Zatímco spojenecké armády svíraly hroutící se Třetí říši ze všech stran, na utajeném letišti v Oranienburgu vzlétl stroj jako z daleké budoucnosti. Dřevěné proudové samokřídlo bratří Hortenů dosahovalo rychlosti téměř osm set kilometrů za hodinu a díky unikátnímu tvaru i příměsi dřevěného uhlí dokázalo mizet z britských radarů.
V posledních měsících druhé světové války připomínal německý letecký vývoj horečnaté hledání zázraku. Zatímco oblohu ovládaly tisíce spojeneckých bombardérů a stíhaček, němečtí konstruktéři přicházeli s radikálními projekty, které měly zvrátit nevyhnutelnou porážku. Žádný z nich však nebyl tak vizionářský jako revoluční proudové samokřídlo bratří Waltera a Reimara Hortenových. Jediný dochovaný prototyp tohoto fascinujícího stroje dnes pečlivě opatruje a restauruje americké národní muzeum letectví Smithsonian National Air and Space Museum a širší historický kontext experimentálních německých bezocasých konstrukcí přibližuje také odborná studie z archivu Vojenského historického ústavu Praha.
Vize bratrů Hortenů a Göringův požadavek tři krát tisíc
Bratři Hortenové propadli kouzlu bezocasých letadel už ve třicátých letech při stavbě sportovních kluzáků. Byli přesvědčeni, že klasický trup a svislé ocasní plochy představují pouze zbytečný aerodynamický odpor, který ubírá letadlu rychlost i dolet. Podle jejich výpočtů dokázalo čisté samokřídlo využít veškerou svou plochu k tvorbě vztlaku a dosahovalo nesrovnatelně vyšší aerodynamické účinnosti.
Příležitost proměnit odvážnou teorii v realitu přišla v roce 1943. Říšský maršál Hermann Göring tehdy vypsal soutěž na nový bombardér, který musel splnit zdánlivě nesplnitelné zadání přezdívané tři krát tisíc. Požadoval stroj schopný dopravit pumu o hmotnosti jednoho tisíce kilogramů na vzdálenost jednoho tisíce kilometrů rychlostí jednoho tisíce kilometrů za hodinu. Běžné pístové letouny neměly šanci takové parametry splnit. Bratři Hortenové však předložili projekt celodřevěného samokřídla poháněného dvěma zbrusu novými proudovými motory a Göring byl jejich návrhem natolik nadšen, že okamžitě uvolnil finance na stavbu prototypů.
Proudové motory a dřevěné uhlí proti radarům
Konstrukce letounu označeného Horten Ho 229 představovala mistrovské dílo tehdejšího inženýrství. Středovou sekci tvořila pevná svařovaná kostra z ocelových trubek, do níž konstruktéři elegantně zapustili pilotní kokpit i dva proudové motory Junkers Jumo 004. Křídla s rozpětím přes šestnáct metrů byla vyrobena z překližky a dřevěných sendvičových panelů lepených speciální pryskyřicí. Důvodem nebylo jen šetření nedostatkového leteckého duralu, ale také snaha oklamat nepřátelskou detekci.
Reimar Horten totiž přišel s revolučním nápadem přimíchat do lepidla spojujícího jednotlivé dřevěné vrstvy jemný uhelný prach. Uhlík měl za úkol pohlcovat elektromagnetické záření spojeneckých radarů. Spolu s absencí svislých ocasních ploch a plynulými křivkami trupu tak vznikl letoun, který o několik desetiletí předběhl moderní technologii stealth. Ho 229 navíc dostal do výbavy vystřelovací sedadlo pro pilota a měl nést dva těžké autokanony ráže třicet milimetrů s obrovskou palebnou silou.
Zkušební lety a tragická havárie v Oranienburgu
První bezmotorový kluzák vzlétl na jaře roku 1944 a potvrdil výbornou stabilitu koncepce. Skutečný průlom však nastal počátkem února 1945 na zkušební základně v Oranienburgu, kde zkušební pilot poručík Erwin Ziller poprvé zažehl proudové motory druhého prototypu V2. Letoun se hladce vznesl, ve vzduchu dosahoval rychlosti kolem osmi set kilometrů za hodinu a při simulovaném souboji hravě vymanévroval proudovou stíhačku Messerschmitt Me 262.
Triumf však trval jen krátce. Dne osmnáctého února 1945, při třetím zkušebním letu, došlo ve výšce několika tisíc metrů k náhlému vysazení pravého motoru. Ziller se pokusil stroj zachránit klouzavým letem a navést jej na přistávací dráhu. Těsně před dosednutím se však samokřídlo prudce naklonilo, zřítilo se do pole a explodovalo. Pilot při havárii zahynul a jediný letuschopný proudový prototyp byl zničen.
Technické parametry proudového samokřídla Horten Ho 229
Základní technická a výkonnostní data experimentálního proudového samokřídla vyvíjeného pro německou Luftwaffe.
| Konstrukční parametr | Hodnota u letounu Horten Ho 229 |
|---|---|
| Typ letounu | Proudové stíhací a bombardovací samokřídlo |
| Konstruktéři | Reimar a Walter Hortenové |
| Výrobní závod | Gothaer Waggonfabrik Friedrichroda |
| Rozpětí křídel | Šestnáct celých sedmdesát šest setin metru |
| Délka stroje | Sedm celých čtyřicet sedm setin metru |
| Maximální vzletová hmotnost | Osm tisíc sto kilogramů |
| Pohonná jednotka | Dva proudové motory Junkers Jumo 004B |
| Maximální rychlost | Přibližně devět set sedmdesát kilometrů za hodinu |
| Praktický dostup | Dvanáct tisíc metrů |
| Maximální dolet | Jeden tisíc devět set kilometrů |
| Plánovaná výzbroj | Dva až čtyři kanony MK 108 ráže třicet milimetrů a tisíc kilogramů pum |
Hon na tajnou zbraň a americká operace Paperclip
Německé velení přesto nařídilo okamžitou sériovou výrobu a pověřilo jí vagónku v durynské Friedrichrodě. Dělníci tam začali horečně stavět třetí, zdokonalený prototyp V3 a připravovat sérii dalších strojů. V dubnu 1945 však do továrny vtrhly americké jednotky v rámci tajné operace Paperclip, jejímž cílem bylo ukořistit nejpokročilejší německé technologie dříve, než padnou do rukou Rudé armády.
Američtí specialisté byli při pohledu na rozestavěné futuristické samokřídlo doslova v šoku. Trup prototypu V3 byl okamžitě rozebrán, pečlivě zabalen a přepraven přes oceán do Spojených států. Tam se stal předmětem intenzivního zkoumání armádních expertů a konstruktérů, kteří z jeho tvarů a aerodynamiky čerpali cenné poznatky pro poválečný vývoj.
Testy v kalifornském radarovém tunelu
Skutečný rozsah geniality bratří Hortenů vyšel plně najevo až v roce 2008. Americká zbrojovka Northrop Grumman, která vyvinula slavný stealth bombardér B 2 Spirit, postavila ve spolupráci s historiky přesnou radarovou repliku letounu Ho 229 v měřítku jedna ku jedné. Odborníci repliku umístili do speciálního zkušebního polygonu v kalifornské poušti a proměřili její odraz pro frekvence britského pobřežního radaru Chain Home.
Výsledky měření vyrazily dech i moderním inženýrům. Radarový odraz německého samokřídla byl o celých dvacet procent menší než u tehdejší standardní stíhačky Messerschmitt Bf 109. Díky vysoké rychlosti a nízké zjistitelnosti by britská protivzdušná obrana zachytila přilétající Ho 229 pouhých osm minut před shozením pum, zatímco u běžných bombardérů měla čas na reakci celých devatenáct minut. Horten Ho 229 tak zůstává fascinujícím dokladem technického vizionářství, které sice nemohlo změnit výsledek války, ale položilo základy letectví budoucích generací.
