titanu a chytré optice
Původní verze zbraně z roku 1948 trpěla jednou zásadní nevýhodou. Hlaveň vyrobená výhradně z kované oceli vážila přes čtrnáct kilogramů. Pro pěšáka prodírajícího se náročným terénem znamenalo nošení tak těžké zbraně spolu se zásobou těžkých granátů vyčerpávající dřinu. Vývoj proto v průběhu desetiletí směřoval k radikálnímu odlehčení konstrukce. Jak potvrzuje výrobce Saab Bofors Dynamics, moderní generace M4 představuje technologický skok do jednadvacátého století.
Inženýři nahradili masivní ocelovou hlaveň tenkostěnnou titanovou vložkou ovinutou pláštěm z uhlíkových kompozitních vláken. Hmotnost nejnovější verze M4 klesla na méně než sedm kilogramů a její celková délka se zkrátila pod jeden metr. Zároveň byla zbraň uzpůsobena pro nasazení proti nejmodernější technice chráněné moderními technologiemi. Proti strojům, které chrání reaktivní pancíř tanků, dnes posádky používají tandemové kumulativní hlavice. Malá přední nálož nejprve odpálí blok dynamické ochrany a hlavní kumulativní paprsek následně bez překážky propálí základní pancíř korby.
Největší revoluci však představuje integrace digitálních systémů řízení palby. Na lištu Picatinny dnes vojáci montují inteligentní kolimátory Aimpoint se zabudovaným laserovým dálkoměrem a balistickým počítačem. Střelec jednoduše namíří laser na okno budovy nebo hranu nepřátelského zákopu. Počítač změří přesnou vzdálenost, zohlední teplotu vzduchu i úhel náměru a bezdrátově naprogramuje časovou roznětku v granátu HE 448. Projektil proletí vzduchem a exploduje přesně nad zákopem, kde střepiny zasáhnou ukrytou nepřátelskou obsluhu. Švédský bezzákluzový tarasník tak po téměř osmdesáti letech služby dokazuje, že geniální mechanický základ spojený s digitálními technologiemi dokáže porážet i ty nejmodernější hrozby bojiště.
