Americké palubní stíhačky Super Hornet slouží také jako tankery pro další letouny. Tuto práci má převzít bezpilotní MQ-25A Stingray, jehož nový vývojový stroj poprvé vzlétl 25. dubna 2026.
Stíhačka může vzlétnout s úkolem doplnit palivo jiné stíhačce. U amerického námořnictva tuto službu zajišťují také F/A-18E/F Super Hornet s tankovacím vybavením. Nejde o nouzový trik: NAVAIR popisuje jejich tankovací provoz už ve zprávě z roku 2013, včetně různých sestav přídavných nádrží.
Takové řešení využívá stroj, který loď už má. Současně ale zaměstnává bojový letoun i jeho posádku podpůrnou prací. Právě v tom leží smysl Stingraye. Další stíhačka přidá do sestavy jeden bojový stroj. Specializovaný tanker může změnit, kolik práce zbude na stíhačky stávající.
Palivo navíc pomáhá dvakrát
První přínos je zřejmý: palivo předané za letu prodlužuje možnosti letounu, který je přijímá. Námořnictvo proto u MQ-25A zdůrazňuje zvětšení bojového dosahu palubního leteckého křídla, tedy skupiny letadel působící z letadlové lodě. Vzdálenost, kam loď dokáže vyslat letouny s potřebnou zásobou paliva, je pro její využití zásadní.
Druhý přínos se odehrává v rozdělení úkolů. Když tankovací misi převezme Stingray, Super Hornet se může věnovat své hlavní práci víceúčelového bojového letounu. Takto účel programu vysvětluje i Boeing ve zprávě o dubnovém letu. Nejde tedy pouze o přidání další nádrže do vzduchu.
Ronnie Macdonald from Chelmsford, United Kingdom / Wikimedia / CC BY 2.0 / zmenšeno
Z těchto dvou rolí plyne podstatný rozdíl proti prostému nákupu další stíhačky. Tanker podporuje dosah ostatních letounů a zároveň má uvolnit část jejich kapacity. Není to příslib konkrétního počtu bojových letů navíc. Ten závisí na skutečném provozu celé sestavy, nikoli jen na tom, zda tanker dokáže předat palivo.
První let v roce 2026 měl své předchůdce
Dne 25. dubna 2026 odstartoval MQ-25A z letiště MidAmerica v Mascoutahu ve státě Illinois. Podle NAVAIR trval let přibližně dvě hodiny a ověřoval základní řízení, práci motoru a letové vlastnosti. Boeing upřesňuje, že šlo o první ze čtyř vývojových letounů objednaných původním vývojovým kontraktem. Byl to důležitý krok nového stroje, nikoli první vzlet celého konceptu.
Dřívější demonstrátor T1, který vlastnil Boeing, poprvé vzlétl už 19. září 2019. Sloužil k časnému ověřování řešení pro následný program. Zaměnit jeho let s dubnovým milníkem by znamenalo vymazat několik let předchozích zkoušek.
T1 navíc 4. června 2021 skutečně předal palivo Super Hornetu. Použil přitom námořní systém hadice a koše: přijímající letoun zasune svou tankovací sondu do koše na konci hadice. Zkouška tak prověřila samotný tankovací úkol dávno před letem nového MQ-25A v roce 2026.
U.S. Pacific Air Forces / Wikimedia / CC BY 2.0 / zmenšeno
Bez pilota v kabině, s lidmi u řízení mise
Dubnový let také ukázal, co v tomto případě znamená autonomní provoz. Podle Boeingu letoun samostatně pojížděl, vzlétl, provedl předem stanovený letový plán a přistál. Operátoři námořnictva a výrobce mu posílali povely z pozemního řídicího stanoviště MD-5 a sledovali jeho činnost. Samostatné provedení letu se tedy spojuje s lidským zadáváním úkolu a dohledem.
Podobné rozlišení mezi řízením letu a vedením mise je užitečné také u bezpilotního doprovodu stíhaček Talon Blue. Stingray ovšem řeší konkrétní podpůrnou práci pro palubní letectvo. Z výsledku jednoho autonomního letu nelze vyvozovat schopnosti jiného bezpilotního programu.
Stingray potřebuje připravenou i letadlovou loď
Americký kontrolní úřad GAO už při rozboru programu v roce 2017 rozdělil celý systém do tří částí: letounu, řízení se spojením a vybavení letadlové lodě. Jeho dvěma hlavními požadavky byly tankování za letu a schopnost provozu z lodě. Samotný létající stroj proto představuje jen část výsledku.
Konkrétním příkladem je řídicí centrum instalované na USS George H.W. Bush, o němž námořnictvo informovalo v srpnu 2024. Z něj mají operátoři řídit budoucí lety MQ-25. Letoun potřebuje spojení se svým stanovištěm a celý systém musí zapadnout do fungování plavidla.
Už v prosinci 2021 se přitom na stejné lodi zkoušelo pojíždění a manipulace s demonstrátorem T1. Součástí byly denní i noční přesuny, parkování, připojení ke katapultu a uvolnění přistávací plochy. Archivní fotografie Stingraye na palubě zachycuje tuto starší etapu, nikoli dubnový let roku 2026.
Význam návazného provozu dobře připomíná i historický britský pokus s pružnou palubou pro Sea Vampire. Podařený manévr je jedna věc, opakovaně použitelný provoz druhá. Také přínos Stingraye se bude posuzovat podle toho, jak spolehlivě zvládne svou službu v celé sestavě. Pro letadlovou loď může být rozhodující právě letoun, který ostatním umožní déle pracovat.
