Home Letectví a vesmírStíhačka Defiant soustředila kulomety za pilota. Po denních bojích našla uplatnění v noci

Stíhačka Defiant soustředila kulomety za pilota. Po denních bojích našla uplatnění v noci

by Miroslava Tichá
Jednomotorový stíhací letoun Boulton Paul Defiant Mk I v černém zbarvení nočního stíhače v muzejním hangáru

Boulton Paul Defiant spojoval stíhací letoun s otočnou čtyřkulometnou věží za pilotem. V denních střetech s německými stíhačkami tato těžkopádná koncepce tvrdě narazila, během nočního bombardování britských měst se však letoun proměnil v nečekaně účinného nočního lovce.

Když v polovině třicátých let britští vojenští plánovači přemýšleli o budoucí válce, vycházeli z rozšířeného přesvědčení, že bombardéry budou létat bez stíhacího doprovodu a žádná běžná obrana je nedokáže včas zastavit. Místo klasické stíhačky, která musí celý svůj nos namířit přímo na prchající cíl, proto vymysleli letoun se samostatnou střeleckou věží. Pilot se měl starat výhradně o pilotáž, zatímco střelec za jeho zády mohl pálit do stran, šikmo vzhůru nebo přímo za sebe. Výsledkem byl Boulton Paul Defiant, stroj s čistými liniemi a motorem Rolls-Royce Merlin, který na první pohled vypadal jako elegantní jednomístný stíhač, ale v jeho trupu chyběla jediná zbraň střílející přímo vpřed.

Detail otočné čtyřkulometné věže se čtyřmi hlavněmi kulometů Browning ráže 7,7 mm na hřbetě letounu Boulton Paul Defiant
Elektrohydraulicky ovládaná věž Boulton Paul Type A nesla čtyři kulomety Browning a umožňovala střelci pálit do stran i vzhůru, což se stalo klíčem k nočním úspěchům. Nick-D / Wikimedia / CC BY-SA 4.0

Proč britské velení škrtlo kulomety v křídlech

Zadání britského ministerstva letectví podle specifikace F.9/35 sledovalo jasnou logiku. Tehdejší rychlé bombardéry se zdály příliš obratné na to, aby je stíhači dokázali spolehlivě zaměřit z klasického přiblížení zezadu. Konstruktér John Dudley North proto posadil přímo za pilotní kabinu elektrohydraulicky poháněnou věž Boulton Paul Type A, vyzbrojenou čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm. Myšlenka byla prostá: pilot se zavěsí těsně pod nepřátelskou formaci nebo poletí souběžně s ní v mrtvém úhlu palubních střelců a střelec zasype zranitelná místa německých dvoumotoráků soustředěnou salvou.

Cena za otočnou věž však byla neúprosná. Masivní mechanismus, hydraulické rozvody, bedny s municí a druhý člen posádky přidaly letounu zhruba 700 kilogramů navíc. Defiant měl stejný motor Merlin jako první Spitfiry a Hurricany, jenže kvůli nadváze létal zhruba o 70 km/h pomaleji než Spitfire a v prudkých manévrech ztrácel rychlost i výšku. Proti těžkopádným bombardérům by to tolik nevadilo, jenže válka se vyvíjela docela jinak, než si plánovači v mírových kancelářích představovali.

Šok u Dunkerku vystřídala krutá srpnová realita

Bojový křest přišel na jaře 1940 a zpočátku to vypadalo na obrovský triumf. Když piloti 264. peruti RAF hlídkovali nad evakuovanými plážemi u Dunkerku, němečtí stíhači na Messerschmittech Bf 109 se dopustili osudného omylu. Defiant se z dálky nápadně podobal Hurricanu. Piloti Luftwaffe proto podle zažitého zvyku zaútočili do zdánlivě bezbranné zadní polosféry, jenže místo bezmocného ocasu narazili na palbu čtyř rychle se otáčejících hlavní. Během několika květnových dnů hlásili britští střelci desítky sestřelů a v Londýně zavládlo předčasné nadšení.

Pohled na příď a vrtuli stíhačky Boulton Paul Defiant vystavené v muzeu
Příď letounu poháněl motor Rolls-Royce Merlin, nebyly v ní však zabudovány žádné pevné kulomety střílející přímo vpřed. Gary Todd from Xinzheng, China / Wikimedia / CC0

Překvapení však trvalo jen do chvíle, než Luftwaffe pochopila, s kým má tu čest. Jakmile němečtí letci zjistili, že Defiant nemůže vystřelit ani jedinou ránu přímo dopředu a věž nedokáže střílet dolů pod břicho, taktika se obrátila proti Britům. Rychlé stíhačky Bf 109 začaly útočit čelně nebo přilétaly ze stoupání zespodu. V srpnu 1940, na vrcholu Bitvy o Británii, utrpěla 141. peruť během několika minut masakr, při kterém ztratila většinu nasazených strojů, a podobně dopadla i zkušená 264. peruť. Jak dokládají záznamy Imperial War Museums, velitel stíhacího letectva Hugh Dowding musel Defianty z denního nebe bez váhání stáhnout, aby zabránil zbytečnému vyhlazení celých jednotek.

Noční Blitz a radar obrátily slabiny v přednost

Právě v okamžiku, kdy mnozí odepisovali Defiant jako drahý konstrukční zmetek, se změnila povaha celé bitvy. Luftwaffe po těžkých denních ztrátách přešla na noční plošné bombardování britských měst. Noční obloha přitom vyžadovala úplně jiné vlastnosti než denní souboj. V naprosté tmě nerozhodovala akrobacie ani okamžitá reakce na kormidlech, ale schopnost bombardér v černotě najít a nepozorovaně se k němu přiblížit.

Defiant dostal novou šanci. Na palubu přibyl palubní radiolokátor AI Mk IV a z denního propadáku se stal obávaný noční predátor. Čtyřkulometná věž se v noci ukázala jako geniální zbraň. Pilot Defiantu mohl sledovat německý Heinkel nebo Dornier zespodu, kde byla silueta bombardéru dobře čitelná proti obloze, zatímco černě natřený noční stíhač splýval s temnou zemí pod sebou. Střelec ve věži jednoduše vytočil hlavně mírně nahoru a zasypal nechráněné břicho a palivové nádrže nepřítele z bezprostřední blízkosti. V zimě 1940 a na jaře 1941 zaznamenaly noční perutě Defiantů více sestřelů než jakýkoliv jiný britský typ. Tato zkušenost se zúročila i v dalších fázích války, kdy se rozvinula samostatná taktika nočních útoků v kokpitu Hurricanu i specifické metody nasazení v dalších nočních leteckých operacích.

Most přes propast do příchodu těžkých stíhačů

Označovat Defiant za pouhý omyl britského letectva znamená opomíjet kontext nejkritičtějších měsíců obrany ostrovů. Letoun vznikl pro předpokládanou situaci, která ve dne nenastala, britský průmysl v něm však získal pohotovou zbraň pro chvíli, kdy moderní dvoumotorové radarem vybavené stíhače Beaufighter a Mosquito teprve přicházely k jednotkám. Když Defianty v roce 1942 uvolnily místo výkonnějším strojům, dosloužily při záchraně sestřelených pilotů na moři, vlekání cvičných terčů a rušení nepřátelských radarů. Dnes zůstává ve sbírkách RAF Museum v Cosfordu jediný dochovaný kompletní exemplář, tichý svědek technického hledání i odvahy dvoučlenných posádek v temných nocích bleskové války.

You may also like