Drobný objekt se v infračerveném záběru žene nad oceánem. Jenže GOFAST ukazuje, jak snadno se do rychlosti cíle připlete pohyb samotné stíhačky. Analýza vysvětluje zdánlivě mimořádný let, přesnou totožnost objektu ale neurčuje.
Na první pohled je to přesvědčivá podívaná. Malý světlý bod drží zaměřovací rámeček a oceán pod ním rychle ubíhá. Člověk má chuť připsat všechen ten pohyb objektu. U kamery zavěšené na rychlém letadle je to ovšem zrádná zkratka.
Video známé jako GOFAST pořídila v lednu 2015 posádka amerického námořního F/A-18F u floridského pobřeží. Pro Zbrojopis je na něm zajímavá především práce vojenského senzoru: co skutečně zaznamenal a co už si do obrazu doplňuje divák.
Zaměřovač vidí cíl, jeho původ za nás neurčí
Infračervený zaměřovací kontejner ATFLIR patří k vybavení Hornetů a Super Hornetů. Podle technického popisu námořního velitelství NAVAIR slouží k vyhledávání, sledování, určování polohy a označování vzdušných i pozemních cílů ve dne a v noci. Posádce také poskytuje souřadnice a podporuje navádění výzbroje. Je to pracovní nástroj bojového letadla, nikoli obyčejná kamera na památku.
Má tedy smysl brát jeho záznam vážně. Zároveň je potřeba oddělit tři věci: přístroj něco zachytil, dokázal to sledovat a někdo spolehlivě určil, co to je. První dvě ještě nezaručují třetí. Zaměřovací rámeček není rodný list objektu.
Stejnou pozornost si zaslouží cesta obrazu k posádce. U novější techniky jsme ji popsali na příkladu F-35, která promítá letové údaje a obraz ze senzorů na hledí přilby. Pohled přes elektroniku vždy stojí za otázku, odkud obraz pochází a jaké údaje ho doprovázejí.
Andrew P Clarke / Wikimedia / CC BY-SA 3.0 / zmenšeno
Oceán je pozadí, nikoli rychloměr
Nezávislý tým NASA ve zprávě z roku 2023 rozebral GOFAST pomocí údajů přímo na displeji. Ze směru pohledu kamery, vzdálenosti k cíli a výšky letadla vyšla výška objektu kolem 13 000 stop, přibližně čtyř kilometrů. Neletěl tedy těsně nad hladinou, jak může záběr působit.
Tady vstupuje do hry paralaxa, tedy změna zdánlivé polohy při změně místa pozorovatele. Představte si pohled z jedoucího vlaku: blízký sloup přeběhne oknem rychle, vzdálený kopec se posouvá mnohem pomaleji. Rozdíl nevzniká tím, že by sloup uháněl krajinou.
U GOFAST se pohybuje stíhačka a s ní kamera, která drží bližší objekt uprostřed obrazu. Vzdálenější moře pak za ním zdánlivě běží. NASA právě spojení pohybu nosiče a paralaxy označuje za vysvětlení alespoň části dojmu velké rychlosti. Pouhé sledování ubíhajících vln proto nestačí k výpočtu výkonu cíle.
Vysvětlená rychlost ještě není vyřešená totožnost
Případem se zabýval také úřad AARO při americkém ministerstvu obrany. Jeho rozbor z 6. února 2025, dostupný v přepisu původní zprávy, hodnotí s vysokou jistotou, že objekt nepředvedl mimořádné letové výkony. Současně výslovně uvádí, že jeho totožnost nedokáže definitivně určit. Vysvětlit zdánlivý sprint a určit konkrétní předmět jsou dva různé výsledky.
AARO při modelování zohlednilo historické údaje o větru v různých výškách. Chybějící úplná dráha stíhačky však omezuje přesnost rekonstrukce. Zpráva proto pracuje s rozsahem možných podmínek. Jediné efektní číslo rychlosti by tu nabízelo větší jistotu, než jakou podklady dovolují.
Oren Rozen / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno
To je pro vojenské pozorování užitečnější poučení než rychlá hádka o mimozemšťanech. Vedle samotného videa potřebujeme polohu a pohyb nosiče, vzdálenost, čas a vlastnosti senzoru. NASA upozorňuje, že právě takové doprovodné údaje u hlášení neidentifikovaných jevů často chybějí. Ostrý názor jejich místo nezaplní.
Zbrojopis už popsal, jak tajné lety U-2 vstupovaly do hlášení UFO. GOFAST přidává jiný druh problému: k podivnému dojmu nemusí být potřeba podivný stroj. Někdy rozhoduje geometrie pohledu. Při dalším podobném záběru proto stojí za to sledovat i čísla kolem rámečku. Mohou říct víc než samotný světlý bod.
