V českých dílnách se obnovuje Junkers Ju 87D-5 pro American Heritage Museum. Protože původní tovární výkresy jsou z velké části nedostupné, nové podklady vznikají měřením dochovaných dílů a pomocí 3D skenů. Cílem je letuschopný stroj, jehož konstrukce zachová také dobové materiály a výrobní postupy.
Než lze vyrobit chybějící součást, musí někdo znovu zjistit, jak byla navržena. U této Stuky proto obnova začíná prací, která při běžné opravě letadla zůstává v pozadí: sestavením použitelné technické dokumentace. American Heritage Museum v červnu 2025 potvrdilo, že po rozebírání, evidenci dílů a skenování začala vlastní restaurátorská práce v českých dílnách.
Dochovaný díl pomáhá vrátit chybějící výkres
Projekt se týká konkrétní Ju 87D-5 s výrobním číslem 131587. Podle historie stroje zveřejněné jeho vlastníkem letoun 4. dubna 1944 nouzově přistál na zamrzlém jezeře ve Finsku po nedostatku paliva. Posádka před odchodem poškodila kabinu výbušninou a při tání se stroj potopil.
Dochované součásti dnes mají dvojí hodnotu. Některé lze zachovat jako součást obnovovaného letounu, jiné poskytují podklad pro rekonstrukci rozměrů a provedení. Už zpráva muzea z listopadu 2023 uváděla dokončenou inventuru původních dílů i skenování muzejních exemplářů a přípravu digitálních konstrukčních výkresů. Nová výroba tak navazuje na konkrétní předměty, ne pouze na fotografie letounu zvenčí.
Proč se skenuje také poškozená Stuka
Českou účast dokládá i přímá zpráva technického týmu Eduardu v magazínu INFO z listopadu 2024. Tým v lednu 2023 skenoval části berlínského muzejního vraku pro obnovu dokumentace jiného letounu, který vlastní American Heritage Museum. Reportáž uvádí rekonstrukční práce v Čechách a Maďarsku a zamýšlený návrat do letuschopného stavu.
Poškozený exponát nabízel přístup k vnitřní konstrukci. Křídlo obnovovaného stroje naproti tomu mělo podle reportáže v podstatě kompletní potah. Jeho skeny proto tým doplňoval měřením berlínského vraku a zachovalého exempláře v londýnském Hendonu. Před skenováním bylo nutné vnitřní části opatrně očistit: prach a nečistoty měření zkreslovaly.
Z toho plyne podstatná výhoda kombinování podkladů. Zachovaný potah poskytuje informace o povrchu, odkrytý vrak zpřístupňuje vnitřní stavbu. Úplnější letoun tedy nemusí být lepší předlohou pro každý jednotlivý díl. Pro obnovu výkresu je rozhodující, zda se potřebná část zachovala a zda ji lze skutečně změřit.
Muzejní exemplář má také vlastní historii úprav
Referenční letoun v Hendonu vede RAF Museum jako Ju 87G-2 číslo 494083. Není to obnovovaná D-5 číslo 131587. Při využití muzejních předloh je proto důležitá identifikace konkrétní varianty a součásti, nikoli jen společný název Stuka.
Ještě názornější příklad nabízí podrobná historie londýnského exponátu. V roce 1967 jej upravovali pro možné použití ve filmu Bitva o Británii. Dostal mimo jiné dřevěné napodobeniny brzd pro střemhlavý let a laminátovou maketu pumy. Dokument také zaznamenává pozdější navrácení původního uchycení zadních kulometů.
Tento případ ukazuje hranici samotného skenu: zachytí tvar měřeného předmětu, ale bez dalších podkladů nerozliší válečný díl od poválečné napodobeniny. Historie exponátu tak pomáhá určit, které naměřené tvary patří k původní konstrukci a které k pozdějším úpravám. Digitální měření a archivní práce se při rekonstrukci doplňují.
Správný tvar nestačí: rozhodují i nýty a povrch
Další část obnovy leží mimo rozměry. Podle zprávy American Heritage Museum z 8. září 2026 tým reprodukuje také původní způsoby eloxování, tedy ochranné povrchové úpravy. U nýtů sleduje dobovou geometrii včetně úhlu hlavy 120 stupňů a odpovídající materiálové vlastnosti vysokopevnostních slitin.
Rozměrově správná součást ještě neříká všechno o tom, jak má fungovat ve spojené konstrukci. Výkres musí navázat na materiál a výrobní provedení; podobný vnější vzhled spojovacího prvku sám tyto vlastnosti neurčuje. Právě zde se digitální rekonstrukce potkává s obnovou historického řemesla.
Muzeum uvádí i obnovu zničeného mechanismu, který při vysunutí vztlakových klapek současně sklápěl křidélka. Podklady pro jeho nové provedení vznikají prohlídkou a skenováním dochovaných součástí v jiných sbírkách. Rekonstrukce tak musí zachovat také vzájemnou vazbu pohyblivých dílů.
Než se díly snýtují, musí do sebe zapadnout
Dokumentace se nakonec ověřuje na skutečné sestavě. Červnová zpráva muzea z roku 2025 popisovala práci na vodorovné ocasní ploše: původní a nově vyrobené díly se nejprve sestavovaly na zkoušku, před tepelným zpracováním a eloxováním. Pro konečné spojení tým získal metrické nýty s materiálovým provedením odpovídajícím válečné výrobě Junkersu.
Taková zkušební montáž propojuje tři různé úkoly. Měření dodá podklady pro tvar, výrobní postup určí provedení dílu a sestavení prověří, jak na sebe součásti navazují. Hotový digitální model je proto důležitou etapou, po níž následuje další práce v dílně.
V září 2026 muzeum oznámilo téměř dokončené svislé a vodorovné ocasní plochy a křídla blížící se dokončení, u nichž probíhalo zkušební sestavování. Práce na trupu a centroplánu, centrální části křídla, mají podle této zprávy přejít do další významné fáze v roce 2027. Zpráva potvrzuje postup obnovy; datum prvního letu neuvádí.
Rozdíl mezi pokrokem v dílně a doloženým návratem do vzduchu jsme popsali také v článku o obnově norského Starfighteru. U Ju 87D-5 čeká tým další zásadní práce právě v trupu a centroplánu: nové součásti zde musí navázat na zachovaný materiál v oblasti silně poškozené po nouzovém přistání.
