Americký bojový letoun F-111 Aardvark vstoupil do historie jako první sériově vyráběný stroj s plně funkční měnitelnou geometrií křídel. Přes velmi problematický vývoj a počáteční neúspěchy ve vietnamské válce se nakonec proměnil v jeden z nejnebezpečnějších úderných letounů studené války. Cestu k úspěchu mu otevřel revoluční radar pro kopírování terénu.
Když na začátku šedesátých let minulého století vznikal v USA požadavek na nový letoun, armáda chtěla nemožné. Letectvo (USAF) požadovalo rychlý taktický bombardér pro hluboké průniky nad sovětské území, zatímco námořnictvo (US Navy) potřebovalo stíhač pro ochranu letadlových lodí. Výsledkem snahy o maximální úsporu a sjednocení byl projekt TFX, ze kterého vzešel právě General Dynamics F-111.
Od velkých plánů k drsné realitě
Společný vývoj pro dvě zcela odlišné složky amerických ozbrojených sil se stal noční můrou. Námořní verze F-111B byla po několika letech vývoje zrušena, protože letoun byl pro palubní operace příliš těžký a neohrabaný. Zkušenosti však vedly ke vzniku pozdějšího legendárního stroje F-14 Tomcat. Letectvu naopak letoun F-111A, po vyřešení mnoha dětských nemocí, zůstal v arzenálu.
Jeho první skutečné bojové nasazení ve Vietnamu v roce 1968 skončilo neslavně, když byly z technických důvodů ztraceny hned tři stroje. Inženýři z firmy General Dynamics se ovšem nevzdali. Postupnými inovacemi, odstraňováním závad v hydraulice a zbraňových systémech se letoun, známý pod přezdívkou „Aardvark“ (Hrabáč), vrátil do války v roce 1972 s ohromující spolehlivostí.
Revoluce na křídlech a v radaru
Největší zbraní F-111 nebyla jen jeho pumovnice, ale samotná konstrukce. Systém měnitelné geometrie křídel (tzv. swing-wing technologie, jakou využívá i evropské Panavia Tornado) mu umožňoval roztáhnout křídla do minimální šípovitosti 16 stupňů pro krátký vzlet a přistání nebo dlouhé hlídkové lety. V případě potřeby úniku či nadzvukového průniku nad cíl se křídla mohla sklopit až na 72,5 stupně, což radikálně snížilo odpor vzduchu.
Dalším průlomem byl systém kopírování terénu (Terrain-Following Radar). Podle historických dat z National Museum of the USAF mohl Aardvark díky tomuto radaru letět rychlostí přesahující Mach 1 v letové hladině pod 100 metrů, navíc v naprosté tmě a za jakéhokoliv počasí. Autopilot udržoval konstantní výšku nad zvlněným terénem automaticky, což z letounu činilo mimořádně obtížný cíl pro tehdejší protiletadlové systémy.
Dlouhá služba a odchod do důchodu
Po studené válce se projevily hlavní přednosti Aardvarku i v reálných operacích, ať už to byl nálet na Libyi v roce 1986 (operace El Dorado Canyon) nebo nasazení během operace Pouštní bouře v roce 1991, kde F-111F zničily stovky iráckých obrněných vozidel pomocí přesné laserem naváděné munice. Poslední stroje vyřadilo americké letectvo v roce 1996 a australské královské letectvo je udrželo ve výzbroji dokonce až do roku 2010.
General Dynamics F-111 tak překonal počáteční pochybnosti a stal se učebnicovým příkladem stroje, jehož pokročilé technologie, zpočátku nespolehlivé, nakonec definovaly zcela nový styl vzdušného boje. Od jeho zavedení už let v extrémně malých výškách za každého počasí přestal být sebevražednou misí a stal se standardní taktikou západních letectev.
