Měla být lehká, přesná a na konci čtyřicátých let předběhnout svou dobu. Místo triumfu však samonabíjecí puška vzor 52 přivedla zbrojovku v Uherském Brodě téměř ke krachu a vojákům ztěžkla v rukou o více než kilogram. Než ji z výzbroje vytlačil legendární samopal vzor 58, stačila projít nucenou přestavbou i nečekanou proměnou v čestnou zbraň.
Po druhé světové válce stálo československé velení před složitým úkolem sjednotit pestrou směsici německé, sovětské i britské výzbroje. Jak dokládá historický přehled Ministerstva obrany České republiky, už v roce 1953 vzrostl početní stav armády téměř na tři sta tisíc mužů a vojsko potřebovalo moderní standardní pušku domácí výroby. Hlavní štáb ostatně už na jaře roku 1946 zadal vývoj nové samočinné zbraně. Podle archivních podkladů Vojenského historického ústavu Praha tehdy odborníci prosadili koncepci samonabíjecí pušky na náboj střední balistické výkonnosti. Tak začal příběh pušky vzor 52, která na rýsovacích prknech slibovala mimořádný pokrok, ale v praxi tvrdě narazila na politiku i limity tehdejší výroby.
Originální konstrukce bratrů Kratochvílových a náboj Z 47
Vojenský technický ústav doporučil pro novou zbraň lehčí střelivo než klasické puškové ráže. Inženýr Alois Farlík navrhl moderní náboj 7,5 × 45 mm označovaný zpočátku jako Z 47 a později Z 49. Zadání Hlavního štábu znělo nekompromisně: celková délka pušky nesměla překročit 900 milimetrů, hlaveň měla měřit rovných půl metru a hmotnost bez nábojů se musela vejít do tří kilogramů. Vývoje v České zbrojovce ve Strakonicích se ujali nadání konstruktéři bratři Jan a Jaroslav Kratochvílovi společně s Václavem Polankou.
Jejich prototyp ČZ 147, později přeznačený na ČZ 493, sázel na odvážná technická řešení chráněná dvojicí československých patentů z jara roku 1950. Místo běžné plynové trubice nad hlavní použili konstruktéři prstencový píst navlečený přímo kolem hlavně, jehož návrh vycházel z předválečného vývoje strakonické zbrojovky. Závěr tvořil sklopný závorník uzamčený předními ozuby do pouzdra závěru. Zbraň využívala vyjímatelný desetiranný schránkový zásobník a kompaktní uspořádání bez vystupující plynové trubice nad hlavní slibovalo velmi dobrou vyváženost.
Politický zásah, sovětský bodák a zbytečný kilogram navíc
Nadějný vývoj zbraně v květnu 1950 prudce zvrátilo politické rozhodnutí. Ministr národní obrany Alexej Čepička nařídil práce na ráži 7,5 milimetru okamžitě zastavit kvůli sjednocení kalibrů se Sovětskou armádou. Konstruktéři museli zbraň pod časovým tlakem upravit pro náboj 7,62 × 45 mm, čímž vznikl prototyp ČZ 502. Paradoxní zůstalo, že vznikl výkonný náboj blízký sovětské koncepci, přesto s ní nebyl zaměnitelný a zůstal čistě československým specifikem.
Do konečné podoby pušky navíc citelně zasáhli sovětští poradci, kteří prosadili montáž nesnímatelného sklopného nožového bodáku po vzoru karabiny SKS. Spolu se zesílením mechanismu pro výkonnější náboj tím vzali nové zbrani její největší přednost. Prázdná hmotnost se z původně požadovaných tří kilogramů vyšplhala na celých 4 320 gramů a délka přesáhla jeden metr. Přesto byla zbraň 20. března 1952 oficiálně zavedena do výzbroje jako 7,62mm samonabíjecí puška vzor 52.
Výrobní peklo v Uherském Brodě a dopis prezidentovi
Pokud vývoj provázela improvizace, sériová výroba přinesla otevřenou katastrofu. Zakázku původně dostaly Považské strojárny na Slovensku, které měly v letech 1952 až 1955 dodat přes 370 tisíc pušek. Závod však neměl potřebné přípravky ani dostatek zkušených nástrojařů. V červenci 1952 proto ministerstvo nařídilo souběžné spuštění výroby v Uherském Brodě. Výkresová dokumentace předaná ze Slovenska se ukázala jako nepoužitelná a předepsané tolerance v řádu pěti tisícin milimetru způsobovaly, že i drobné výkyvy teploty v hale měnily rozměry součástek.
Ke konci roku 1953 odevzdal závod v Uherském Brodě místo plánovaných dvaceti tisíc kusů pouhých 360 pušek. Sklady se plnily drahými zmetky v hodnotě desítek milionů korun a podnik neměl peníze ani na řádné prémie zaměstnancům. Zoufalství dosáhlo vrcholu 24. dubna 1954, kdy tamní stranická organizace odeslala otevřenou rezoluci přímo prezidentovi Antonínu Zápotockému. Dělníci v ní varovali, že vyrábějí součástky naslepo bez jistoty, zda výsledek opět neskončí ve šrotu. Následovaly stovky dodatečných konstrukčních změn výkresů.
Potíže neustaly ani u bojových útvarů. Vysoké tlaky náboje vz. 52 způsobovaly praskání závěrů i hlavní, což si vynutilo zavedení náročného izotermického kalení nábojových komor. Pro nedostatek domácího ořechu se pažby od roku 1955 vyráběly ze sovětské břízy. Ta však ve vlhku bobtnala natolik, že vojáci nemohli otevřít schránku s čištěním v botce pažby, a zbrojovka musela přidávat druhou krycí botku. Geometrie sklopného závorníku navíc způsobovala nežádoucí odchylku zásahu při prvním výstřelu.
Přestavba na sovětský náboj a čestná služba na Pražském hradě
Skutečný objem produkce dlouho zkreslovaly dohady o půl milionu či dokonce milionu vyrobených kusů. Interní hlášení ministerstva obrany z roku 1958, na které odkazuje Vojenský historický ústav, však uvádí přesné číslo: 236 952 pušek vzor 52, z toho 153 485 vzniklo v Uherském Brodě a 82 467 v Považské Bystrici. Po vstupu Československa do Varšavské smlouvy v roce 1955 však už nebylo možné držet vlastní náboj stranou a v září 1957 sériová výroba skončila.
Pod sovětským tlakem následně vznikla modifikace vz. 52/57 upravená pro standardní náboj 7,62 × 39 mm, čímž padl plán na licenční výrobu sovětské karabiny SKS. Krátce nato však celou generaci samonabíjecích pušek smetl nástup domácího samopalu vz. 58, podstatně lehčí samočinné zbraně schopné střelby jednotlivými ranami i dávkou.
Přesto se na nepříliš šťastnou poválečnou zbraň nezapomnělo. Zatímco bojové jednotky pušky vzor 52 rychle odložily do skladů, chromované provedení verze vz. 52/57 s dlouhou siluetou a sklopným bodákem se stalo neodmyslitelným symbolem Hradní stráže na Pražském hradě. Zbraň, která kdysi trápila továrny i pěšáky, tak nakonec našla své nejpevnější místo na slavnostních přehlídkách.
