Aktivní ochrana tanků Trophy: Proč je spása posádky noční můrou vlastní pěchoty

Izraelský systém aktivní ochrany Trophy představuje revoluci v přežití obrněnců proti moderním protitankovým raketám. Dokáže během zlomku vteřiny zlikvidovat hrozbu přímo za letu. Přesto před ním velitelé varují: v městském boji může jeho smrtící střepinový vějíř ohrozit vlastní vojáky v okolí stroje.

Během druhé libanonské války v roce 2006 zažily izraelské obrněné jednotky studenou sprchu. Bojovníci hnutí Hizballáh nasadili moderní ruské protitankové řízené střely 9M133 Kornet a pancéřovky RPG-29 Vampir s tandemovými hlavicemi. Tyto zbraně dokázaly prorazit i nejtěžší kompozitní pancíř tanků Merkava. Zásahy utrpělo přibližně padesát izraelských obrněnců a v několika případech kumulativní paprsek pronikl dovnitř korby s tragickými následky pro posádku.

Vojenským stratégům bylo jasné, že pasivní pancéřování narazilo na své fyzikální limity. Přidávání dalších vrstev válcované oceli, keramiky a těžkých slitin wolframu či ochuzeného uranu vyhnalo hmotnost moderních hlavních bojových tanků přes hranici 65 až 70 tun. Obrněnci začali být příliš těžcí pro většinu běžných mostů, bořili se v měkkém terénu a jejich přeprava po železnici i na podvalnících se stala logistickým rébusem.

Řešení proto nesmělo spoléhat na tloušťku oceli, ale na fyziku a rychlost reakce. Místo toho, aby tank ránu pasivně vstřebal, musel ji zničit ještě předtím, než se dotkne jeho trupu. Výsledkem mnohaletého vývoje společnosti Rafael Advanced Defense Systems ve spolupráci s divizí Elta koncernu IAI se stal systém aktivní ochrany Trophy, v izraelské armádě známý pod poetickým názvem Meil Ruach (Větrovka).

Jak Trophy funguje: Radary WindGuard a přesně tvarovaný roj střel

Trophy patří do kategorie systémů tvrdého zabití (anglicky hard-kill APS). Na rozdíl od systémů měkkého zabití (soft-kill), které se pokoušejí zmást laserové dálkoměry kouřovou clonou nebo rušit naváděcí paprsek, Trophy přilétající projektil fyzicky rozstřílí na kusy.

Celý proces probíhá v plně automatickém režimu, protože lidský mozek a svaly by na takovou hrozbu nedokázaly včas zareagovat. Odpal z ručního granátometu ze vzdálenosti sto metrů dává posádce méně než půl vteřiny času.

Srdcem systému jsou čtyři ploché radarové antény EL/M-2133 WindGuard s elektronickým vychylováním paprsku (AESA), pevně zabudované po obvodu věže. Tyto antény nepřetržitě prohledávají prostor v úhlu 360 stupňů a monitorují vzdušnou situaci v těsné blízkosti vozidla. Jakmile radar zachytí rychle se pohybující objekt s balistickým profilem protitankové rakety, palubní počítač bleskově vypočítá jeho trajektorii, rychlost a pravděpodobný bod dopadu.

Systém je vybaven pokročilými algoritmy, které ignorují neškodné cíle: palbu z ručních zbraní, střepiny z dělostřeleckých granátů nebo rakety, které tank minou a proletí kolem. Tím šetří cennou munici v odpalovacích zařízeních.

Pokud počítač vyhodnotí, že střela vozidlo skutečně zasáhne, aktivuje otočný odpalovací mechanismus na příslušné straně věže. Ve vzdálenosti zhruba 10 až 30 metrů od tanku vystřelí vstříc raketě přesně směrovanou matrici projektilů tvořených explozí (MEFP – Multiple Explosively Formed Penetrators). Tento proud miniaturních kovových projektilů neletí náhodně do prostoru jako broky z lovecké pušky, ale vytvoří velmi úzký a hustý kužel.

Projektily zasáhnou tělo přilétající střely s takovou kinetickou energií, že deformují její kumulativní nálož nebo ji iniciují předčasně mimo optimální ohniskovou vzdálenost. Výsledný kumulativní paprsek se buď vůbec nevytvoří, nebo se chaoticky rozptýlí v prázdném prostoru a na pancíř tanku dopadnou jen neškodné zbytky pláště.

Křest ohněm absolvoval systém Trophy 1. března 2011 u hranice s Pásmem Gazy, kdy bezpečně zneškodnil raketu RPG-29 mířící na tank Merkava Mk 4M. Během rozsáhlé operace Ochranné ostří v roce 2014 zachytil desítky střel Kornet, Metis-M i RPG, aniž by byl jediný vybavený tank prostřelen.

Srovnání generací aktivní ochrany: Od sovětského Drozdu po moderní řešení

Myšlenka zničit protitankovou raketu za letu není výhradně moderním izraelským vynálezem. První plně funkční systém tvrdého zabití nasadil Sovětský svaz už v osmdesátých letech minulého století.

Průkopníkem se stal sovětský systém Kompleks 1030M Drozd, namontovaný na tancích T-55AD nasazených v afghánské válce. Drozd používal dvojice odpalovacích trubic se 107mm raketami s těžkou tříštivou hlavicí. Proti tehdejším jednoduchým střelám RPG-7 dosahoval úspěšnosti kolem 80 procent, ale v polních podmínkách vyvolal zásadní problém. Detonace masivní sovětské rakety spolehlivě zabíjela vše živé v okruhu třiceti metrů od tanku.

Proč je spása posádky hrozbou pro pěšáky: Dilema vševojskového boje

Právě vedlejší účinky zásahu představují největší taktický rébus moderního bojiště. Základní doktrína vševojskového boje v zastavěných oblastech od dob druhé světové války tvrdí, že tank nikdy nesmí operovat sám.

V ulicích měst je tank zranitelný ze sklepních oken, střech a úzkých uliček. Posádka má z periskopů omezený výhled a potřebuje bezprostřední doprovod pěchoty. Pěšáci postupují těsně podél boků korby, kryjí se za masivním pancířem před palbou odstřelovačů a na oplátku likvidují nepřátelské týmy s protitankovými zbraněmi dříve, než stačí zamířit. Podobné taktické souhry využívaly mechanizované jednotky s vozidly BVP-1 i tanky T-72.

Instalace systému aktivní ochrany tuto staletou symbiózu narušila. I když tvůrci Trophy odvedli obrovský kus práce a nahradili staré tříštivé granáty směrovými projektily MEFP, které dramaticky snižují rozlet střepin do nežádoucích úhlů, fyziku nelze obelstít.

Problém nespočívá pouze v interceptoru samotném, ale především v cíli, který ničí. Těžká protitanková řízená střela Kornet nese téměř pět kilogramů vysoce brizantní trhaviny. Když ji Trophy zasáhne ve vzdálenosti patnácti metrů od tanku, tato nálož exploduje ve volném prostoru. Rázová vlna a stovky roztrhaných ocelových střepin z těla rakety se rozletí do všech stran.

Pro posádku uvnitř pancéřové korby znamená exploze jen hlasitou ránu a otřes. Pro pěšáka, který by postupoval tři metry vedle pásu nebo za věží, má stejný výbuch smrtící následky. Zprávy americké armády z testování systému Trophy na tancích M1A2 Abrams i poznatky izraelských jednotek z Pásma Gazy proto definují kolem obrněnce nebezpečnou zónu s poloměrem nejméně 30 až 50 metrů.

Armády musely v reakci na to od základu přepsat výcvikové manuály:

• Zákaz těsného krytí: Pěchota se již nesmí zdržovat v bezprostřední blízkosti boků jedoucího tanku. Vojáci musí postupovat v odstupňovaných formacích s větším rozptylem nebo se držet výhradně ve slepém koridoru přímo za zádí korby.
• Nastavitelné bezpečnostní sektory: Software systému Trophy umožňuje veliteli vozidla definovat takzvané bezpečné zóny (user-defined protection zones). Pokud na levém boku tanku postupuje vlastní pěší družstvo, může velitel aktivní ochranu na této straně dočasně deaktivovat. Tím však vystavuje posádku obrovskému riziku, že nepřítel udeří právě z nechráněného směru.
• Senzor místo pouhého štítu: Trophy nabízí i zásadní výhodu, která riziko pro pěchotu částečně kompenzuje. Radary WindGuard s extrémní přesností zaměří trajektorii přilétající střely a okamžitě dopočítají souřadnice místa, odkud byla odpálena. Tyto údaje se během zlomku vteřiny přenesou do velitelského systému vozidla a mohou automaticky natočit dálkově ovládanou zbraňovou stanici na střeše tanku na pozici střelce. Pěchota tak okamžitě dostává informaci o poloze nepřítele.

Logistická daň a limity technologie: Dvě tuny navíc a strop proti podkaliberní munici

Zavedení aktivní ochrany není zadarmo ani z pohledu mechaniky a konstrukce. Když americká armáda v reakci na hrozbu moderních ruských a čínských protitankových zbraní rozhodla o urychlené instalaci systému Trophy na své hlavní tanky M1A2 Abrams, technici narazili na nečekané potíže.

Kompletní sada Trophy včetně radarových panelů, odpalovačů, pancéřových krytů a kabeláže přidává k hmotnosti tanku přibližně 5 000 liber, tedy téměř 2,3 tuny. Nejmodernější verze M1A2 SEPv3 tím překonala bojovou hmotnost 71 tun. Přetížení se okamžitě projevilo na životnosti ložisek věže, opotřebení brzd a namáhání pojezdových kol. Těžké americké tanky se ocitly na samotné hranici nosnosti standardních armádních podvalníků HET i vyprošťovacích tanků M88A2 Hercules.

Systém má navíc vysoké nároky na palubní elektrickou síť. Radary vyžadují stabilní přísun energie, což na starších platformách vyžádalo instalaci výkonnějších pomocných energetických jednotek (APU).

Žádný systém aktivní ochrany navíc není absolutní. Trophy byla zkonstruována pro zneškodnění pomalejších projektilů s chemickou energií (kumulativních střel RPG a řízených raket, které létají rychlostmi zhruba 150 až 350 m/s). Proti moderní podkaliberní munici (APFSDS), kdy z nepřátelského tankového kanonu vyletí těžká wolframová šipka rychlostí přes 1 650 m/s, je standardní Trophy neúčinná. Interceptor nemá dostatek času na reakci a lehké projektily MEFP nedokážou masivní penetrátor v letu vychýlit ani zlomit.

Novou výzvu představují také sebevražedné FPV drony útočící střemhlav shora pod ostrými úhly, které původní radary orientované na horizontální obzor nemusely včas zaregistrovat. Výrobci proto urychleně vyvíjejí modernizační softwarové balíčky s hemisférickým pokrytím a lehčí varianty, jako je německý systém StrikeShield nebo izraelský Iron Fist, které se zaměřují na menší střepinové riziko pro pěchotu.

Aktivní ochrana tanků dokázala zachránit stovky životů tankistů a vrátila obrněným kolosům jejich dominantní roli na moderním bojišti. Zároveň však armádám připomněla starou vojenskou pravdu: každá technologická výhoda má svou daň a vyřešení jednoho problému často vytvoří zcela novou taktickou výzvu pro muže v první linii.