V předvečer vylodění v Normandii stáli spojenečtí plánovači před děsivým zjištěním: standardní americké tanky Sherman neměly sebemenší šanci prostřelit čelní pancíř německých Tigerů a Pantherů. Britští inženýři proto sáhli k riskantní improvizaci a do stísněné věže Shermanu vtěsnali obří sedmnáctiliberní protitankový kanon. Zbraň se však do tanku vešla pouze otočená o devadesát stupňů na bok a na záď věže museli Britové navařit pancéřovou schránku na rádio, která sloužila jako protiváha.
Když se spojenecké armády na jaře 1944 chystaly k otevření druhé fronty v západní Evropě, zpravodajské zprávy z východní fronty i Itálie naháněly velení husí kůži. Němci nasazovali těžké tanky Tiger a střední Panthery s mohutným pancířem a dlouhými kanony. Páteř západních armád přitom tvořily americké střední tanky M4 Sherman. Ačkoliv byl Sherman spolehlivý a mechanicky odolný, jeho krátký 75mm kanon byl proti šikmému čelu Pantheru i stometrové oceli Tigeru prakticky bezmocný. Problémy německých konstrukcí, jako byly poruchy převodů tanku Panther, sice snižovaly jejich mobilitu, ale v obranném boji v normandském živém plotu (bocage) představovaly tyto německé stroje smrtící hrozbu.
Sedmnáctiliberní kanon v malé věži: Otočení o devadesát stupňů a vyříznutá záď
Britové disponovali vynikajícím taženým protitankovým dělem Ordnance QF 17-pounder ráže 76,2 mm. Tento kanon s dlouhou hlavní a obrovskou výmetnou prachovou náplní dokázal probít jakýkoliv německý tank na vzdálenost přes kilometr. Jenže zbraň byla obrovská, vážila přes dvě tuny a měla monstrózní zákluz. Američtí inženýři tvrdili, že nacpat takto velké dělo do věže Shermanu je fyzikálně nemožné a že je třeba počkat na nový tank. Britové však čas neměli – Den D se blížil a invazní armáda potřebovala protitankovou pěst okamžitě, jak ve svých analýzách dokládá odborná studie britského Tankového muzea v Bovingtonu.
Britský inženýr W. G. K. Kilbourn proto přišel s radikálním řešením. Zkrátil zákluzové brzdovratné ústrojí a celý kanon jednoduše otočil o 90 stupňů na bok. Tím se masivní závěr začal otevírat vodorovně doleva, což umožnilo nabíječi v těsné věži zasouvat dlouhé náboje z boku. Jenže tím problém neskončil: masivní závěr po výstřelu zabíral veškerý vnitřní prostor a nezbývalo místo pro radiostanici č. 19. Konstruktéři proto autogenem vyřízli otvor do zadní stěny lité věže a zvenčí navařili těžkou pancéřovou schránku (armoured bustle box), kam rádio vysunuli. Tato schránka navíc geniálně posloužila jako nezbytná protiváha pro předimenzovanou hlaveň trčící dopředu.
Zášleh, který oslepil posádku: Život uvnitř ocelové pasti
Aby se do tanku vešla objemná sedmnáctiliberní munice, museli Britové z korby odstranit pomocníka střelce a trupový kulomet. Do vzniklého prostoru uložili bedny s náboji. Celková zásoba munice klesla na 77 kusů a posádka se zmenšila na čtyři muže. Práce uvnitř věže nového stroje, který dostal bojové jméno Sherman Firefly (Světluška), byla pekelným zážitkem.
Při každém výstřelu vyšlehl z masivní úsťové brzdy na konci hlavně obrovský plamen a zvířil mračno prachu a kouře. Střelec i velitel byli na několik sekund naprosto oslepeni a v noci zášleh prozradil pozici tanku na kilometry daleko. Přesto byl výsledek ohromující: s použitím podkaliberních střel s oddělitelným vodícím pouzdrem (APDS) dosahovala úsťová rychlost střely 1 200 metrů za sekundu. Firefly dokázal prorazit čelní pancíř Tigeru na vzdálenost přes 1 500 metrů, což bylo v těsném normandském terénu naprosto drtivé číslo, jak potvrzují bojová hlášení v britském Národním archivu (The National Archives).
| Parametr | Standardní Sherman (M4A4) | Sherman Firefly (17-pdr) |
|---|---|---|
| Hlavní výzbroj | 75 mm M3 L/40 | Ordnance QF 17-pounder (76,2 mm L/55) |
| Úsťová rychlost střely | cca 620 m/s (AP) | až 1 200 m/s (podkaliberní APDS) |
| Průbojnost na 1 000 m | cca 60 mm oceli | přes 140 mm oceli (čelo Tigeru i Pantheru) |
| Posádka | 5 mužů (včetně radisty v korbě) | 4 muži (radista vyškrtnut kvůli munici) |
| Kapacita munice | 97 nábojů ráže 75 mm | 77 masivních nábojů pro 17-pdr |
| Úprava věže | Původní litá věž | Otočení kanonu o 90°, vyříznutá záď s boxem |
Falešná hlaveň a lov na Firefly: Proč Němci stříleli první na ně
Britové neměli dostatek sedmnáctiliberek ani upravených tanků pro všechny jednotky. Zavedli proto organizační pravidlo: do každé tankové čety se čtyřmi Shermany zařadili jeden jediný tank Firefly. Zbylé tři stroje si ponechaly původní krátké kanony pro ničení pěchoty a kulometných hnízd. Jenže němečtí tankisté a obsluhy protitankových děl si této taktické odlišnosti okamžitě všimli.
Německé velení vydalo striktní rozkaz: jakmile se na bojišti objeví spojenecká tanková kolona, veškerá palba se musí soustředit na tank s dlouhou hlavní a úsťovou brzdou. Pokud byl zničen Firefly, zbylé Shermany s krátkými 75mm děly představovaly pro zakopané Panthery minimální hrozbu. Být velitelem nebo střelcem ve Firefly znamenalo mít na čele nakreslený obrovský terč.
Britští tankisté proto přistoupili k důmyslné optické kamufláži. Aby Němci nerozeznali Firefly na dálku, natírali spodní polovinu dlouhé hlavně bílou barvou a doprostřed hlavně namalovali falešnou úsťovou brzdu. Ze vzdálenosti několika set metrů se tak dlouhá hlaveň opticky ztrácela a tank vypadal jako obyčejný Sherman. Některé osádky dokonce na korbu připevňovaly falešné dřevěné atrapy krátkých hlavní trčící opačným směrem. Tento přístup k improvizovanému válečnému maskování a klamání nepřítele byl běžný i v jiných složkách, podobně jako tomu bylo u klamné armády v operaci Fortitude.
Sherman Firefly zůstává jedním z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů druhé světové války, jehož dochované kusy a technickou historii dodnes představuje sbírkový katalog Tankového muzea v Bovingtonu. Ukázal, že i technicky průměrný tank lze díky odvaze konstruktérů a radikální úpravě proměnit ve zbraň schopnou postavit se nejobávanějším dravcům bojiště. Bez těchto „prodloužených Shermanů“ by průlom z normandského předmostí stál spojence nepředstavitelné množství dalších životů.
