Výstavba tří přísně utajovaných podzemních objektů v hlubokých lesích Československa v 60. letech dodnes vyvolává mrazení. Československá lidová armáda celou stavbu zaplatila a vybudovala, ale klíče od masivních hermetických vrat převzaly výhradně speciální jednotky sovětské KGB a 12. hlavní správy ministerstva obrany SSSR. Proč na naše území nesměl vstoupit ani tehdejší ministr obrany a jaké jaderné tajemství skrývaly komplexy Javor 50, 51 a 52?
Dohoda podepsaná v Moskvě a československý účet za sovětský atom
V polovině 60. let 20. století vrcholilo napětí studené války a vojenské doktríny obou velmocí počítaly s masivním nasazením jaderných zbraní hned v prvních hodinách případného konfliktu. Sovětský svaz si však uvědomoval zásadní slabinu: dovoz jaderných hlavic z vnitrozemí SSSR k frontovým liniím ve střední Evropě by trval desítky hodin, což bylo v moderní válce nepřijatelné zpoždění.
Dne 15. prosince 1965 byla proto v Moskvě podepsána přísně tajná mezivládní dohoda mezi ČSSR a SSSR o výstavbě tří speciálních objektů pro uskladnění jaderné munice. Československá strana se v ní zavázala komplexy vyprojektovat, postavit a plně profinancovat ze státního rozpočtu. Celkové náklady přesáhly astronomických 175 milionů tehdejších československých korun. Veškeré stavební práce probíhaly pod rouškou absolutního utajení v režii specializovaných vojenských stavebních útvarů, přičemž stavba byla kryta jako výstavba kabelových spojovacích center pro armádní velení.
Tři body na mapě: Bílina, Míšov a Bělá pod Bezdězem
Pro umístění tří skladů byly vybrány strategické lokality v odlehlých zalesněných oblastech, které měly zabezpečit okamžité zásobování jednotlivých divizí ČSLA a Střední skupiny sovětských vojsk:
- Javor 50 – vybudovaný u obce Červený Újezd nedaleko Bíliny (severozápadní směr),
- Javor 51 – situovaný v hlubokých lesích u obce Míšov ve Vojenském újezdu Brdy (západní operační směr),
- Javor 52 – umístěný u Bělé pod Bezdězem v prostoru Ralska (severní směr).
Všechny tři komplexy vznikly podle unifikovaného sovětského projektu typu Monolit (v Polsku a NDR se budovaly identické stavby). Šlo o masivní dvoupodlažní železobetonové monolitické bunkry zapuštěné hluboko do země, jejichž stropní desky dosahovaly tloušťky až 2,5 metru a byly navíc chráněny několika vrstvami zeminy a kamenné rovnaniny. Celá konstrukce byla dimenzována tak, aby odolala přímému tlakovému účinku tlakové vlny blízkého jaderného výbuchu i silnému seismickému otřesu.
Hermetická vrata, kryogenní chlazení a jeřábové dráhy
Uvnitř každého objektu Javor se nacházely čtyři hlavní skladovací sály rozdělené do dvou podlaží. Manipulace s municí vyžadovala špičkové inženýrské řešení té doby. Vstup do podzemí chránila soustava několika těžkých pancéřových tlakových a plynotěsných vrat s pneumatickým i ručním pohonem. Každá sekce byla vybavena dekontaminačními filtry a přetlakovým větráním pro případ chemického či biologického napadení.
Jaderné hlavice pro operačně-taktické rakety 9K72 Elbrus (Scud-B) a taktické rakety 9K52 Luna-M, stejně jako nukleární letecké pumy a dělostřelecká munice, byly uloženy ve speciálních hermetických kontejnerech. Tyto kontejnery byly zavěšeny na stropních jeřábových drahách s přesným polohovacím mechanismem. Klíčovým požadavkem byla stabilní mikroklima – teplota v sálech musela být nepřetržitě udržována v rozmezí +5 až +15 °C s přesně kontrolovanou relativní vlhkostí pod 70 %, aby nedocházelo k degradaci elektroniky, rozbušek a náplní. K tomu sloužily mohutné chladicí a klimatizační jednotky a záložní dieselagregáty schopné několikaměsíčního autonomního provozu.
Sovětský „stát ve státě“ za dvojitým plotem
Jakmile byly objekty na přelomu let 1968 a 1969 dokončeny a zkolaudovány, českoslovenští vojáci a inženýři museli areály okamžitě opustit. Správu a ostrahu převzaly speciální jednotky 12. hlavní správy ministerstva obrany SSSR (12. GUMO) a agenti KGB. Kolem každého objektu vyrostlo nepřístupné vojenské pásmo obehnané dvojitým plotem z ostnatého drátu se signálním elektrickým zabezpečením, protipěchotními zátarasy a strážními věžemi.
Československá armáda měla přístup výhradně k vnějšímu perimetru v lesích. Do vnitřní zóny a do samotného podzemního bunkru neměl povolen vstup ani náčelník generálního štábu ČSLA či ministr národní obrany. Sovětská posádka čítala zhruba 150 až 200 specialistů a důstojníků, kteří žili v uzavřených lesních městečkách s vlastními rodinami, školkou a obchody v režimu přísné izolace od okolního českého obyvatelstva.
Podle válečných plánů měly být v okamžiku vyhlášení nejvyšší bojové pohotovosti jaderné hlavice naloženy do speciálních vyhřívaných skříňových transportérů a předány vybraným raketovým oddílům ČSLA na předem určených polních předávacích stanovištích. Vydání munice podléhalo přísnému schvalovacímu kódu přenášenému šifrovanou linkou přímo z generálního štábu v Moskvě.
Otevření atomového tajemství v Brdech
S koncem studené války a podpisem smluv o odzbrojení začal Sovětský svaz v roce 1989 jadernou munici z Československa v tichosti stahovat. Poslední sovětští vojáci opustili objekty Javor v polovině roku 1990. Po jejich odchodu zůstaly bunkry prázdné a část technologického vybavení byla demontována nebo odvezena.
Zatímco Javor 50 a Javor 52 zůstaly v nepřístupných nebo technických režimech, brdský Javor 51 u Míšova potkal unikátní osud. Díky nadšencům z Nadace Železná opona a Armádě ČR byl areál zachráněn a v roce 2013 v něm vzniklo světově ojedinělé AtomMuzeum Javor 51. Dnes je jediným veřejnosti přístupným skladem jaderných zbraní bývalého východního bloku na světě, kde si návštěvníci mohou projít masivní podzemní sály a na vlastní oči spatřit mrazivé kulisy jaderného odstrašování studené války.
