Během války v Perském zálivu stačila jediná salva dvanácti raket k vymazání celého čtverečního kilometru. Americký pásový raketomet M270 MLRS přinesl kazetovou submunici, vlastní nakládací jeřáb a později chirurgicky přesné rakety.
Když v lednu 1991 zahájila koalice vedená Spojenými státy operaci Pouštní bouře, připravovala se irácká armáda na klasickou zákopovou a dělostřeleckou bitvu. Iráčané disponovali tisíci kusy sovětských a evropských děl i salvových raketometů a věřili, že jejich postavení v poušti odolají pozemnímu náporu. Realita moderní technologické války však přinesla naprostý šok. Podle podrobných záznamů v databázi vojenské techniky Military Factory vstoupil na bojiště těžký pásový salvový raketomet M270 MLRS, který svým ničivým účinkem zcela ochromil morálku iráckých vojsk. Zajatí iráčtí vojáci popisovali dopad raket s neskrývanou hrůzou a začali zbrani přezdívat ocelový déšť.
Vývoj tohoto systému přitom začal v sedmdesátých letech minulého století jako odpověď Severoatlantické aliance na masivní převahu armád Varšavské smlouvy v konvenčním dělostřelectvu. Američtí generálové si uvědomovali, že v případě sovětského útoku v Evropě nebude možné čelit vlnám tankových pluků pouhým klasickým hlavňovým dělostřelectvem. Bylo nutné vyvinout systém schopný během několika desítek sekund zasypat obrovskou plochu smrtonosnou municí, která vyřadí obrněná vozidla, protivzdušnou obranu i velitelská stanoviště dříve, než nepřítel stihne zareagovat.
Téměř osm tisíc granátů během pouhé minuty
Srdcem ničivé síly původního raketometu M270 byly neřízené rakety M26 ráže 227 mm. Jak uvádí americký armádní akviziční úřad USAASC, každá z těchto raket nenesla jedinou velkou trhavou nálož, nýbrž šest set čtyřicet čtyři kusů kazetové submunice M77 DPICM. Tyto drobné granáty o velikosti pěsti byly vybaveny kumulativní náloží schopnou prorazit tenčí horní pancíř tanků a zároveň střepinovým pláštěm pro likvidaci živé síly. Když baterie tří raketometů M270 odpálila plnou salvu třiceti šesti raket, dopadlo na cílovou oblast během necelé minuty přes dvacet tři tisíc těchto subpum. Plocha o rozloze stovek fotbalových hřišť se proměnila v neprostupné peklo explozí.
Zatímco moderní a přesné samohybné houfnice PzH 2000 dokážou zasahovat cíle jednotlivými těžkými granáty, úkolem raketometu M270 bylo plošné nasycení bojiště. Submunice DPICM dokázala zničit kolony nákladních aut s municí a palivem, přetnout radarové antény baterií raket země-vzduch a rozbít dělostřelecké baterie rozptýlené v terénu. Psychologický dopad na přeživší vojáky byl drtivý, protože proti takovému množství náhodně dopadajících projektilů neposkytovaly běžné polní zákopy prakticky žádné bezpečí.
Tento typ munice měl však i své stinné stránky. Určité procento submunice po dopadu do měkkého písku nebo bláta nevybuchlo a zůstalo ležet na zemi jako nevybuchlá munice, která představovala vážné riziko pro postupující vlastní jednotky i civilní obyvatelstvo po skončení bojů. Tento faktor vedl později k přehodnocení dělostřelecké doktríny a vývoji zcela nových typů raket.
Vlastní jeřáb a taktika okamžitého úniku
Největší technickou revolucí raketometu M270 nebyla samotná ráže, nýbrž způsob nabíjení a konstrukce odpalovacího zařízení. Starší generace salvových raketometů vyžadovaly zdlouhavé a nebezpečné ruční nabíjení jednotlivých raket do trubic, což obsluze trvalo desítky minut.
Konstruktéři amerického koncernu Vought a společnosti Lockheed Martin zvolili radikálně odlišné řešení v podobě standardizovaných raketových kontejnerů. Každý kontejner obsahuje šest továrně zapouzdřených raket, které jsou hermeticky uzavřeny a nevyžadují žádnou polní údržbu. Odpalovací modul raketometu pojme dva tyto kontejnery vedle sebe, což dává celkovou kapacitu dvanácti raket.
Geniálním prvkem je integrovaný samonakládací mechanismus. V horní části odpalovacího rámu jsou zabudovány výsuvné jeřábové nosníky s navijáky poháněnými elektromotory. Posádka nepotřebuje žádné specializované jeřábové vozidlo. Jeden z členů tříčlenné obsluhy vystoupí z kabiny s kabelovým dálkovým ovladačem, zahákne prázdný kontejner, vysune jej na zem, z nákladního vozu uchytí nový kontejner a zasune jej do vodících lišt. Celá výměna obou kontejnerů s dvanácti raketami zabere pouhých pět až deset minut.
Od kobercového bombardování k přesným zásahům GPS
S příchodem nového tisíciletí prošel systém M270 hlubokou modernizací, která proměnila zbraň určenou pro kobercové ničení v nástroj chirurgické přesnosti. Jak popisuje mezinárodní vojenský portál Army Technology, modernizované verze M270A1 a nejnovější M270A2 obdržely pokročilý systém řízení palby a možnost odpalovat rakety rodiny GMLRS naváděné kombinací inerciální navigace a satelitního systému GPS.
Rakety M31 s unitární explozivní hlavicí o hmotnosti devadesát kilogramů dokážou zasáhnout cíl na vzdálenost přes osmdesát kilometrů s odchylkou menší než dva metry. Zbraň již nemusí kropit rozsáhlé plochy tisíci subpumami. Místo toho dokáže jediným přesným zásahem zničit nepřátelský muniční sklad, most, velitelský štáb nebo kasárna hluboko za frontovou linií. Zkušenosti z moderních konfliktů ukázaly, že tyto schopnosti dramaticky mění logistiku bojiště, což vede k tomu, že modernizace armád NATO včetně polského vojska klade na pořízení salvových raketometů absolutní prioritu.
Kromě standardních raket ráže 227 mm dokáže odpalovací modul M270 pojmout také taktické balistické rakety ATACMS. Místo šesti raket se do jednoho kontejneru vloží jedna masivní raketa ráže šest set deset milimetrů s doletem až tři sta kilometrů. Pásový raketomet tak dokáže nést dvě tyto obří střely současně, zatímco lehčí kolový sourozenec M142 HIMARS uveze pouze jednu. Těžký pásový podvozek odvozený z bojového vozidla Bradley sice vyžaduje náročnější přepravu, ale v těžkém blátivém a zasněženém terénu poskytuje palebné síle NATO bezkonkurenční mobilitu a palebnou převahu, která definuje dělostřelectvo pro další desetiletí.
