Když v květnu 1982 vzlétl britský bombardér Avro Vulcan k odvetnému úderu na Falklandách, čekala ho nejdelší bojová mise své doby. Šestnáctihodinový let přes půl zeměkoule vyžadoval bezprecedentní řetězec vzdušného tankování.
V dubnu 1982 obsadila argentinská armáda sporné Falklandské ostrovy a britské velení stálo před takřka neřešitelným logistickým rébusem. Argentinci ovládli letiště v Port Stanley, odkud hrozilo nasazení nadzvukových stíhaček Mirage a letounů Super Étendard s protilodními střelami Exocet. Pokud by tyto stroje začaly operovat přímo z ostrovů, britská flotila by utrpěla katastrofální ztráty. Jak dokládají záznamy z databáze WeaponSystems.net, nejbližší použitelná britská ranvej na ostrově Ascension ležela téměř 6300 kilometrů daleko v rovníkovém Atlantiku.
Královské letectvo vytáhlo ze zálohy stárnoucí strategické bombardéry Avro Vulcan B.2, původně určené pro odstrašující jaderné údery proti Sovětskému svazu. Aby letoun doletěl k cíli a zpět, museli plánovači sestavit nejsložitější tankovací operaci v celé vojenské historii.
Létající pyramida a noční můra palivových kalkulací
Samotný Vulcan měl dolet jen kolem čtyř tisíc kilometrů. Podle technického profilu Military Factory musela armáda narychlo obnovit tankovací nástavce na přídi a vycvičit posádky v riskantním nočním doplňování paliva za letu. Z ostrova Ascension odstartovala celá letka jedenácti přestavěných tankerů Handley Page Victor, aby dostaly k cíli jediný útočný bombardér.
Celá operace fungovala jako kaskádovitá pyramida. První skupina tankerů předala palivo druhé vlně a vrátila se na základnu. Druhá vlna dotankovala zbývající stroje a teprve poslední tanker naplnil nádrže samotného Vulcanu hluboko v jižním Atlantiku. Pětičlenná posádka v kokpitu bombardéru nesměla udělat jedinou navigační chybu, protože selhání kteréhokoliv spojení znamenalo zřícení do ledového oceánu.
Jedenadvacet bomb a přerušená ranvej v Port Stanley
Několik set kilometrů před Falklandami klesl Vulcan na pouhých sto metrů nad hladinu, aby unikl argentinským přehledovým radarům. Těsně před cílem stroj prudce vystoupal do výšky tří kilometrů a otevřel masivní pumovnici s jednadvaceti tisícilibrovými tříštivými pumami. Navigátor zaměřil střed vzletové dráhy a vypustil celý náklad v diagonálním rozptylu pod úhlem pětatřicet stupňů.
Jedna z bomb zasáhla střed asfaltového pásu s chirurgickou přesností a vytvořila hluboký kráter, zatímco další exploze zdevastovaly přilehlá letištní zařízení. Ranvej sice zůstala použitelná pro lehká transportní letadla, ale start moderních stíhaček byl definitivně vyloučen. Psychologický dopad na argentinské vedení byl obrovský, protože Buenos Aires si uvědomilo, že britské bombardéry dokážou zasáhnout i cíle na jihoamerické pevnině.
Zlomená tankovací sonda a nouzové přistání v Riu
Zpáteční let nebyl o nic méně dramatický. Jak popisuje historický přehled záznamů o operaci Black Buck, při šesté misi došlo při pokusu o spojení s tankerem ke zlomení křehkého tankovacího koše. Piloti neměli dostatek paliva na návrat k ostrovu Ascension a museli vyhlásit stav nouze. S téměř prázdnými nádržemi zamířili do neutrální Brazílie.
Stroj přistál na letišti v Riu de Janeiru se zbývajícím palivem na pouhých několik minut letu a pod křídlem vezl přísně tajnou americkou protiradiolokační střelu Shrike. Brazilské úřady letoun na týden internovaly a po diplomatickém jednání jej propustily bez zbraně zpět. Operace Black Buck zůstala se svými téměř šestnácti hodinami ve vzduchu nejdelším bojovým náletem v historii až do války v Zálivu v roce 1991, kdy rekord pokořily americké bombardéry B-52 startující z Louisiany.
