Na první pohled to působí jako nebezpečné šílenství. Tankové posádky pokrývají věže a korby svých obrněnců stovkami kovových krabic napěchovaných vysoce brizantní trhavinou. Pokud by však tyto boxy na pancíři chyběly, moderní bojiště by se pro tanky změnilo v okamžitý hřbitov. Reaktivní pancíř představuje geniální fyzikální vynález, který dokáže neutralizovat smrtící kumulativní paprsek mědi letící nadzvukovou rychlostí. Místo pasivního přijímání úderu vyráží pancíř vstříc letící střele a řízeným výbuchem ji roztrhá na neškodné úlomky.
Když se po druhé světové válce rozšířily pěchotní protitankové zbraně využívající tvarované trhavinové nálože, ocitly se obrněné síly v hluboké krizi. Princip kumulativního paprsku, poprvé popsaný americkým chemikem Charlesem Munroem, totiž dokázal popřít dosavadní pravidla pancéřové ochrany. Uvnitř kumulativní hlavice se nachází dutý kužel z tenkého měděného plechu obklopený vysoce brizantní výbušninou. Při nárazu na cíl detonace stlačí měděný kužel obrovským tlakem několika set tisíc atmosfér do tenkého paprsku kovu letícího rychlostí osm až deset kilometrů za sekundu. Tento hyperrychlý proud nepropaluje ocel teplem, ale proniká jí čistě hydrodynamickým tlakem jako jehla vodní hladinou.
I lehká ruční protitanková zbraň, jakou představuje sovětský granátomet RPG 7, dokázala prorazit až půl metru masivní oceli. Aby tank takovému útoku odolal pouhou tloušťkou kovu, musel by vážit přes sto tun. Takové monstrum by však neunesly žádné mosty ani železniční vagony, jak ostatně prokázal i historický vývoj, kdy těžký pancíř tanků Tiger I a limity oceli definitivně narazily na mechanické meze převodovek a podvozků.
Čtěte také: Panther měl zvrátit bitvu u Kurska. Místo sovětských tanků ho zastavily vlastní převody
Geniální náhoda na Sinaji: Jak Manfred Held zkrotil kumulativní paprsek
Skutečný průlom v ochraně tanků nepřinesly metalurgické laboratoře, ale všímavost německého balistického experta Manfreda Helda. V roce 1970 zkoumal Held na Sinajském poloostrově vraky tanků zasažených během bojů mezi Izraelem a Egyptem. Při zkouškách kumulativních střel na opuštěných tancích si všiml pozoruhodného jevu: když kumulativní paprsek pronikl do korby a zasáhl převáženou munici, exploze nábojek nevytvořila větší díru, ale naopak odchýlila a rozptýlila zbytek pronikajícího kovového paprsku. Held okamžitě pochopil, že našel odpověď na největší hrozbu moderních tanků.
Princip systému nazvaného Explosive Reactive Armor spočívá v sendvičové konstrukci. Uvnitř každé ocelové schránky se nacházejí dvě kovové destičky, mezi kterými je nalisována tenká vrstva speciální necitlivé trhaviny. Běžný zásah z kulometu, dopad dělostřelecké střepiny ani požár tuto trhavinu neodpálí. K detonaci dojde výhradně v okamžiku, kdy do kazety vnikne kumulativní paprsek s extrémním tlakem a rázovou vlnou. Výbuch vymrští obě ocelové destičky vysokou rychlostí šikmo proti směru pronikajícího paprsku. Pohybující se desky do paprsku neustále narážejí, bočně jej deformují a trhají na nesouvislé kapky. Výsledkem je pokles průbojnosti hlavice o osmdesát až devadesát procent, jak dokládají i odborné studie pancéřování v The Tank Museum v Bovingtonu.
Klíčovým parametrem této reakce je úhel dopadu. Pokud by střela zasáhla kazetu kolmo pod úhlem devadesát stupňů, vymrštěné ocelové desky by se pohybovaly pouze podél osy paprsku a jejich obranný účinek by byl minimální. Právě proto jsou kazety na věžích i korbách tanků montovány v ostrých klínovitých úhlech. Při šikmém průniku protíná letící deska dráhu paprsku po celé jeho délce. Každý milimetr pohybu ocelové desky vnáší do paprsku boční impuls, který způsobuje jeho nestabilitu a rozpad na nesouvislé fragmenty dříve, než stačí dosáhnout samotného základního pancíře.
Od krabic Blazer po těžký Kontakt 5: Evoluce dynamické ochrany
Západní armády zpočátku Heldův vynález odmítaly z obav před poškozením vlastního tanku výbuchem na pancíři. Plného ocenění se nápad dočkal až v Izraeli, kde společnost Rafael vyvinula první bojově nasazený systém Blazer. Během války v Libanonu v roce 1982 osadila izraelská armáda těmito kazetami své tanky. Výsledek způsobil šok: izraelské stroje přežily desítky zásahů protitankovými střelami Maljutka i střelami z granátometů RPG bez proražení základního pancíře.
Sovětští inženýři okamžitě zareagovali a v rekordním čase vyvinuli systém Kontakt 1, kterým od roku 1985 osazovali tisíce tanků řady T 72 a T 55. Tato první generace však chránila pouze proti kumulativním střelám. Proti kinetickým podkaliberním šípům z wolframu či ochuzeného uranu, které využívaly moderní kanony podobně jako kdysi kumulativní střelivo a kanon tanku Sherman Firefly, byl Kontakt 1 neúčinný. Proto vznikla druhá generace Kontakt 5 s masivními ocelovými deskami, které dokážou šípový projektil při průniku ohnout nebo přerazit.
Doporučujeme také: Aktivní ochrana tanků Trophy: Proč je spása posádky noční můrou vlastní pěchoty
| Generace a systém pancíře | Příklady chráněných tanků | Hlavní princip funkce | Účinnost proti kumulativním střelám | Ochrana proti podkaliberním střelám |
|---|---|---|---|---|
| První generace (Blazer a Kontakt 1) | Tanky T 72AV a izraelský Šot Kal | Tenké ocelové desky vymrštěné výbuchem plastické trhaviny | Snížení průbojnosti hlavice až o osmdesát procent | Zanedbatelná ochrana proti wolframovým šípům |
| Druhá generace (Kontakt 5) | Sovětské tanky T 72B a T 80U | Těžké tlusté ocelové desky integrované do struktury věže | Vysoká odolnost chránící i proti tandemovým náložím | Dokáže mechanicky ohnout a zlomit šípovou střelu v letu |
| Třetí generace (česká DYNA a Relikt) | Český tank T 72M4 CZ a ruský T 90M | Tvarované náložové elementy s protiběžným kumulativním účinkem | Spolehlivá likvidace moderních tandemových protitankových střel | Výrazné snížení kinetické energie podkaliberních projektilů |
| Nereaktivní kompozitní pancíř NERA | Západní tanky Leopard 2 a M1 Abrams | Sendvičové vrstvy pryže a oceli bez přítomnosti výbušniny | Střední ochrana umožňující opakované zásahy do stejného místa | Trvalá pasivní ochrana zcela bezpečná pro vlastní pěchotu |
Tandemové hlavice a smrtící riziko pro vlastní pěchotu
Zbrojní inženýři odpověděli na masové zavedení reaktivního pancíře vývojem tandemových kumulativních hlavic. Moderní protitankové střely nesou dvě nálože za sebou. Malá přední nálož iniciuje kazetu reaktivního pancíře a odpálí ji. Hlavní velká kumulativní nálož umístěná o zlomek vteřiny za ní pak zasáhne již obnažený ocelový pancíř tanku. Vývojáři reaktivních pancířů proto museli přijít s třetí generací, kterou představuje například český systém DYNA nebo ukrajinský systém Nož. Tyto systémy využívají speciálně tvarované lineární nálože, které dokážou rozmetat i samotné tělo přilétající tandemové střely ještě před odpálením její hlavní nálože, což dokumentují i sbírkové podklady středního tanku T 72 ve Vojenském historickém ústavu v Praze.
Reaktivní pancíř má však jednu zásadní odvrácenou tvář, kterou je obrovské nebezpečí pro doprovodnou pěchotu. Když kazeta na boku věže exploduje, vytvoří smrtící kužel ocelových střepin letících do vzdálenosti několika desítek metrů. Pěšáci postupující v těsné blízkosti tanku tak mohou být těžce zraněni nebo zabiti samotnou obranou vlastního vozidla. Moderní armády proto musí neustále vyvažovat míru ochrany stroje s taktikou kombinovaného boje. Reaktivní pancíř přesto zůstává jedním z nejpozoruhodnějších příkladů vojenské fyziky, kde řízená exploze dokáže porazit ničivou sílu nepřátelského úderu.
