Britská Lee-Enfield No. 4 měla usnadnit výrobu pušek ve velkých sériích. Dostala jednodušší provedení, ale také nová mířidla, a její příběh neskončil s druhou světovou válkou. Kanadští Rangers ji používali ještě v době, kdy už vojáci běžně nosili digitální výstroj.
Na fotografii z kanadského Nunavutu z roku 2011 stojí řada mužů v červených mikinách s dlouhými puškami s dřevěnou pažbou. Nejde o rekonstrukci druhé světové války. Jsou to kanadští Rangers a jejich Lee-Enfieldy patří ke konstrukční rodině, která britské vojáky provázela už před více než sto lety.
Právě No. 4 ukazuje, proč se u vojenské zbraně nevyplatí zaměňovat jednodušší výrobu s krátkou životností. Britové upravili osvědčenou opakovačku pro potřeby velkých sérií. Změny přitom zasáhly jak tovární práci, tak to, co měl voják před očima. Dlouhá služba ovšem měla různé podoby: běžná pěchotní puška, odstřelovačská varianta a výzbroj hlídek v odlehlých oblastech nejsou totéž.
Nová puška měla ušetřit práci v továrně
Předchůdcem No. 4 byla krátká opakovací puška Lee-Enfield známá pod zkratkou SMLE, odvozenou od anglického Short Magazine Lee-Enfield. Variantu Mk III zavedla britská armáda v roce 1907. Podle Vojenského historického ústavu Praha ji používali také českoslovenští vojáci v zahraničí. Tato československá souvislost se týká starší No. 1 Mk III; nelze ji automaticky připsat každému pozdějšímu Lee-Enfieldu.
SMLE už vznikala ve velkých počtech, výroba ale vyžadovala značný podíl kvalifikované práce. Jak vysvětluje Norfolk Tank Museum, přepracování v meziválečném období směřovalo k tomu, aby se do produkce snáze zapojily další továrny. No. 4 proto nevznikla až jako improvizace po prvních válečných ztrátách. Válka zvýšila naléhavost problému, na kterém se pracovalo už dříve.
Význam mělo také rozdělení výrobních kapacit. Továrna v Enfieldu vyráběla za druhé světové války především Breny, Steny a další automatické zbraně, jak připomínají Royal Armouries ve svém projektu o zaměstnancích zbrojovky. K historii tohoto průmyslového zázemí patří i československý původ kulometu Bren. Jméno Enfield na pušce tedy neznamená, že každý její kus opustil právě stejnojmennou továrnu.
Produkce No. 4 se rozběhla také v Kanadě a Spojených státech. National Army Museum u exempláře z Long Branch z roku 1943 uvádí, že v těchto dvou zemích za války vznikly dva miliony kusů. Jde o součet severoamerické výroby, nikoli o počet všech No. 4 vyrobených ve světě.
Jednodušší provedení přineslo i jiné míření
Zvenku byl rozdíl proti starší SMLE patrný zejména u ústí hlavně. U No. 4 vystupoval její konec před předpažbí. National Army Museum tuto změnu spolu s novým hledím výslovně spojuje s úpravami pro hromadnou výrobu. Změnil se i bodák: místo dlouhého čepelového provedení starší pušky dostala No. 4 krátký tulejový bodák s bodcem. Nešlo tedy jen o jinak opracovanou pažbu.
Současně přišlo průhledítkové hledí. Na rozdíl od otevřeného zářezu má malý otvor, kterým střelec vidí mušku. Muzeum pluku 48th Highlanders of Canada řadí nové hledí a snazší sériovou výrobu mezi charakteristické změny No. 4. Úspory v konstrukci tak neznamenaly, že se přestalo pracovat na mířidlech.
Ne všechny kusy však měly stejné vybavení. Vedle stavitelných hledí existovala jednoduchá překlápěcí provedení. Výrobní zjednodušování pokračovalo i během války a severoamerické továrny vyráběly variantu No. 4 Mk I*. Hvězdička je součást označení varianty, nikoli známka výběrové kvality.
Základní způsob činnosti zůstal stejný: No. 4 byla opakovačka s ručně ovládaným závěrem, nikoli samonabíjecí puška. Používala náboj .303 British a odnímatelný zásobník na deset nábojů, doložený například u amerického exempláře ve sbírce Australian War Memorial. Větší kapacita sama ze zbraně nedělala automat. Podobně jako u výrobního příběhu samopalu Sten je potřeba oddělit uspořádání zbraně, náročnost výroby a její úlohu ve výzbroji.
Muzejní kus z roku 1941 není tovární vzorník
Jak snadno se mohou rozdíly mezi sériemi a pozdějšími opravami smíchat, ukazuje konkrétní No. 4 Mk I z Maltby. Australian War Memorial eviduje pušku vyrobenou v roce 1941, která má bukové dřevo, hlaveň se dvěma drážkami a jednoduché hledí se dvěma nastaveními. Záznam současně upozorňuje na díly různých výrobců, včetně součásti závěru z kanadského Long Branch.
Z takového popisu lze bezpečně vyčíst, co dnes nese konkrétní dochovaný exemplář. Nelze z něj ale bez dalšího důkazu odvodit, že všechny pušky z Maltby odcházely v roce 1941 z továrny ve stejné sestavě. Muzejní zbraň může zachycovat delší služební život, během kterého se měnily součásti. Rok na pouzdře závěru není datem výroby každého dílu.
To je podstatné i při čtení hodnocení celé konstrukce. Jeden hrubě dokončený kus nedokazuje, že všechny No. 4 byly nekvalitní; stejně tak precizně zachovaná puška nevypovídá o každé válečné sérii. U fotografií i technických údajů je nutné hlídat variantu a stav konkrétního exempláře. Jinak vznikne zdánlivě přesný popis z několika různých zbraní.
Od válečné pušky k výzbroji kanadských hlídek
No. 4 se uplatnila i jako základ odstřelovačské zbraně. National Army Museum uchovává No. 4 Mk I(T) z roku 1944 s puškohledem No. 32 a přidanou lícnicí na pažbě. Je to důležitá hranice při porovnávání: specializovaná varianta s optikou se nemá vydávat za běžnou pěchotní pušku, kterou dostával každý voják.
Po válce se další vývoj rozdělil. Britská armáda přešla na samonabíjecí pušky, ale některé konstrukce odvozené od No. 4 zůstaly ve specializované službě. Australian War Memorial například popisuje odstřelovačskou L42A1, která využívala základ No. 4, ovšem už s ráží 7,62 mm NATO. Tento pozdější model nelze zahrnovat do údajů o původní válečné pušce ráže .303.
Jinou kapitolu napsali kanadští Rangers. Působí v odlehlých, izolovaných a pobřežních oblastech Kanady a Lee-Enfieldy používali od roku 1947. Kanadské ministerstvo obrany v podkladu z roku 2025 uvádí, že je nahradila puška C-19, zaváděná od roku 2018. Fotografie Rangers s dřevěnými pažbami z roku 2011 tak zachycuje skutečnou pozdní službu, nikoli historickou přehlídku. Neznamená to ovšem, že každý zachycený kus sloužil nepřetržitě od roku 1947.
Dlouhé používání samo o sobě není důkazem, že Lee-Enfield překonávala každou novější pušku. Ukazuje především, že konec jedné výzbrojní role nemusí znamenat konec celé konstrukce. No. 4 vznikla z potřeby vyrábět osvědčenou pušku snáze a ve velkém. Její další osud už závisel na tom, kdo ji používal a jakou práci od ní potřeboval.
