Východní dělostřelectvo střílí ráží 152 milimetrů, západní ráží 155. Rozdíl jsou tři milimetry a rozhodně neznamená, že by jedna ráže byla lepší. Důvod, proč se ty dvě soustavy nikdy nespojily, je starší než obě vojenské aliance dohromady.
Ráže znamená vnitřní průměr hlavně. Dvě děla, která se liší o tři milimetry, jsou z hlediska fyziky prakticky totéž. Střílejí granáty podobné hmotnosti na podobnou vzdálenost s podobným účinkem.
Přesto mezi nimi nelze zaměnit jediný kus munice. A není to proto, že by někdo někdy porovnal obě varianty a jednu vybral jako lepší.
Rozhodnutí z roku 1874
Číslo 155 vzniklo ve Francii po prohrané prusko-francouzské válce.
Francouzská dělostřelecká komise se sešla 2. února 1874, aby projednala nové vzory pevnostního a obléhacího dělostřelectva. Mezi uvažovanými variantami byla zbraň v rozmezí zhruba 140 až 160 milimetrů. Po několika jednáních se komise 16. dubna 1874 shodla právě na 155 milimetrech.
Z toho vzešlo dělo systému De Bange a s ním i číslo, které se o padesát let později ocitlo v americké armádě, po další válce v celé Severoatlantické alianci a dodnes určuje, jak vypadá většina dělostřelecké munice na světě.
Stojí za to si to uvědomit v celé šíři. Průmyslový standard, na kterém dnes stojí výroba v desítkách zemí, je výsledkem zasedání komise z doby, kdy neexistovalo letadlo ani automobil.
Šest palců, zapsaných v milimetrech
Východní ráže má stejně prozaický původ, jen v jiné měrné soustavě.
Přesná hodnota je 152,4 milimetru, což je přesně šest palců. Není to tedy zaokrouhlené číslo, ale metrický zápis imperiální míry.
Šestipalcová děla byla ve druhé polovině devatenáctého století běžná kategorie u námořnictva i u obléhacího dělostřelectva a ruské dělostřelectvo v této třídě pracovalo dlouho před vznikem Sovětského svazu.
Obě ráže jsou tedy táž kategorie zbraně, jen vyjádřená jednou ve francouzské metrické soustavě a podruhé v britských palcích. Rozdíl tří milimetrů není technický záměr, ale důsledek toho, kdo v devatenáctém století čím měřil.
Proč se to nikdy nesrovnalo
Napadne vás otázka, proč to někdo v průběhu dvacátého století nesjednotil. Odpověď je čistě praktická.
Změnit ráži neznamená změnit číslo v dokumentaci. Znamená to vyměnit hlavně všech děl, přestavět nebo zlikvidovat výrobní linky na munici, znehodnotit stávající zásoby granátů, změnit výrobu zapalovačů a prachových náplní, přepsat střelecké tabulky, přeškolit obsluhy a upravit sklady i přepravní obaly.
Taková změna se vyplatí jen tehdy, když nová ráže přinese zásadní výhodu. Tři milimetry ji nepřinášejí.
Výsledkem je stav, kterému se v jiných oborech říká závislost na zvolené cestě. Rozhodnutí učiněné na začátku je později neekonomické měnit, i když pro něj původní důvod dávno zanikl. Podobnou logiku, kdy jednou zvolené konstrukční řešení určí celý zbytek stroje, jsme popsali i u karuselového nabíječe tanku T-72.
Po druhé světové válce se navíc obě strany soustředily na sjednocení uvnitř vlastního bloku. Cílem bylo, aby si spojenci mohli munici vzájemně předávat, ne aby si ji mohli předávat s protivníkem.
Standard NATO neznamená to, co si lidé myslí
Tady je část, která bývá pochopena nejhůř.
Munice ráže 155 milimetrů je v alianci standardizovaná, konkrétně dokumentem AOP-29 a navazující dohodou o společné balistice. Standard mimo jiné definuje objem spalovací komory na 23 litrů.
Z toho ale neplyne, že jakýkoli granát vystřelíte z jakéhokoli děla a dopadne stejně. Standard zaručuje, že náboj do zbraně padne a že je to bezpečné. Nezaručuje shodné chování.
Každá kombinace konkrétního granátu a konkrétního děla se totiž musí ověřit zvlášť, aby se potvrdily balistické vlastnosti i bezpečnost. Děla se navíc liší délkou hlavně, která se udává v násobcích ráže. Používá se 39, 45 i 52 násobků a delší hlaveň znamená jinou úsťovou rychlost, jiný dostřel a jiné střelecké tabulky.
Zaměnitelnost tedy není stav ano nebo ne. Je to škála. Aliance dnes posouvá standardizaci od shodné ráže ke skutečně sdílitelné munici, což je práce, která ještě není hotová.
Co cestou zmizelo
Sjednocení na jedné ráži mělo ještě jeden důsledek, který stojí za zmínku.
Těžší ráže, tedy 175 a 203 milimetrů, postupně zanikly. Ukázalo se, že výhoda většího granátu nevyváží náklady na provoz další samostatné muniční soustavy.
Lehčí ráže 105 milimetrů naopak přežila, protože nabízí něco, co 155 nabídnout nemůže, tedy nízkou hmotnost a přepravitelnost.
Zůstaly tedy dvě ráže tam, kde jich dřív bylo pět. To je vlastní obsah slova standardizace. Nejde o to najít nejlepší číslo, ale zmenšit počet různých soustav, které musí zásobování udržet v chodu. Podobný princip, kdy standardizace rozhodla o tom, co se vůbec dalo vyrobit, popisujeme i u lodí typu Liberty.
Tři milimetry mezi Východem a Západem tak nejsou technický spor. Jsou to dvě samostatné odpovědi na tutéž otázku, položené v devatenáctém století v různých zemích a různých jednotkách, které se pak už jen nevyplatilo přepisovat.
