Když se v šedesátých letech 20. století představil švédský hlavní bojový tank Stridsvagn 103, armádní experti po celém světě nevěřícně kroutili hlavou. Stroj neměl žádnou otočnou věž, jeho kanon byl napevno vetknutý do čela korby a na cíl mířil nakláněním celého hydropneumatického podvozku. Zkonstruovat takto neortodoxní obrněnec však nebyl rozmar konstruktérů, ale chladná matematická reakce na statistiky ztrát tanků z druhé světové války.
Poválečný vývoj tanků směřoval téměř bez výjimky jedním směrem: klasická koncepce s otočnou věží, masivním čelním pancířem a čtyřčlennou posádkou. Švédsko se však v období studené války nacházelo ve specifické geopolitické situaci. Jako neutrální země počítalo s tím, že v případě sovětské invaze bude bojovat v hluboké defenzivě ve svých skalnatých lesích, jezerních průsmycích a úzkých údolích, kde se masové tankové bitvy na otevřených pláních konat nebudou.
Švédský konstruktér Sven Berge proto přišel s revolučním nápadem: zahodit celou věž. Výsledkem byl stroj známý pod označením Stridsvagn 103 (často zkracovaný na Strv 103 nebo na Západě přezdívaný S-Tank). Působil spíše jako futuristický stíhač tanků než klasický bitevní kolos, přesto jej švédská armáda zařadila jako svůj páteřní hlavní bojový tank na celá tři desetiletí.
Zatímco sovětští inženýři experimentovali s radikálními tvary trupů jako u podivuhodného sovětského tanku Objekt 279 ve tvaru létajícího talíře, Švédové šli cestou minimalizace siluety a maximální automatizace. Strv 103 byl technickým dílem, které v mnoha parametrech předběhlo svou dobu o celou generaci.
Věž je zbytečný terč: Jak statistika stvořila placku
Základní filozofie Svena Bergeho stála na pečlivé analýze tisíců fotografií a zpráv o poškozených tancích z druhé světové války a korejského konfliktu. Statistika hovořila neúprosně: více než padesát procent všech fatálních zásahů směřovalo do věže tanku. Věž byla nejvyšším bodem vozidla, vyčnívala nad terénní překážky a její mechanismus otáčení i prstenec lafety představovaly konstrukčně nejzranitelnější partie.
Berge si položil kacířskou otázku: co se stane, když věž úplně odstraníme? Odpovědí bylo dramatické snížení celkové výšky stroje na pouhých 2,14 metru (srovnatelný americký M60 měřil přes 3,2 metru). Hmotnost ušetřená absencí věže a jejího těžkého otočného ložiska byla investována do čelního pancíře. Ten dostal extrémní sklon pouhých 12 až 18 stupňů vůči vodorovné rovině.
Při takto ostrém úhlu se efektivní tloušťka ocelového plátu násobila a většina tehdejších podkaliberních i kumulativních projektilů po něm jednoduše sklouzla nebo se roztříštila. K ochraně přispívala i navařená žebra na horní desce, která lámala hroty přilétající munice. Podrobnou analýzu vývoje a pancéřování dokumentuje také databáze Tank Encyclopedia věnovaná tanku Strv 103.
Míření celým tělem: Hydropneumatika a kadence 15 ran za minutu
Absence věže však přinesla zásadní inženýrský rébus: jak mířit kanonem? Švédové zvolili řešení, které do té doby nemělo v sériové výrobě obdoby. Vynikající drážkovaný kanon Bofors L74 ráže 105 mm (prodloužená licenční varianta britského Royal Ordnance L7 s délkou 62 ráží) byl pevně zabudován do nosné struktury korby. Neměl žádnou vlastní kolébku ani lafetu, která by se mohla pohybovat nezávisle na tanku.
Míření ve svislé rovině (náměr v rozsahu od -10 do +12 stupňů) zajišťoval aktivní hydropneumatický podvozek. Střelec pomocí joysticku ovládal hydraulické válce pojezdových kol – přední kola klesla, zadní se zvedla, a celý tank se sklonil dopředu jako šelma připravená ke skoku. Vodorovné míření pak zajišťovala přesná hydrostatická převodovka, která otáčela celým tankem na pásech s chirurgickou přesností.
Pevné uchycení kanonu přineslo nečekanou obrovskou výhodu: hlaveň měla vůči korbě a zásobníku stále stejnou polohu. Švédové tak mohli zkonstruovat plně mechanický automatický nabíječ se zásobníkem na 50 nábojů na zádi, který byl jednodušší a spolehlivější než sovětské karusely. Nabíječ dokázal zasunout náboj do komory za pouhé čtyři sekundy. Strv 103 tak dosahoval drtivé kadence až 15 ran za minutu, což bylo trojnásobně více než u jakéhokoliv tehdejšího tanku s lidským nabíječem.
Díky autoloaderu klesla posádka na pouhé tři muže. Ovládání zbraně i jízdy bylo navíc plně duplicitní – tank mohl plnohodnotně řídit a pálit z něj jak střelec/řidič, tak velitel vozu. Třetí člen posádky seděl čelem vzad a plnil funkci zadního řidiče a radisty. V případě přepadu mohl Strv 103 bleskově zařadit zpátečku a ustupovat z palebné linie plnou rychlostí 50 km/h, aniž by se musel v nebezpečném prostoru otáčet k nepříteli zranitelnou zádí.
Diesel a tryskáč v jednom trupu: První tanková turbína historie
Pod nízkou kapotou Strv 103 se skrýval další světový primát. Tank totiž nepoháněl jeden motor, ale hned dvě naprosto odlišné pohonné jednotky spojené do společné převodovky.
Základem pro běžný pochod a manévrování byl britský dvoudobý vícepalivový vznětový motor Rolls-Royce K60 s protiběžnými písty o výkonu 240 koní. Byl úsporný a spolehlivý. Pro rychlý start v arktickém švédském mrazu a pro okamžité bojové zrychlení však konstruktéři přidali americkou plynovou turbínu Boeing 553 o výkonu 300 (později až 490) koní. Strv 103 se tak stal vůbec prvním sériově vyráběným tankem na světě vybaveným plynovou turbínou – předběhl jak sovětský T-80, tak americký M1 Abrams o více než deset let.
Každý tank byl navíc vybaven skládací plovací zástěnou, která mu umožňovala překonávat švédská jezera a řeky plavbou rychlostí 6 km/h poháněnou pohybem pásů. V přídi byl napevno instalován hydraulický buldozerový radličkový štít, díky němuž se tank dokázal během několika minut sám zakopat do země až po úroveň kanonu a vytvořit tak takřka neviditelnou palebnou pevnůstku.
Tváří v tvář Leopardu: Jak Strv 103 obstál v testech NATO
Otázkou zůstávalo, zda tento radikální koncept dokáže obstát v reálném střetu proti konvenčním západním tankům. V roce 1968 byl Strv 103 podroben několikaměsíčním zkouškám v britském tankovém středisku v Bovingtonu, jejichž záznamy uchovává sbírkový katalog The Tank Museum, a v roce 1973 proběhly masivní srovnávací manévry deseti švédských strojů u britské Rýnské armády (BAOR) v západním Německu.
Výsledky testů byly pro západní pozorovatele šokující: v obranném scénáři ze skrytých postavení s uzavřenými poklopy dokázal Strv 103 odhalit cíl, zaměřit jej a vypálit první přesnou ránu rychleji než německý Leopard 1 i britský Chieftain. Švédská optika spojená přímo s osou kanonu byla mimořádně přesná a absence věže znamenala, že protivníci měli obrovský problém tank v terénu vůbec spatřit.
Testy však odhalily i odvrácenou stranu mince. Pevný kanon znamenal, že Strv 103 byl naprosto neschopný vést mířenou palbu za jízdy (fire on the move). Zatímco tanky s gyroskopicky stabilizovanou věží mohly útočit a střílet v plné rychlosti, švédský stroj se musel před každým výstřelem zastavit a natočit celým tělem k cíli. Jakmile se boj přenesl do otevřené manévrové ofenzívy, výhoda nízké siluety se rozplynula.
Podobně jako moderní konstrukce řeší dilema mezi hmotností pancíře a mobilitou, jak dokazuje například systém aktivní ochrany tanků Trophy, i švédský tank byl dokonalým dítětem své doby a svého geografického prostředí. Pro obranu švédských lesů před sovětskou invazí byl téměř ideální zbraní. Když však v devadesátých letech skončila studená válka a technologický vývoj přinesl pokročilé tanky třetí generace s dvouose stabilizovanými kanony a termovizemi, předal Strv 103 po třiceti letech čestné služby štafetu konvenčnímu Leopardu 2.
