Když německé tankové divize a pluky Waffen-SS v květnu 1940 překročily Ardeny a hnaly se tři dny a noci bez spánku k Lamanšskému průlivu, neudržovalo vojáky na nohou jen nadšení. V kapsách uniforem si vezli miliony tablet Pervitinu s čistým metamfetaminem, který sice umožnil bleskový průlom, brzy si ale vyžádal daň v podobě závislosti a kolapsů.
Na konci 30. let nebyl v Německu metamfetamin žádnou zakázanou pouliční drogou, ale volně prodejným hitem z lékárny. Chemik Fritz Hauschild z berlínské farmaceutické továrny Temmler-Werke si látku nechal patentovat na podzim roku 1937 a o rok později ji firma uvedla na trh v malých tubičkách pod obchodním názvem Pervitin. Podle archivního výzkumu publikovaného německým týdeníkem Der Spiegel doporučovaly dobové reklamy třímiligramové pilulky sekretářkám, řidičům, telefonistkám i studentům jako neškodný životabudič, který spolehlivě zažene únavu a zvedne náladu.
Zázračných tablet si rychle všiml šéf Ústavu všeobecné a branné fyziologie na berlínské Vojenské lékařské akademii Otto Friedrich Ranke. Na podzim roku 1938 vyzkoušel Pervitin na devadesáti univerzitních studentech a důstojnických čekatelích, kteří po požití pilulek dokázali rýsovat mapy a řešit úlohy přes třicet hodin v kuse. Ranke sice zaznamenal, že vyčerpaní pokusní dobrovolníci po odeznění účinku upadají do hluboké otupělosti, velení Wehrmachtu však v přípravku uvidělo přesně to, co potřebovalo pro nadcházející bleskovou válku.
Výnos o povzbuzujících prostředcích a třídenní jízda přes Ardeny
Po prvním bojovém vyzkoušení během útoku na Polsko v září 1939 vydalo vrchní velitelství v dubnu 1940 takzvaný Výnos o povzbuzujících prostředcích (Stimulans-Erlass). Jak dokládá historický přehled portálu History.com, armádní zdravotnická správa tehdy v berlínské továrně Temmler-Werke objednala pro pozemní vojsko a letectvo celkem 35 milionů tablet Pervitinu. Tovární linky jely na plné obrátky a chrlily až osm set tisíc pilulek denně.
Oficiální předpis určený vojenským lékařům doporučoval podávat jednu až dvě tablety při nutnosti překonat ospalost a po dvanácti hodinách dávku případně zopakovat. Během útoku přes belgické a francouzské Ardeny v květnu 1940 však šla lékařská teorie stranou. Tankové sbory generálů Heinze Guderiana a Erwina Rommela i motorizované pluky SS potřebovaly projet horskými průsmyky k řece Máze dříve, než spojenci stihnou přisunout zálohy. Řidiči tanků, spojovací motocyklisté i pěšáci proto polykali tablety po hrstech a postoupili za tři dny a tři noci téměř bez zastávky až k francouzským obranným liniím.
Vedle euforie a potlačení strachu se ale už ve Francii projevila odvrácená strana pervitinového tažení. Mnozí vojáci trpěli po několika probdělých nocích bušením srdce, třesem rukou a halucinacemi, při nichž v noci pálili po neexistujících cílech v křoví. U devětašedesátiletého generála kavalérie Kurta Feldta skončila kombinace extrémního vypětí a stimulantů srdečním selháním. Když pak účinek drogy vyprchal, upadali vojáci do tak tvrdého spánku, že je velitelé nedokázali vzbudit ani dělostřeleckou palbou.
Mýtus o tankové čokoládě a závislost, kterou nezastavil ani zákon
Kolem válečného Pervitinu vznikla po válce řada polopravd. Tou nejznámější je historka o takzvané Panzerschokolade nebo Fliegerschokolade, tedy čokoládě plněné metamfetaminem, kterou prý fasovali tankisté a piloti střemhlavých bombardérů Stuka. Ve skutečnosti armáda dodávala Pervitin výhradně v podobě bílých tablet v tubičkách. Slangové označení letecká či tanková čokoláda patřilo kulatým plechovkám hořké energetické čokolády Scho-Ka-Kola, která se vyráběla od roku 1935 a povzbuzovala vojáky vysokým obsahem přírodního kofeinu z pražené kávy a kolových ořechů.
Zatímco čokoláda v plechovce byla neškodná, masové polykání bílých tablet začalo dělat vrásky říšskému zdravotnímu vůdci Leonardu Contimu. Ten upozorňoval, že z vojáků se stávají těžce závislí pacienti, kterým po návratu z akce selhává krevní oběh. V červenci 1941 proto nechal Pervitin zařadit pod říšský opiový zákon, takže v civilních lékárnách byl dostupný už jen na přísný lékařský předpis.
Pro frontové útvary Wehrmachtu a Waffen-SS však zákaz v praxi neplatil. Během zimních bojů v Sovětském svazu na přelomu let 1941 a 1942 se Pervitin fasoval dál po milionech kusů, často s naivním zdůvodněním, že udrží promrzlé vojáky v pohybu a zabrání umrznutí ve sněhu. Mladý pěšák a pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll si tehdy z východní fronty psal rodičům do Kolína nad Rýnem rovnou o další balíčky Pervitinu z domova, protože bez tablet už v zákopech nedokázal udržet pozornost.
Koktejlová pilulka D-IX a pokusy SS v Sachsenhausenu
Jak se v roce 1944 situace na všech frontách hroutila a Německo přicházelo o lidské i materiální zdroje, přestával obyčejný Pervitin velení SS a námořnictva stačit. Podle studie zveřejněné v lékařském archivu PubMed Central sestavil v březnu 1944 tým farmakologa Gerharda Orzechowského v Kielu novou experimentální superdrogu s označením D-IX. Jediná pilulka v sobě míchala pět miligramů kokainu, tři miligramy metamfetaminu (Pervitinu) a pět miligramů oxykodonu (silného opiátu Eukodalu).
Účinek tohoto chemického koktejlu si SS otestovala v listopadu 1944 v koncentračním táboře Sachsenhausen severně od Berlína. Osmnácti vězňům z takzvané trestné pochodové roty dali lékaři SS na záda dvacetikilogramové batohy, nadopovali je pilulkami D-IX a přinutili je nepřetržitě pochodovat dokola po apelplacu. Vězni ušli bez spánku a odpočinku až devadesát kilometrů za dvacet čtyři hodin, než se začali v křečích hroutit k zemi.
Podobně jako u nouzových projektů z konce války, mezi něž patřila i dřevěná raketová stíhačka Bachem Ba 349 Natter nebo hromadně zaváděná útočná puška StG 44, měly pilulky D-IX na poslední chvíli zvrátit neřešitelnou převahu spojenců. Dostali je především mladí kormidelníci jednomístných a dvoumístných miniponorek Biber a Seehund z diverzních jednotek K-Verbände, kteří museli v ledové vodě Severního moře sedět v těsné plechové rouře i padesát hodin bez spánku. Mnozí z nich pod vlivem kombinace kokainu, pervitinu a opiátů zcela ztratili orientaci v čase i prostoru a z misí se už nikdy nevrátili.
