Američané postavili 95tunový tank k rozdrcení bunkrů: Měl čtyři pásy, 300mm pancíř a pak se na 27 let ztratil v křoví

Americký supertěžký tank T28 vznikl na sklonku druhé světové války jako extrémní odpověď na německé betonové pevnosti a měl bez úhony přestát přímý zásah z jakéhokoliv tehdejšího děla. S hmotností přesahující 86 tun, čtyřmi pásy a maximální rychlostí pouhých 13 km/h se však stal logistickou noční můrou, pro kterou neexistoval v Evropě jediný bezpečný most. Skutečně bizarní tečku za jeho osudem pak napsala armádní byrokracie: jediný dochovaný prototyp po válce omylem odstavila na opuštěném cvičišti ve Virginii a na celých 27 let na něj zcela zapomněla.

Když američtí vojenští plánovači na jaře roku 1944 připravovali vylodění v Normandii a následný postup do nitra Německa, největší obavy v nich vyvolával Západní val. Takzvaná Siegfriedova linie představovala souvislý pás železobetonových pevnůstek, protitankových překážek z dračích zubů a dělostřeleckých srubů, které chránily západní hranici třetí říše. Zkušenosti z bojů v Itálii navíc ukázaly, že německé protitankové kanóny PaK 43 ráže 88 mm dokážou probít standardní střední tanky M4 Sherman na vzdálenost stovek metrů z jakéhokoliv úhlu.

Americké velení pozemních sil (Army Ground Forces) proto v březnu 1944 rozhodlo o spuštění radikálního projektu: vyvinout těžce pancéřované průlomové vozidlo, které by dokázalo čelně najet do německé dělostřelecké palby, ignorovat dopadající granáty a přímou palbou z bezprostřední blízkosti rozbíjet betonová opevnění. Vznikl projekt s původním názvem Heavy Tank T28, jehož vývojem byla pověřena společnost Pacific Car and Foundry Company.

Pevnost na pásech proti Západnímu valu: Proč armáda žádala dvanáctipalcovou ocel

Konstrukční zadání pro T28 bylo nekompromisní. Čelní pancíř musel odolat všem existujícím i předpokládaným zbraním Osy. Inženýři proto zavrhli klasickou otočnou věž. Otočný mechanismus s prstencem schopným nést desítky tun oceli by vyhnal siluetu stroje do extrémní výšky a neúměrně zvýšil celkovou váhu. Místo toho zvolili bezvěžovou koncepci s kanónem lafetovaným přímo v čelní desce korby.

Samotné čelo korby představovalo mistrovské metalurgické dílo: tvořil ho jednolitý odlitek z homogenní oceli o tloušťce neuvěřitelných 305 milimetrů (12 palců), jehož vrchní část byla skloněna pod úhlem 65 stupňů. Efektivní tloušťka pancíře v ose dopadu tak přesahovala 450 milimetrů. Žádný tankový ani protitankový kanón druhé světové války, včetně slavného 88mm kanónu na Tigeru II nebo těžkého německého stíhače Jagdtiger, neměl sebemenší šanci tento ocelový val prostřelit. Boky korby chránila 51mm vnitřní stěna doplněná masivními vnějšími předpancíři o tloušťce 102 milimetrů, které současně kryly podvozek.

Do masivního čela byl v kulovém loži usazen nově vyvinutý kanón 105 mm T5E1 s hlavní o délce 67 ráží. Šlo o vysoce výkonnou zbraň s extrémním tlakem v hlavni. Podkaliberní střela HVAP opouštěla ústí rychlostí přes 1 128 metrů za sekundu a bez potíží dokázala prorazit metry armovaného betonu nebo čelní pancíře nepřátelských obrněnců na vzdálenost přes dva kilometry. V korbě bylo uloženo 62 dělených nábojů. Odměr kanónu byl ovšem bez otočné věže drasticky omezený: střelec mohl mířit pouze 10 stupňů doprava a 11 stupňů doleva, v náměru od -5 do +19,5 stupně. Pokud se cíl pohnul mimo tento úzký výsek, musel řidič pootočit celým devadesátitunovým kolosem.

Tato bezvěžová silueta vedla v březnu 1945 k kurióznímu byrokratickému sporu. Oddělení vyzbrojování (Ordnance Department) tvrdilo, že vozidlo bez otočné věže neodpovídá americké doktríně tanku a stroj přejmenovalo na 105 mm Gun Motor Carriage T95 (samohybné dělo). O rok později, v červnu 1946, však armádní velení rozhodlo, že tak těžce pancéřované vozidlo nemůže být pouhým dělem, a vrátilo mu označení Super Heavy Tank T28.

Padesát tun nadváhy na motor ze Shermanu: Rychlost chůze a drtivá spotřeba

Zatímco pancéřová ochrana a palebná síla představovaly absolutní vrchol dobových možností, pohonná soustava znamenala pro konstruktéry neřešitelné dilema. Prázdný tank vážil 86,2 tuny a v plné polní pohotovosti s municí a palivem dosahovala jeho hmotnost téměř 95 metrických tun. Pro srovnání, běžný střední tank M4 Sherman vážil přibližně 30 tun.

Americký zbrojní průmysl však na sklonku války neměl k dispozici kompaktní tankový motor s výkonem kolem tisíce koní. Inženýři tak museli sáhnout po kapalinou chlazeném benzínovém osmiválci Ford GAF V-8 o objemu 18 litrů. Šlo o spolehlivý motor, který však byl dimenzován pro třicetitunový Sherman a disponoval výkonem pouhých 500 koní (370 kW) při 2 600 otáčkách za minutu.

Jednoduchý fyzikální přepočet odhaluje drtivý handicap: měrný výkon supertěžkého tanku T28 dosahoval směšných 5,3 až 5,8 koně na tunu. Běžný Sherman nabízel přes 16 koní na tunu a i notoricky přetížený německý těžký tank Tiger I disponoval poměrem přes 12 koní na tunu. T28 byl tak extrémně podmotorovaný, že jeho maximální rychlost na zpevněné silnici činila pouhých 13 km/h (8 mil v hodině). V nezpevněném terénu či blátě klesalo tempo na 3 až 5 km/h, což odpovídá pomalé lidské chůzi.

Podobně jako souběžně vyvíjený německý tank Maus, který doplatil na svou extrémní hmotnost 188 tun, narazil americký T28 na neúprosnou realitu polní logistiky. V celé západní Evropě neexistoval prakticky žádný standardní silniční most, který by bezpečně unesl pětadevadesátitunové zatížení na jedné nápravové stopě. O nasazení na plovoucích pontonových mostech ženistů nemohla být vůbec řeč a žádný spojenecký vyloďovací člun nedokázal takové monstrum dopravit na pláž.

Čtyři pásy a demontáž na kolejích: Jak inženýři obelstili tunely

Hmotnost blížící se sto tunám přinášela ještě jedno kritické riziko: pokud by tank použil běžnou dvojici housenkových pásů, obrovský měrný tlak by způsobil, že by se stroj okamžitě zahrabal do země po břicho i v mírně vlhké půdě. Konstruktéři společnosti Pacific Car and Foundry proto přišli s geniálním, byť mechanicky nesmírně složitým řešením: vybavili T28 čtyřmi nezávislými housenkovými pásy.

Na každé straně trupu se nacházely dvě paralelní pojezdové soupravy s horizontálním pružinovým zavěšením VVSS. Tím se styčná plocha s terénem zdvojnásobila a měrný tlak klesl na výborných 0,82 kg/cm² (11,7 psi), což bylo překvapivě méně než u podstatně lehčího Shermanu. Koncepci rozložení extrémní hmotnosti na čtyři pásy později v padesátých letech zopakovali sovětští inženýři, když stavěli unikátní sovětský tank Objekt 279 pro jadernou válku.

Čtyři pásy sice vyřešily pohyb v terénu, vytvořily však zásadní problém pro strategickou přepravu. Se všemi čtyřmi pásy a bočními pancíři měřil tank na šířku 4,39 metru. Do této šířky se nevešel žádný standardní americký ani evropský železniční vagón a tank by nemohl projet železničními tunely ani kolem nástupišť. Inženýři proto navrhli unikátní demontážní mechanismus.

Vnější dvojice pásů spolu s těžkými stotřicetimilimetrovými bočními pancíři byla odpojitelná. Posádka za pomoci dvou palubních kabelových navijáků a ocelových kladek dokázala vnější podvozky během dvou až čtyř hodin odmontovat. Obě vnější jednotky se následně spojily k sobě a vytvořily samostatný dvoupásový přívěs, který tank táhl za sebou na tažné tyči. Samotný trup tanku se tím zúžil na 3,15 metru, což umožnilo bezpečné naložení na běžný železniční plošinový vůz.

Dvacet sedm let v křoví: Neuvěřitelný příběh ztraceného prototypu

Vývoj tak technologicky náročného stroje se však nevyhnutelně opozdil. Původní objednávka na 25 kusů byla v březnu 1945 zredukována na pouhých pět a první kompletní prototyp sjel z montážní linky až v srpnu 1945 – tedy ve dnech, kdy Japonsko kapitulovalo a druhá světová válka skončila. Siegfriedova linie i tichomořské bunkry ztratily strategický význam.

Armáda přesto nechala dokončit dva prototypy pro důkladné zkoušky v Aberdeen Proving Ground v Marylandu a v arizonské poušti na polygonu Yuma Proving Ground. V roce 1947 však prototyp číslo 1 během náročných jízdních testů v Yumě postihl masivní požár motoru. Plameny těžce poškodily elektroinstalaci i pohonnou jednotku a poškozený trup byl následně sešrotován. V říjnu 1947 byl celý program T28 definitivně zrušen. Nástup jaderných zbraní a rychlý vývoj středních tanků nové generace učinily z pětadevadesátitunových ocelových monster anachronismus.

Zbýval druhý vyrobený prototyp (evidenční číslo 40226640). A právě zde začíná neuvěřitelná kapitola, která nemá v dějinách moderního vojenství obdoby. V poválečném zmatku spojeném s masivní demobilizací a přesuny tisíců kusů bojové techniky se z armádních inventárních seznamů ztratil záznam o umístění tohoto stroje. Vedení armády léta předpokládalo, že byl druhý prototyp rovněž rozřezán do šrotu.

V roce 1974 – tedy celých 27 let po oficiálním ukončení projektu – však náhodný chodec procházející odlehlým, zanedbaným cvičištěm ženijní základny Fort Belvoir ve Virginii narazil hluboko v hustém křoví a náletových dřevinách na obří zrezivělou siluetu. Pětadevadesátitunový kolos tam stál netknutý téměř tři desetiletí. Armáda na něj po ukončení testů jednoduše zapomněla a příroda stroj dokonale zamaskovala.

Po nečekaném nálezu armáda stroj vyprostila, zrenovovala a vystavila v Pattonově muzeu ve Fort Knoxu. Dnes je tento unikátní gigant jedním z hlavních klenotů prestižní sbírky U.S. Army Armor & Cavalry Collection ve Fort Moore v Georgii, kde stojí s hrdě nasazenými všemi čtyřmi pásy. Příběh tanku T28, uchovávaný v paměti institucí jako The National WWII Museum, zůstává fascinujícím dokladem slepé uličky vojenského inženýrství: ukazuje dobu, kdy konstruktéři věřili, že každou překážku na bojišti lze překonat jednoduše tím, že se přidá dalších padesát tun oceli.