Když německý zbrojní koncern Krupp dokončil v roce 1941 obří železniční kanón Schwerer Gustav ráže 800 mm, stvořil největší dělostřeleckou zbraň všech dob. Monstrum o hmotnosti 1 350 tun dokázalo vystřelit sedmitunový betonobijný projektil na vzdálenost bezmála čtyřiceti kilometrů a zničit podzemní muniční sklad v hloubce třiceti metrů pod skálou. Neuvěřitelná logistická zátěž v podobě čtyř paralelních kolejí, čtyř tisíc mužů obsluhy a opotřebení masivní hlavně po pouhých 48 výstřelech z něj však učinila slepou uličku vojenské techniky.
Megalomanie z Essenu: Dělo postavené proti zdi, kterou Wehrmacht obešel
Zrození osmdesáticentimetrového monstra sahá do poloviny třicátých let dvacátého století, kdy německé velení pozemních sil (OKH) hledalo zbraň schopnou prorazit masivní železobetonové pevnosti francouzské Maginotovy linie. Výpočty německých balistiků ukázaly, že proti podzemním bunkrům s metrovými pancéřovými deskami a stěnami ze sedmimetrového betonu nestačí žádné běžné polní ani obléhací dělo. V roce 1937 proto essenská zbrojovka Friedrich Krupp AG pod vedením konstruktéra Ericha Müllera zahájila tajný vývoj zbraně s kódovým označením 80 cm Kanone (E), které armáda neoficiálně pojmenovala po hlavě zbrojařské dynastie Gustavu Kruppovi von Bohlen und Halbach – Schwerer Gustav. Historický vývoj superděla podrobně rozebírá také vojenský katalog Military Factory.
Vývoj a metalurgické zvládnutí gigantického odlitku hlavně však trvaly mnohem déle, než armádní plánovači předpokládali. Když v květnu 1940 vypuklo tažení do Francie, Krupp neměl hotovou ani lafetu. Německý Wehrmacht přitom Maginotovu linii bleskově obešel přes belgické Ardeny a francouzské superpevnosti kapitulovaly bez nutnosti zdlouhavého dělostřeleckého obléhání. Schwerer Gustav byl oficiálně předán armádě až na přelomu let 1941 a 1942 při střeleckých zkouškách na polygonu v Rügenwalde. V té době šlo o zbraň pro cíl, který již neexistoval. Nacistické velení pro něj proto narychlo hledalo nové uplatnění na východní frontě, kde naráželo na sovětské námořní pevnosti. Podobný osud gigantických děl určených pro jediný typ úkolu řešili později i američtí konstruktéři, jak připomíná náš text o atomovém kanónu M65 Atomic Annie.
Čtyři koleje a čtyři tisíce mužů: Logistická noční můra v krymském blátě
Přesun Schwerer Gustava na frontu představoval logistickou operaci, jaká neměla v dějinách vojenství obdoby. Samotné dělo vážilo 1 350 tun, na délku měřilo 47 metrů a jeho hlaveň s ráží 800 milimetrů dosahovala délky 32,5 metru. Žádný tehdejší železniční most ani železniční svršek nemohl takovou soustředěnou hmotnost unést vcelku. Kanón musel být kompletně rozebrán na desítky konstrukčních celků a naložen na pětadvacet až padesát speciálních železničních vlaků. Aby se zbraň dostala na Krym k obléhání Sevastopolu, musely německé železniční jednotky zpevnit stovky kilometrů tratí a postavit rozsáhlé seřaďovací nádraží v Bachčisaraji.
Přímo v palebném postavení nestačila obyčejná kolej. Gustav se pohyboval na speciální lafetě spočívající na čtyřech vícenápravových podvozcích, které vyžadovaly dvě paralelní standardní koleje položené vedle sebe s milimetrovou přesností. Vedle nich ženisté položili další dvě vnější koleje pro portálové jeřáby, jež obří konstrukci po dobu tří až čtyř týdnů sestavovaly – celkem tedy v terénu vzniklo čtyřkolejné těleso. Palebné postavení bylo navíc vybudováno v poloměru kruhového oblouku (tzv. Schießkurve). Protože lafeta neumožňovala téměř žádný stranový odměr, kanón mířil na cíl prostým popojížděním vpřed a vzad po zakřivené trati pomocí dvou diesel-elektrických lokomotiv D 311.
K zajištění provozu zbraně armáda zformovala samostatný dělostřelecký prapor (schwere Artillerie-Abteilung (E) 672) pod velením plukovníka Roberta Bohma. Vlastní obsluhu kanónu tvořilo přibližně 500 specialistů, avšak celkový ochranný a obslužný kontingent čítal přes 4 000 mužů. Zahrnoval dva plné protiletadlové prapory s kanóny Flak, maskovací a dýmovou rotu pro zakrytí postavení před sovětskými průzkumnými letouny, železniční stavební oddíly a pěší strážní jednotky. Detailní technické parametry lafety a kolejového podvozku dokumentuje databáze WeaponSystems.net.
Zkáza v hloubce třiceti metrů: Sedmitunové projektily drtí zátoku Severnaja
K prvnímu a jedinému plnohodnotnému bojovému nasazení Schwerer Gustava došlo v červnu 1942 při dobývání pevnosti Sevastopol vojsky 11. armády generála Ericha von Mansteina. Gustav měl k dispozici dva typy munice: trhavé granáty (Sprenggranate) o hmotnosti 4 800 kilogramů s dostřelem 47 kilometrů a kolosální protibetonové projektily (Betongranate) vážící 7 100 kilogramů. Samotný protibetonový granát měřil na výšku 3,6 metru a obsahoval 250 kilogramů trhaviny v masivním chrom-niklovém ocelovém těle s kalenou špičkou. Při dopadové rychlosti přes 400 metrů za sekundu dokázal prorazit sedm metrů železobetonu nebo metr kaleného pancíře.
Ostřelování začalo 5. června 1942. Cílem se staly pobřežní baterie a klíčové opěrné body sevastopolského opevnění, včetně fortů Stalin a Molotov. Zlomový okamžik však nastal 6. června při střelbě na zátoku Severnaja. Zde se nacházel sovětský podzemní sklad munice vybudovaný v hloubce třiceti metrů pod skalním masivem, který byl pro konvenční polní dělostřelectvo i bombardéry Luftwaffe naprosto nedosažitelný. Gustav na cíl odpálil sérii devíti protibetonových granátů. Projektily pronikly vrstvou skály a pronikly přímo do nitra skladiště. Následovala kolosální exploze, která roztrhala skalní útes, zničila veškerou uskladněnou munici pro obránce Sevastopolu a tlaková vlna dokonce potopila loď kotvící v zátoce.
Přes tento nesporný taktický úspěch byl celkový výkon zbraně rozpačitý. Kadence byla žalostná: kvůli nutnosti mechanického posuvu těžké munice, kontrole vývrtu a temperování prachových náplní dokázala obsluha vypálit maximálně jeden výstřel za 30 až 45 minut. Nejvyšší denní výkon během obléhání činil pouhých 14 ran. Během třinácti dnů operace vystřelil Gustav celkem 48 bojových granátů na vzdálenost bezmála třiceti kilometrů, jak ve své analýze uvádí odborný portál Tanks Encyclopedia. Z hlediska celkové tonáže shozené na Sevastopol představovala tato palba pouhý zlomek úsilí ve srovnání s masovým nasazením středního dělostřelectva a letounů Ju 87 Stuka.
Hlaveň na odpis po čtyřiceti osmi ranách a konec ocelového dinosaura
Největší technickou slabinou Schwerer Gustava nebyla jen jeho gigantická váha, ale samotná vnitřní balistika. Každý výstřel sedmitunového granátu vyžadoval prachovou nálož o hmotnosti přes 1 300 kilogramů. Spalné plyny o extrémním tlaku a teplotě přesahující 3 000 °C doslova spalovaly vnitřní rýhování hlavně. Hlaveň byla konstruována na životnost pouhých 100 výstřelů. Vzhledem k tomu, že Gustav před nasazením na Krymu absolvoval desítky testovacích výstřelů v Německu, po 48 ranách u Sevastopolu byla jeho hlaveň zcela opotřebovaná. Kalibr se vlivem eroze rozšířil natolik, že granáty ztrácely těsnost a přesnost střelby drasticky klesala. Zbraň musela být rozebrána a odeslána zpět do Essenu k převrtání a instalaci nové duše.
Druhé identické dělo, pojmenované Dora, Wehrmacht v srpnu 1942 narychlo přepravil ke Stalingradu. Dříve než však stihlo zahájit palbu, zahájila Rudá armáda operaci Uran a hrozilo obklíčení celé německé skupiny. Ženisté museli Doru v panice demontovat a odvézt na západ, aniž by vystřelila jediný bojový granát. Třetí rozestavěný exemplář (plánovaný jako dalekonosná verze ráže 520 mm s hladkým vývrtem) byl zničen přímo v továrně Krupp spojeneckým bombardováním.
Na jaře 1945 se blížil konec války a německému velení bylo jasné, že tyto gigantické relikty nesmí padnout do rukou Spojenců. V dubnu 1945 proto speciální ženijní komando Wehrmachtu Schwerer Gustava vyhodilo do povětří v lese poblíž Auerbachu v Sasku, zatímco Dora byla zničena v bavorském Grafenwöhru. Zkoumání ohořelých trosek americkými a sovětskými experty potvrdilo to, co moderní vojenská teorie věděla už dávno: v éře bombardovacího letectva a taktických raket byla obří stacionární železniční děla neudržitelným anachronismem. Náklady na stavbu a ochranu jediného kanónu mohly zajistit výrobu stovek tanků nebo protiletadlových baterií, jak ukazují i zkušenosti s jinými německými technologickými projekty, které rozebíráme v článku o protitankových a protiletadlových kanónech Flak 88.
