Československá útočná puška vzor 58 se z dálky podobá sovětskému kalašnikovu natolik, že se jí běžně říká český kalašnikov. Podobnost je ale povrchová a má konkrétní příčinu. Uvnitř jde o dvě zcela odlišné konstrukce.
Vzor 58 vznikl v Konstruktě Brno, kde vývoj začal v roce 1956 pod krycím názvem Koště; vývojový prototyp nesl označení S 56. Hlavním řešitelem byl konstruktér Jiří Čermák, na projektu s ním podle Vojenského historického ústavu pracovali Bohuslav Novotný, Jindřich Jakubec a Karel Vystrčil.
Zbraň byla zavedena do výzbroje rozkazem ministra národní obrany 10. února 1959. Zajímavé je, v jakém pořadí se to odehrálo. Povolení k sériové výrobě padlo 29. ledna 1959, zavedení do výzbroje o dvanáct dní později, a teprve poté byla dokončena stodvacetikusová ověřovací série. Vojskové zkoušky proběhly až od března do června 1959.
Podle továrních údajů, které uvádí odborný časopis ministerstva obrany, vzniklo celkem 919 650 kusů. Většina ostatních zdrojů pracuje se zaokrouhlením na téměř 900 tisíc.
Proč si je lidé pletou
Podobnost není náhoda, ale ani příbuznost. Obě zbraně používají stejný náboj, tedy sovětský 7,62 × 39 milimetru vzoru 43. Obě vznikly ve stejné době, obě řeší stejný taktický úkol a obě mají zásobník na třicet nábojů zahnutý stejným směrem, protože ten tvar určuje právě náboj.
Když dva konstruktéři dostanou stejné střelivo, stejný požadavek a stejné výrobní možnosti své doby, dojdou k podobnému obrysu. To je konvergence, ne opisování.
K tomu se přidává historická souvislost. Zbraně sloužily ve stejné armádní struktuře, na fotografiích z téže doby a často vedle sebe. Odlišit je od sebe z dálky vyžaduje vědět, kam se dívat.
Uvnitř nesedí ani jeden díl
Tady podobnost končí. Vnitřní mechanismus vzoru 58 pracuje na jiném principu uzamčení než kalašnikov. Místo otočného závěru má sklopnou závoru se dvěma ozuby a místo otočného bicího ústrojí přímoběžný úderník, který se pohybuje jen dopředu a dozadu. Takové řešení nebylo do té doby u zbraně této kategorie použito.
Žádná součástka jedné zbraně nepasuje do druhé. Neplatí to ani pro zásobníky, přestože obě zbraně střílejí týž náboj. Hliníkové zásobníky vzoru 58 se navíc ani nevyráběly v Uherském Brodě, kde vznikala samotná puška, ale ve zbrojovce ve Vsetíně-Jablůnce.
Liší se i chování po vystřílení zásobníku. U vzoru 58 zůstává závěr v zadní poloze, což střelci ukáže, že je prázdno. Kalašnikov se takto nechová.
Rozdílná je i teoretická kadence. Pro vzor 58 se uvádí kolem 800 ran za minutu, pro AK-47 kolem 600.
Frézované pouzdro místo lisovaného
Nejzajímavější rozdíl ale není v mechanismu. Je ve výrobní filozofii. Pouzdro závěru vzoru 58 se frézuje z polotovaru. Je to přesnější postup, ale výrazně dražší a pomalejší než lisování z plechu, na které vsadil kalašnikov.
Tenhle jeden rozdíl vysvětluje celý osud obou zbraní. Kalašnikov byl navržen tak, aby ho zvládl vyrobit průmysl v obrovských počtech a aby se dal levně předávat dál. Vznikly ho desítky milionů kusů a rozšířil se po celém světě.
Vzoru 58 vzniklo něco přes 919 tisíc kusů a mimo Československo se prakticky neprosadil. Ne proto, že by byl horší. Proto, že byl dražší na výrobu a nestál za ním stejný exportní zájem. Je to dobrá ukázka toho, že o rozšíření zbraně nerozhodují jen její vlastnosti, ale způsob, jakým se dá vyrobit.
Zkouška, ve které z každé zbraně padlo dvacet tisíc ran
Československá armáda obě zbraně přímo porovnala. Z dílů několika kusů obou typů byly složeny dvě zbraně a z každé se vystřílelo dvacet tisíc nábojů. Po skončení se obě rozebraly a zjišťovala se míra opotřebení.
Výsledek stojí za pozornost právě proto, že není efektní. Obě zbraně obstály. U každé se za celou zkoušku objevila jediná závada, u vzoru 58 to byla prasklá vratná pružina.
Samopal, který není samopal
Poslední omyl je v samotném názvu. Označení samopal patří zbraním používajícím pistolové střelivo. Vzor 58 střílí puškový náboj středního výkonu, takže podle dnešní terminologie jde o útočnou pušku. Název vznikl v dobovém názvosloví a zůstal. Oficiální označení zbraně je tedy terminologicky nesprávné, ale historicky správné, protože tak se skutečně jmenovala.
Za zmínku stojí ještě jedna souvislost. Podle Vojenského historického ústavu bylo Československo v rámci Varšavské smlouvy jedinou zemí, která měla ve výzbroji ruční palné zbraně převážně vlastní konstrukce, a ne licenčně vyráběné sovětské vzory.
Jak jsme psali v článku o MiG-21, u letectva to bylo přesně naopak: tam se Československo od ostatních lišilo právě tím, že sovětský typ vyrábělo doma podle licence. U pušek šlo o vlastní konstrukci, u stíhaček o cizí konstrukci vyráběnou doma. Obojí vypovídá o tomtéž, tedy o tom, kde měl domácí průmysl v padesátých a šedesátých letech skutečnou kapacitu.
Jak jsme psali v článku o tanku LT vz. 38, obrněná technika patřila spíš do té druhé skupiny. U ruční palné zbraně si Československo trouflo na vlastní konstrukci, a právě proto vzor 58 vypadá jako kalašnikov jen z dálky.
Vzor 58 tedy není český kalašnikov. Je to zbraň, která vznikla za stejným účelem, ve stejné době a pro stejný náboj, a právě proto tak vypadá.
