Německý 8,8cm Flak vznikl jako těžký protiletadlový kanon, jeho pověst však vyrostla hlavně na zničených tancích. Nešlo o šťastnou improvizaci v poušti: zbraň uměla střílet nízko nad terénem, používala průbojnou munici a její účinek proti obrněncům Němci ověřovali ještě před nasazením v severní Africe.
Britské tanky Matilda měly na začátku války pověst obtížně zranitelných obrněnců. Běžná německá protitanková děla na jejich silný pancíř často nestačila. Pak ale přicházely zásahy z velké vzdálenosti a stroje, které měly projet protitankovou obranou, hořely nebo zůstávaly stát.
Do příběhu tak vstoupila „osmaosmdesátka“. Populární verze tvrdí, že někoho v nouzi napadlo sklopit protiletadlový kanon proti tankům a náhodou vznikla jedna z nejslavnějších protitankových zbraní války. Skutečnost je méně filmová, ale technicky zajímavější. Flak 18, 36 a 37 se proti pozemním cílům neprosadily navzdory své konstrukci. Umožnily jim to právě vlastnosti požadované pro boj s letadly, doplněné vhodnou municí, mířidly a taktikou.
Protiletadlový úkol vyžadoval rychlou střelu a všesměrovou lafetu
Letadlo se pohybuje rychle, cíl je malý a čas ke střelbě krátký. Těžký protiletadlový kanon proto potřeboval vysokou počáteční rychlost střely, přesné řízení palby a mechanismus, který dovolí rychle nabíjet. Americká armáda v poválečném přehledu německých ozbrojených sil uváděla u Flaku 18/36/37 praktickou rychlost 15 až 20 ran za minutu, plný odměr 360 stupňů a rozsah náměru od minus 3 do plus 85 stupňů.
Právě spodní hranice je pro pozemní použití důležitější než působivý maximální dostřel. Kanon se dokázal zaměřit téměř vodorovně, křížová lafeta dovolovala rychle měnit směr a poloautomatický klínový závěr po výstřelu usnadňoval další nabití. Na cestě spočívala zbraň na dvou oddělitelných podvozcích, v palebném postavení se spouštěla na stabilní křížovou základnu.
Proti letadlu vysoká rychlost zkracovala dobu letu granátu a snižovala potřebný předsaz. Proti tanku znamenala plošší dráhu, jednodušší odhad vzdálenosti a značnou energii při dopadu. Stejná fyzika tedy řešila dva různé problémy. Samotná ráže 88 milimetrů pověst nevysvětluje; rozhodovala kombinace dlouhé hlavně, rychlé střely, lafety a systému řízení palby. Podobně ani dnešní dělostřelecké ráže 152 a 155 mm nelze posuzovat jen podle rozdílu několika milimetrů.
Mýtus o improvizaci v poušti neobstojí
Flak byl především protiletadlovou zbraní a jeho pozemní nasazení nebylo stejně pohodlné jako u nízkého protitankového kanonu. Přesto nebyla schopnost střílet proti obrněncům překvapením. Oficiální britské dějiny bojů ve Středomoří uvádějí, že zbraň byla navržena také pro nízkoúhlovou střelbu a Němci její účinek v srpnu 1940 zkoušeli na ukořistěných Matildách ve Francii.
Když proto v únoru 1941 mířily první německé jednotky do Afriky, součástí síly určené proti britským obrněncům byl i oddíl s 88mm kanony. Nešlo o nahodilou reakci na první setkání s Matildou v poušti. Zbraň, průbojný granát a protizemní použití už tvořily známou možnost; severní Afrika jen nabídla podmínky, v nichž se jejich přednosti projevily mimořádně zřetelně.
Rozdíl mezi možností a účinným systémem je podstatný. Kanon mohl prostřelit pancíř, ale bez správného cíle, munice, zaměření a připravené obsluhy by zůstal jen těžkou zbraní s nápadnou siluetou. Němci neobjevili kouzelnou vlastnost hlavně. Naučili se několik existujících schopností spojit do opakovatelného postupu.
V severní Africe rozhodovala zbraň i připravené postavení
Poušť nabízela dlouhé výhledy a jen málo překážek. Pro kanon s plochou dráhou střely to byla výhoda, pro jeho rozměrnou obsluhu zároveň hrozba. Německé jednotky proto zbraně zahlubovaly, maskovaly a zapojovaly do protitankové obrany tak, aby britské tanky přijely do jejich palebného pole dříve, než odhalí zdroj střelby.
Při operaci Battleaxe v červnu 1941 dokázaly podle britské oficiální historie skryté Flaky zasahovat britské tanky přibližně na 2 000 yardů, tedy asi 1,8 kilometru. Úspěch ale nelze připsat jediné zbrani. Tentýž pramen upozorňuje, že Němci měli v daném prostoru jen omezený počet osmaosmdesátek a část britských ztrát způsobila početnější, pohyblivější 37mm a 50mm protitanková děla.
To pomáhá oddělit skutečný výkon od pozdější legendy. Flak 88 byl ničivý, ale spojenečtí vojáci mu někdy připisovali téměř každou těžkou dělostřeleckou ránu. Australský válečný památník připomíná, že v severní Africe nešlo pouze o lov tanků: zbraň pálila také tříštivotrhavou municí na pěchotu, dělostřelecká postavení a další pozemní cíle. Její pověst tedy vznikla z mimořádné všestrannosti, nikoli jen z jednoho druhu souboje.
Pro britské tankisty byl problém naléhavý. Stroje jako M3 Lee a Grant pomáhaly v roce 1942 napravit nedostatek palebné síly spojeneckých jednotek, ale vysokorychlostní 88mm kanon zůstával protivníkem, kterého nebylo možné ignorovat.
Flak 18, 36 a 37 tvořily rodinu, ne jediný zázračný model
Označení „Flak 88“ často slévá několik variant a příbuzných zbraní do jedné. Základní válečnou rodinu tvořily Flak 18, Flak 36 a Flak 37. Lišily se některými částmi hlavně, lafety a především způsobem předávání údajů pro protiletadlovou palbu. Americký armádní přehled například popisoval Flak 37 jako zbraň blízkou Flaku 36, ale s odlišným datovým přenosovým systémem.
Stejná ráže navíc neznamená stejný kanon. Tankový 8,8cm KwK 36 v Tigeru ani pozdější, výkonnější Pak 43 nebyly jednoduše protiletadlovým Flakem přestěhovaným na jinou lafetu. Sdílené číslo pomohlo vytvořit společnou legendu, konstrukční rodokmeny a munice však vyžadují přesnější rozlišení.
Dochované kusy ukazují, jak snadno lze varianty smíchat. Australský válečný památník popisuje svůj exponát jako Flak 18/36: má lafetu typu 36 a hlaveň typu 18. Zbraň ukořistili Australané během bojů u El Alameinu a na její spodní části zůstaly stopy původního pouštního nátěru. I autentický válečný kus tak může být kombinací částí, které jednoduchý popisek „Flak 88“ nerozliší.
Pověst zakryla hmotnost, siluetu i zranitelnou obsluhu
V palebném postavení vážil Flak přes pět tun. Potřeboval tahač, početnou obsluhu, munici a prostor k rozvinutí. Vysoká silueta, výškový náměr a všesměrová lafeta byly pro protiletadlovou službu nezbytné, v protitankovém boji však zbraň zviditelňovaly. Jakmile vystřelila, stala se přednostním cílem tanků, polního dělostřelectva i letectva.
Nízké, lehčí protitankové dělo se snáze skrývalo a přesouvalo. Osmaosmdesátka naopak nabízela výkon na vzdálenost, kde slabší zbraně ztrácely účinek. Proto fungovala nejlépe tehdy, když posádka využila terén, maskování a připravenou obranu. Její síla neležela v tom, že by rušila pravidla boje, ale že za vhodných podmínek posunula vzdálenost, na níž mohl být tank bezpečný.
Legenda tedy potřebuje opravu, nikoli zboření. Flak 88 skutečně patřil k nejúčinnějším víceúčelovým kanonům druhé světové války. Z tanků ale neudělal kořist náhodný nápad jednoho velitele. Rozhodla předem známá schopnost zbraně, průbojná munice, protizemní mířidla a taktika, která z těžkého protiletadlového kanonu udělala promyšlenou součást protitankové obrany.
