Maginotova linie měla chránit důležité úseky francouzské hranice a dát armádě čas k mobilizaci. Německý průlom u Sedanu v květnu 1940 však otevřel cestu za její hlavní pevnostní pásmo. Osudy Schoenenbourgu a La Ferté ukazují, proč nelze odolnost jednoho objektu zaměňovat za účinnost celé obrany.
Posádka Schoenenbourgu opustila svou pevnost 1. července 1940 na rozkaz francouzského velení. Francie už měla podepsané příměří, její armády byly poražené, ale tento alsaský objekt se Němcům nepodařilo umlčet bombardováním. Představa, že německé tanky prostě rozbily Maginotovu linii a projely skrz, tak nevysvětluje ani příběh jediné z jejích velkých tvrzí.
Stejně nepřesné by ovšem bylo tvrdit, že všechny pevnosti splnily úkol a za porážku mohlo výhradně jejich obejití. Menší La Ferté padlo už během květnových bojů. Pro pochopení francouzského neúspěchu je potřeba rozlišit tři věci: odolnost stavby, udržení souvislé fronty a výsledek celého tažení.
Beton měl chránit mobilizaci i průmysl
Francouzské plánování vycházelo ze zkušenosti první světové války. Další útok neměl zastihnout zemi s nechráněným průmyslovým pohraničím a armádou teprve svolávající záložníky. Oficiální francouzský přehled vojenských zařízení a obrany území popisuje jeden ze základních účelů linie právě jako ochranu před překvapivým útokem po dobu mobilizace.
Důležitá byla také úspora vojáků a ochrana průmyslových oblastí a železničních uzlů. Za touto volbou stály lidské ztráty předchozí války i očekávané slabší ročníky branců. Francie investovala do pevností mimo jiné proto, aby obrana důležitých úseků nebyla závislá pouze na množství pěchoty.
Nevznikala přitom souvislá betonová stěna. Jak připomíná Vojenský historický ústav Praha, systém tvořily vzájemně se podporující objekty různých velikostí a účelů. Těžké pevnosti chránily především hranici s Německem a vybrané úseky proti Itálii. Podél většiny belgické hranice od Sedanu na severozápad srovnatelný pás těžkého opevnění chyběl. Mapa s jedinou silnou čárou proto snadno zakryje rozdíly, které byly v terénu zásadní.
Schoenenbourg ukazuje, co se skrývalo pod povrchem
Na povrchu Schoenenbourgu jsou nápadné hlavně pancéřové zvony a nízké kryty výsuvných věží. To podstatné však pokračovalo pod zemí. Pevnost měla šest bojových bloků a dva vstupní bloky, propojené sítí chodeb dlouhou téměř tři kilometry. Nešlo o tunel spojující celou Maginotovu linii, ale o vnitřní komunikace jednoho rozsáhlého objektu.
Podle popisu správce pevnosti Schoenenbourg bylo zázemí navrženo pro 600 mužů. Zahrnovalo ubikace, kuchyně, ošetřovnu, elektrárnu, větrání a filtraci vzduchu i zásoby vody a paliva. Po hlavních chodbách vedla elektrická úzkorozchodná dráha. Počet hlavní nebo tloušťka betonu tak popisují jen část stavby: osádka potřebovala také jíst, dýchat, odpočívat a přesouvat materiál.
Právě kuchyně či strojovna vysvětlují velikost takové pevnosti lépe než samotná fotografie věže. Zázemí umožňovalo lidem zůstat na stanovištích i při ostřelování povrchu. Současně však nevytvářelo soběstačnou armádu. Tvrz zůstávala na pevném místě a nemohla se přesunout tam, kde se právě rozpadala obrana země.
U Sedanu rozhodl průlom a rychlost dalšího postupu
Německý útok na západě začal 10. května 1940. Spojenecké síly postupovaly vstříc útoku do Belgie, zatímco hlavní německé uskupení procházelo Lucemburskem a Ardenami. Podle rozboru tažení od English Heritage spojenecké velení podcenilo možnost rychlého průchodu velkých sil tímto zalesněným prostorem.
Dne 13. května začalo německé překročení Mázy u Sedanu. Následující postup směřoval napříč severní Francií k pobřeží; přibližně za týden dosáhly předsunuté jednotky průlivu La Manche u Abbeville. Velká část spojeneckých vojsk se tak ocitla odříznutá na severu. Úspěšný průlom získal význam tím, že na něj obránci nedokázali včas odpovědět dostatečně silným a koordinovaným protiútokem.
Pro hlavní pevnostní pás to mělo jiný důsledek než proražená pancéřová věž. Nepřítel se dostával do týlu a měnil situaci kolem stále bojeschopných objektů. V červnu následovaly také útoky na Maginotovu linii z francouzského vnitrozemí. Odolné místo obrany se mohlo stát izolovaným místem obrany, aniž by předtím přestalo technicky fungovat.
Schoenenbourg odolal, La Ferté padlo
Schoenenbourg nebyl pasivním úkrytem, kolem kterého válka pouze prošla. Zpracovaný výpis bojových záznamů dělostřeleckého uskupení zachycuje jeho palebnou podporu okolních menších objektů. Pevnost byla sama opakovaně ostřelována a bombardována, přesto pokračovala v činnosti. Smyslem jejích děl nebyla jen ochrana vlastního betonu, ale také pomoc sousedním obranným postavením.
Francie podepsala příměří s Německem 22. června; v platnost vstoupilo 25. června. Schoenenbourg předalo jeho vojsko až 1. července na rozkaz. Tyto tři okamžiky nelze sloučit do jediného data „dobytí linie“. Ukazují rozdíl mezi ukončením tažení, zastavením bojů a skutečným předáním konkrétní pevnosti.
La Ferté mělo jiný osud. Menší objekt na západním okraji opevněného sektoru Montmédy tvořily dva bloky spojené podzemní chodbou. Jeho zázemí nebylo srovnatelné se Schoenenbourgem. Při bojích v květnu 1940 bylo napadeno a celá posádka zahynula, jak uvádí francouzský státní portál Chemins de mémoire. Tato ztráta sama vyvrací představu, že žádný objekt Maginotovy linie nemohl padnout přímým útokem.
Oba příklady patří do jednoho příběhu. Schoenenbourg dokládá, že velká tvrz mohla odolávat i intenzivnímu bombardování. La Ferté připomíná, že stejné označení pevnostní linie nezaručovalo všem objektům stejné možnosti ani stejný výsledek.
Pevnost, úsek a tažení jsou tři různá měřítka
Z těchto událostí vychází přesnější způsob hodnocení než prostý soud, že Maginotova linie „fungovala“, nebo „nefungovala“. Nejdřív je potřeba říci, jaký výsledek posuzujeme.
| Měřítko | Doložený příklad | Co z něj plyne |
|---|---|---|
| Jedna pevnost | Schoenenbourg pokračoval v činnosti navzdory ostřelování a bombardování. | Odolnost konkrétního objektu měla skutečný bojový význam. |
| Obranný úsek | U Sedanu Němci překročili Mázu a rozvinuli průlom. | Silné pevnosti na jiném místě neudržely souvislost fronty. |
| Celé tažení | Francie přijala příměří, zatímco některé pevnosti ještě držela. | Přežití části opevnění nezajistilo pokračování organizované obrany země. |
Stejnou otázku po skutečném stavu je užitečné klást i u československého opevnění z roku 1938: hotový beton, vybavený objekt a fungující obranný systém nejsou zaměnitelné údaje. Francouzský výsledek však sám o sobě neříká, jak by dopadly československé boje v jiném roce a za jiných podmínek.
Opačný, úspěšný příklad souhry techniky a organizace přinesl později berlínský letecký most. Tam měly jednotlivé stroje cenu právě jako součást fungující dopravy. U Maginotovy linie část techniky dokázala vydržet déle než soustava, kterou měla podpírat. V tom spočívá její podstatnější historická lekce: pevnost může svůj místní boj ustát, a přesto už nemůže změnit výsledek tažení kolem sebe.
