Na přelomu 70. a 80. let postavil Sovětský svaz největší ponorku v dějinách lidstva. Projekt 941 Akula, na Západě známý jako Typhoon, měřil na délku 175 metrů a pod hladinou vytlačoval neuvěřitelných 48 000 tun vody. Tento ocelový kolos byl koncipován jako plovoucí pevnost skrytá pod arktickým ledovým příkrovem, nabízel posádce nebývalý luxus v podobě bazénu a sauny a v útrobách ukrýval dvacet obřích mezikontinentálních raket schopných zasáhnout jakýkoli cíl na planetě.
Když americké zpravodajské služby počátkem 80. let poprvé spatřily satelitní snímky nového gigantu v docích loděnice v Severodvinsku, vyvolalo to v Pentagonu šok. Sovětská reakce na americké raketonosné ponorky třídy Ohio nepřipomínala nic, co do té doby brázdilo světové oceány. Zatímco americká Ohio měla pod hladinou výtlak necelých 19 000 tun, sovětské monstrum dosahovalo více než dvojnásobku a svou masou překonávalo i slavnou bitevní loď Bismarck z druhé světové války.
Katamarán pod hladinou: Dva trupy uvnitř jednoho pláště
Důvodem pro takto gigantické rozměry nebyla pouhá megalomanie, ale čistě technologická nutnost. Sovětský průmysl tehdy vyvinul novou třístupňovou mezikontinentální balistickou raketu R-39 Rif na tuhá paliva. Každá z těchto střel vážila plných 90 tun a měřila 16 metrů na délku s průměrem 2,4 metru – byla tedy podstatně těžší a objemnější než americké střely Trident C4.
Hlavní konstruktér Sergej Kovaljov z konstrukční kanceláře Rubin stál před zdánlivě neřešitelným úkolem: jak takto masivní rakety zabudovat do ponorky, aby plavidlo neztratilo stabilitu a dalo se bezpečně vyrobit. Kovaljov přišel s revolučním architektonickým řešením. Namísto jednoho masivního válce navrhl konstrukci připomínající podmořský katamarán. Uvnitř vnějšího hydrodynamického pláště se nacházely dva hlavní paralelní tlakové trupy o průměru 8,5 metru vyrobené z vysokopevnostní oceli a titanu. Mezi nimi, v přední části před velitelskou věží, bylo umístěno 20 svislých odpalovacích raketových šachet. Celkově se v trupu skrývalo pět samostatných obytných a technických tlakových sekcí propojených přechodovými tunely.
Plovoucí pevnost pod arktickým ledem
Strategickým posláním Projektu 941 byla takzvaná „bastionová strategie“. Sovětské námořnictvo vědělo, že v případě konfliktu by bylo pronikání přes protiponorkové bariéry NATO v severním Atlantiku riskantní. Ponorky Akula proto měly operovat v Severním ledovém oceánu přímo pod arktickým ledovým příkrovem, kde byly pro nepřátelské letouny a hladinové lodě prakticky nezjistitelné.
Aby ponorka dokázala odpálit rakety, musela se dokázat vynořit i v místech s kompaktním ledem. Konstruktéři proto vybavili Projekt 941 mimořádně odolnou a vyztuženou zaoblenou velitelskou věží, která fungovala jako podmořské beranidlo schopné prorazit led o tloušťce až 2,5 až 3 metry. Příďová hloubková kormidla byla navržena jako plně zatahovací do trupu, aby se při prorážení ledu nepoškodila, a masivní dvojitá záďová kormidla byla chráněna robustními kryty.
Plovoucí Hilton: Sauna, bazén a voliéra v hloubce 400 metrů
Dlouhé hlídky v mrazivých arktických pustinách, které trvaly až 120 dní bez kontaktu se světem, kladly extrémní nároky na psychiku 160 členů posádky. Vedení námořnictva proto konstruktérům nařídilo vytvořit podmínky, jaké do té doby na žádné ponorce neexistovaly.
V prostorách mezi hlavními trupy vzniklo bezprecedentní zázemí, díky němuž si plavidlo mezi námořníky vysloužilo přezdívku „plovoucí Hilton“. Posádka měla k dispozici klasickou dřevěnou saunu s ruskou parní lázní, malý bazének s mořskou vodou o rozměrech 4 × 2 metry, solárium s UV lampami, kompletně vybavenou tělocvičnu, kuřácký salonek a společenskou místnost s televizí a kulečníkem. V odpočinkovém koutku byly dokonce instalovány klece s živými kanárky a akvária, která měla námořníkům připomínat domov a snižovat psychické napětí z dlouhého odloučení.
Nukleární srdce a odkaz ocelového obra
Pohon tohoto kolosu zajišťovaly dva tlakovodní jaderné reaktory OK-650B, každý s tepelným výkonem 190 megawattů. Ty dodávaly páru dvěma turbínám o celkovém výkonu 100 000 koní (cca 73,5 MW), které roztáčely dva sedmilisté lodní šrouby o průměru přes 5 metrů. I přes svůj obrovský výtlak dokázala ponorka pod hladinou plout rychlostí až 27 uzlů (50 km/h) a ponořit se do operační hloubky 400 metrů.
Z původně plánovaných sedmi ponorek Projektu 941 jich bylo v letech 1981 až 1989 dokončeno celkem šest. Po rozpadu Sovětského svazu a podpisu odzbrojovacích smluv START se provoz těchto mamutích plavidel ukázal jako neudržitelně drahý. Většina z nich byla v průběhu nultých let sešrotována za finanční asistence Spojených států. Poslední sloužící jednotka, TK-208 Dmitrij Donskoj, byla dlouhá léta využívána jako testovací platforma pro novou generaci střel Bulava a definitivně vyřazena ze služby až počátkem roku 2023. Projekt 941 Akula tak zůstává nepřekonaným symbolem technických extrémů a vrcholného inženýrství studené války.
