Britský tank Covenanter dostal chladič dopředu, protože vedle motoru vzadu nezbylo místo. Spojovací potrubí pak zahřívalo bojový prostor i v britském podnebí. Nevhodné chlazení přispělo k tomu, že kanónové tanky zůstaly především u domácího výcviku.
Po ústupu od Dunkerku potřebovala britská armáda obnovit těžkou techniku. Jak připomíná National Army Museum v historii 4th/7th Royal Dragoon Guards, tento pluk musel ve Francii zanechat svá vozidla. Nové tanky měly znovu vybavit jednotky, které se vrátily domů.
Jedním z dodávaných typů byl křižníkový tank Covenanter, označovaný také jako Tank, Cruiser, Mk. V. Jeho příběh dobře ukazuje rozdíl mezi tím, co se podaří vměstnat do korby, a tím, s čím pak musí pracovat posádka.
Chladič se k motoru nevešel
Podle muzea Royal Dragoon Guards zabíral motor téměř celý zadní motorový prostor. Chladič proto skončil vpředu. Mezi oběma částmi stroje bylo nutné vést potrubí, které procházelo bojovým prostorem.
Zjednodušeně jde o okruh, v němž kapalina odnáší teplo z motoru do chladiče a ten je předává okolnímu vzduchu. U Covenanteru však cestou vznikal další nežádoucí účinek: horké potrubí předávalo část tepla také prostoru, kde pracovali lidé. Řešení nedostatku místa u motoru tak zasáhlo i podmínky uvnitř tanku.
Právě tady je užitečné rozlišit dvě věci. Chlazení motoru a teplota u posádky spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Ani průchod kapaliny chladičem sám o sobě neznamená, že bude v bojovém prostoru snesitelně. Záleží také na tom, kudy teplo ke chladiči putuje.
Podobné prostorové starosti provázely různé tankové konstrukce. Jiný způsob, jak se vypořádat s rozměrným pohonem, popisuje příběh Shermanu M4A4 s třicetiválcovým motorem Chrysler A57. U Covenanteru se kompromis projevil přímo v pracovním prostoru vojáků.
Do severní Afriky se takový tank nehodil
Muzeum Royal Dragoon Guards popisuje nepříjemné horko pro posádku už v britském klimatu. Nasazení s takto řešeným chlazením v severní Africe proto označuje za nepřijatelné.
Důsledek byl provozní: kanónové Covenantery sloužily zejména k výcviku na Britských ostrovech. Při hodnocení tanku tak nestačí sledovat výzbroj a pancíř. Stroj musí také zvládat prostředí, do něhož jej armáda potřebuje poslat.
Výcvik měl skutečný smysl
Konkrétní příklad zachytilo The Tank Museum v životním příběhu Charlieho Burgesse. U Westminster Dragoons se učil řídit právě Covenanter. Do bojů pak vyrazil na tancích Cromwell, Challenger A30 a Comet. Cvičný stroj tedy mohl připravit řidiče pro službu na jiné technice.
Také 4th/7th Royal Dragoon Guards se později připravovali na vylodění v Normandii s obojživelnými tanky. Princip jejich řešení přibližuje náš článek o plovoucím Shermanu DD. Výcvik a bojové nasazení jednoho pluku nemusely být spojeny se stejným typem vozidla.
U Covenanteru je navíc třeba oddělit běžný tank s kanónem od speciálních verzí. Plukovní muzeum připomíná také využití pro dělostřelecké pozorovatele a mostní tanky. Výrok o absenci bojové služby kanónového Covenanteru proto nelze bez dalšího rozšířit na každý stroj odvozený od jeho podvozku.
