Drtivá většina ponorek druhé světové války trávila čas na hladině a pod vodu mizela jen při útoku. Německý Typ XXI obrátil pravidla naruby a jako první skutečný podmořský dravec změnil námořní boj navždy.
V květnu 1943 ztratila německá Kriegsmarine převahu v bitvě o Atlantik. Spojenecké konvoje chránily doprovodné letadlové lodě, radar centimetrových vln a vrhače hlubinných pum Hedgehog. Klasické ponorky typu VII a IX musely pravidelně plout na hladině, aby dobily olověné akumulátory dieselovými motory. Tím se stávaly snadným terčem spojeneckých hlídek. Jak dokládají záznamy v databázi portálu uboat.net, německé velení potřebovalo radikální technologický skok, který by vrátil iniciativu do rukou podmořských posádek.
Odpovědí konstruktéra Hanse Oelfkena byl projekt revolučního plavidla Elektroboot. Nešlo o pouhé vylepšení starších typů, ale o kompletní změnu filozofie. Místo hladinové lodě schopné krátkého ponoření vznikla ponorka navržená pro trvalý život v hlubinách.
Trojnásobná kapacita baterií a trup bez výstupků
Trup ponorky Typ XXI dostal hydrodynamický kapkovitý tvar s průřezem připomínajícím osmičku. Zmizely veškeré vnější výstupky, zábradlí i palubní děla, která dříve vytvářela obrovský hydrodynamický odpor. Podle technického shrnutí v přehledu WeaponSystems.net ukrývala spodní část trupu obrovskou baterii tvořenou 372 články, což byl trojnásobek kapacity běžných ponorek té doby.
Díky silným elektromotorům dokázal Typ XXI plout pod hladinou rychlostí až 17,2 uzlu, tedy téměř 32 kilometrů za hodinu. Byla to nevídaná hodnota, protože pod vodou byl tento kolos rychlejší než na hladině. Dokázal tak snadno uplavat většině britských eskortních korvet. K tomu přibyl propracovaný šnorchl, který umožňoval nasávat vzduch pro dieselové motory přímo z hloubky bez nutnosti vynoření trupu na hladinu. Zásadní inovaci představoval také hydraulický nabíjecí mechanismus, který dokázal nabít všech šest příďových torpédometů během pouhých deseti minut.
Zkáza konvojů se nekonala kvůli zpožděné výrobě
Aby Němci urychlili stavbu, zavedli bezprecedentní metodu prefabrikace. Celý trup rozdělili na osm samostatných sekcí, které vyráběly ocelárny a strojírny ve vnitrozemí. Teprve hotové bloky putovaly po řekách a kanálech do loděnic v Hamburku, Brémách a Gdaňsku, kde je dělníci svařovali dohromady. Systém měl chránit výrobu před spojeneckým bombardováním, ale v praxi přinesl vážné potíže. Sekce z různých továren do sebe často přesně nezapadaly a vyžadovaly zdlouhavé úpravy přímo v docích.
Do konce války německé námořnictvo převzalo přes sto osmnáct těchto strojů, ale naprostá většina sloužila pouze k výcviku nezkušených posádek. Do bojové hlídky vyplula jediná ponorka. Byla to U-2511 pod velením korvetního kapitána Adalberta Schneeho. Začátkem května 1945 se v norských vodách nepozorovaně přiblížila k britskému křižníku HMS Norfolk na vzdálenost pouhých pěti set metrů. Schnee provedl cvičný simulační útok a britský doprovod vůbec netušil, že má pod kýlem smrtící zbraň. Krátce nato přišel radiový rozkaz ke kapitulaci a ponorka bez jediného výstřelu zamířila do přístavu.
Kořist vítězů a základ moderních ponorkových flotil
Po německé kapitulaci se Typ XXI stal nejžádanější technologickou trofejí. Jak uvádí rozbor v historické dokumentaci o Typu XXI, spojenecké námořní komise podrobně zkoumaly každý detail německého návrhu. Američané na základě získaných poznatků spustili rozsáhlý modernizační program GUPPY, který zcela proměnil americkou ponorkovou flotilu. Sovětský svaz rovnou okopíroval konstrukci trupu pro své masově vyráběné ponorky třídy Projekt 613 známé na západě pod kódem Whiskey.
Typ XXI tak definoval podobu podmořských plavidel na celá další desetiletí. Z éry hladinových plavidel s možností ponoření udělal definitivně minulost. Jediný kompletní dochovaný exemplář této technické revoluce, původní ponorka U-2540 vyzvednutá ze dna v padesátých letech a pojmenovaná Wilhelm Bauer, dnes kotví jako muzejní loď v přístavu Bremerhaven.
