M50 Ontos nesl šestici 106mm bezzákluzových kanónů a ve Vietnamu zcela změnil svou roli. Zatímco americká pozemní armáda lehký stroj odmítla pro slabý pancíř a nebezpečné nabíjení zvenčí, námořní pěchota v něm našla ničivou přímou palebnou podporu pěchoty v džungli i v ruinách města Hue. Původně protitankový lovec ukázal, že o úspěchu vojenské techniky nerozhoduje samotný počet hlavní, ale přesné zadání a operační prostředí.
Když se v polovině padesátých let objevil na zkušebních polygonech americké armády lehký pásový stroj T165, vypadal spíše jako improvizovaný výtvor ze sci-fi komiksu než jako seriózní armádní obrněnec. Na malé otočné věžičce nesl hned šest dlouhých hlavní bezzákluzových kanónů doplněných čtyřmi nástřelnými kulomety. Vojáci pro něj rychle našli přezdívku z řečtiny: Ontos, což v překladu znamená jednoduše „Věc“. Generálové pozemní armády však nad neobvyklou konstrukcí brzy zlomili hůl. Pro masové tankové střety v Evropě představoval stroj se stěnami z tenkého ocelového plechu a nutností vylézt při nabíjení ven pod nepřátelskou palbu nepřijatelné riziko.
Zatímco armáda projekt bez milosti zamítla, americká námořní pěchota v něm spatřila přesně to, co jí v inventáři chybělo. O desetiletí později se Ontos stal jednou z nejobávanějších zbraní v džungli jihovýchodní Asie. Původně zamýšlený ničitel sovětských tanků ve Vietnamu změnil své poslání a v pouličních bojích o město Hue v roce 1968 zachránil životy stovek amerických vojáků.
Armáda viděla rakev, námořní pěchota vyloďovací trumf
Vývoj stroje odstartoval v roce 1951 u společnosti Allis-Chalmers Manufacturing Company pod dohledem armádního vyzbrojovacího úřadu. Zadání znělo jasně: vytvořit lehký a vysoce mobilní protitankový prostředek pro výsadkové a pěchotní jednotky, který by bylo možné snadno přepravovat v nákladních letounech Fairchild C-119 Flying Boxcar. Konstruktéři sáhli po osvědčených komponentech pásového traktoru M56 a osadili jej baterií bezzákluzových děl.
Při zkouškách na polygonu v Aberdeenu však pozemní armáda (US Army) narazila na limity, které nedokázala akceptovat. Korba byla svařena z homogenní válcované oceli o tloušťce pouhých 12,7 mm na čele a bocích a pouhých 6,35 mm na podlaze. Takto tenký pancíř chránil tříčlennou posádku pouze před běžnými pěchotními puškami a střepinami granátů. Zásah z těžkého kulometu ráže 12,7 mm pod kolmým úhlem, protitanková puška nebo běžná pancéřovka znamenaly pro posádku jistou zkázu. Americká generalita, která se připravovala na střety mechanizovaných sborů v evropském prostoru podobně jako u experimentů se supertežkými tanky T28, označila vozidlo za příliš zranitelné a v roce 1955 od nákupu definitivně odstoupila.
Námořní pěchota (US Marine Corps) se na celou věc dívala zcela jinou optikou. Mariňáci nepotřebovali vést dny trvající tankové duely v otevřené krajině. Jejich doktrína stála na obojživelných výsadcích. Zde byl těžký čtyřicetitunový tank M48 Patton často přítěží: vyžadoval speciální vyloďovací plavidla a na písečných plážích nebo v bahnitých estuárech hrozilo jeho beznadějné uvíznutí. Ontos naproti tomu vážil pouhých 8,6 tuny. Na standardní vyloďovací člun LCM-6 se bez potíží vešly dva stroje naráz. Díky širokým gumovým pásům navíc vyvíjel extrémně nízký měrný tlak na půdu – pouhých 0,33 kg/cm², což bylo méně než tlak nohy běžícího plně vystrojeného vojáka. Mariňáci v něm viděli ideální vyloďovací zbraň a objednali 297 sériových kusů, které zařadili do výzbroje pod oficiálním označením Rifle, Multiple 106 mm, Self-propelled, M50.
Šest hlavní, čtyři nástřelné kulomety a pekelný zášleh za korbou
Zbraňový systém Ontosu byl unikátní svou mechanickou koncepcí. Na vnější lafetě malé centrální věžičky bylo usazeno šest bezzákluzových kanónů M40A1C. Ačkoliv oficiální označení uvádělo ráži 106 mm, zbraň měla ve skutečnosti vývrt 105 mm. Vojenská správa záměrně zvolila odlišné číslo, aby zabránila nebezpečné záměně střeliva se starším a nekompatibilním bezzákluzovým dělem M27. Horní čtyři kanóny byly navíc navrženy tak, že je posádka mohla v případě nouze z lafety demontovat a použít jako samostatná polní děla na pozemních trojnožkách.
Bezzákluzový princip umožnil namontovat takto těžkou palebnou sílu na lehký podvozek bez rizika, že by zpětný ráz vozidlo převrátil. Část hnacích plynů unikala při výstřelu zadními tryskami závěru a kompenzovala sílu výstřelu. Podobný fyzikální princip využívali v padesátých letech i francouzští výsadkáři u legendární Vespy 150 TAP s kanónem M20, kde nízká hmotnost zbraně vyvažovala absenci jakékoliv pancéřové ochrany.
Zaměřování šesti hlavní představovalo technický oříšek. Kanóny neměly sofistikované dálkoměry ani stabilizaci. Konstruktéři proto přímo na čtyři z kanónů připevnili poloautomatické nástřelné kulomety M8C ráže .50. Ty nepoužívaly standardní kulometný náboj 12,7×99 mm, nýbrž zkrácenou munici 12,7×77 mm se svítící stopovkou. Balistická křivka tohoto nástřelného náboje byla přesně sladěna s dráhou letu těžkého 106mm granátu. Střelec uvnitř korby zamířil optickým dalekohledem M103, stiskl spoušť nástřelného kulometu a sledoval dopad svítící střely. Jakmile na cíli spatřil obláček prachu a dýmu, věděl, že má cíl v záměru. Pak mohl podle potřeby odpálit kanóny jednotlivě, po dvojicích, nebo stisknout hlavní odpal a poslat na cíl všech šest granátů v jediné drtivé salvě.
Tato obrovská palebná síla však byla vykoupena dvěma zásadními kompromisy. Prvním byl masivní zášleh a tlaková vlna (tzv. backblast) za vozidlem. Proud žhavých plynů vytvářel nebezpečnou zónu sahající desítky metrů za korbu. Zážleh vylučoval jakoukoliv střelbu z uzavřených prostor, ohrožoval doprovodnou pěchotu a okamžitě zvedl obrovský oblak prachu, který protivníkovi prozradil pozici stroje. Druhou slabinou bylo nabíjení. Uvnitř miniaturní korby bylo místo pouze pro 12 záložních nábojů, zatímco 6 nábojů bylo přímo v komorách. Jakmile Ontos vystřílel svou salvu, musel nabíječ otevřít zadní dvoukřídlé dveře, vyskočit ven pod nepřátelskou palbu na zadní plošinu a ručně zasunout sedmnáctikilogramové náboje do rozpálených hlavní.
Srovnání kompromisů: Ontos proti tanku Patton a výsadkovému Scorpionu
Pro pochopení role Ontosu v americkém arzenálu je nutné srovnat jeho parametry s konvenčním středním tankem M48 Patton a lehkým výsadkovým stíhačem M56 Scorpion, který souběžně provozovala výsadková vojska pozemní armády.
| Parametr | M50A1 Ontos | M56 Scorpion | M48A3 Patton |
|---|---|---|---|
| Uživatel a zavedení | US Marine Corps (1956) | US Army Airborne (1953) | US Army, USMC (1953) |
| Bojová hmotnost | 8 900 kg (8,9 t) | 7 140 kg (7,1 t) | 47 200 kg (47,2 t) |
| Hlavní výzbroj | 6× 106mm bezzákluzový kanón M40A1C | 1× 90mm kanón M54 s úsťovou brzdou | 1× 90mm kanón M41 |
| Sekundární výzbroj | 4× .50 nástřelný M8C, 1× 7,62mm M1919A4 | Žádná (pouze osobní zbraně) | 1× .50 M2HB, 1× 7,62mm M73 |
| Pancéřová ochrana | 12,7 mm ocel (čelo a boky) | Žádná (pouze 5mm štít děla) | Až 120 mm lité oceli (čelo věže až 178 mm) |
| Měrný tlak na půdu | 0,33 kg/cm² | 0,29 kg/cm² | 0,88 kg/cm² |
| Pohonná jednotka | Chrysler HT-361 V8 (180 k) | Continental AOI-402-5 (200 k) | Continental AVDS-1790 diesel (750 k) |
| Zásoba vezené munice | 18 nábojů 106 mm | 29 nábojů 90 mm | 62 nábojů 90 mm |
Z tabulky jasně vyplývá konstrukční kompromis: Ontos obětoval pancíř a vezenou munici ve prospěch bezkonkurenční okamžité palebné síly a nízkého měrného tlaku. Zatímco Patton potřeboval zpevněné cesty a mosty s vysokou nosností, Ontos dokázal manévrovat v terénu, kde by se těžký tank okamžitě utopil.
V pekle u Hue a Khe Sanhu: Z protitankového lovce záchranářem pěchoty
Když se v roce 1965 vylodily jednotky americké námořní pěchoty u Da Nangu, dorazily s nimi i prapory vyzbrojené Ontosy. Brzy se však ukázalo, že severovietnamská armáda ani partyzáni Vietkongu do džungle žádné tankové kolony neposílají. Ontos tak ztratil své původní určení protitankového stíhače. Namísto stažení do zálohy však mariňáci objevili jeho pravou sílu v přímé palebné podpoře pěchoty.
Klíčem k úspěchu se stala speciální munice. Vedle kumulativních střel M344 HEAT a tříštivo-trhavých střel HEP-T dostaly posádky k dispozici kanystrové náboje M361A1, známé pod přezdívkou „Beehive“ (včelí úl). Každý tento náboj obsahoval zhruba deset tisíc drobných ocelových šipek (flechettes). Když Ontos vypálil salvu několika hlavní proti pěchotnímu útoku v husté vegetaci, účinek byl zničující. Šipky doslova prosekaly džungli a okamžitě zlikvidovaly jakýkoliv skrytý odpor.
Hvězdná hodina Ontosu přišla v únoru 1968 během ofenzívy Tet v bitvě o město Hue. V historickém městě se rozpoutaly brutální městské boje dům od domu. Severovietnamští vojáci byli zakopáni v masivních kamenných a betonových budovách a v Citadele. Pěchota mariňáků čelila těžkým ztrátám od nepřátelských odstřelovačů a kulometných hnízd. Běžné tanky Patton měly v úzkých uličkách zatarasených troskami problém manévrovat a stávaly se snadným terčem pro pancéřovky RPG.
Malý a hbitý Ontos se v městském labyrintu osvědčil dokonale. Taktika mariňáků byla blesková: Ontos vyrazil vysokou rychlostí zpoza rohu, střelec zamířil na opevněnou budovu a odpálil salvu střel HEAT. Granáty prorazily metrové zdi i s kryty z pytlů s pískem a zničily celé patro domu. Než se nepřátelští střelci s protitankovými zbraněmi vzpamatovali z tlakové vlny a prachu, řidič zařadil zpátečku a Ontos zmizel zpět za roh do bezpečí, kde mohl nabíječ v klidu doplnit munici. Velitelé praporů USMC později v oficiálních hlášeních archivovaných v National Museum of the Marine Corps označili Ontos za vůbec nejúčinnější podpůrnou zbraň celé městské bitvy.
Stejně důležitou roli sehrály stroje Ontos při obraně obklíčené základny Khe Sanh. Zde byly zakopány přímo do obranného perimetru a sloužily jako mobilní dělostřelecké baterie s okamžitou reakcí, schopné v nočních hodinách odrazit masové vlny pěchotních útoků salvami šipek a tříštivých granátů.
Lekce pro dnešek: Proč o úspěchu zbraně nerozhoduje počet hlavní
I přes nesporné úspěchy ve Vietnamu byla služba Ontosu poměrně krátká. V květnu 1969 byly jednotky námořní pěchoty vyzbrojené těmito obrněnci staženy z bojové linie a následně deaktivovány. Důvodem nebyla neúčinnost zbraní, ale neúprosná logistika. Společnost Allis-Chalmers dávno zastavila výrobu náhradních dílů pro podvozky a motory. Stroje trpěly únavou materiálu, nedostatkem pásů a zavěšení. Do výzbroje navíc začaly přicházet moderní protitankové řízené střely BGM-71 TOW, které nabízely mnohem delší dostřel a bezpečnější navádění.
Většina korb Ontosů byla po návratu do Spojených států sešrotována, ačkoliv mnohé věžičky a kanóny M40 sloužily dál v pozemních opevněních. Příběh stroje M50 Ontos přesto nabízí zásadní vojensko-technické ponaučení, které je vysoce aktuální i pro dnešní armády včetně Armády České republiky.
Ukazuje totiž, že žádná vojenská technika neexistuje ve vakuu. Stejná konstrukční řešení, která pozemní armáda oprávněně odmítla, protože v evropské doktríně mechanizovaného střetu neměla šanci na přežití, se pro expediční námořní pěchotu stala neocenitelným triumfem. Podobně jako v moderní době sledujeme, jak stejnou techniku různé armády pořizují pro zcela odlišné úkoly, platí i pro pozemní síly, že volba mezi těžkými pásovými vozidly a lehkými kolovými platformami není otázkou „lepší nebo horší“ techniky. Je to vždy otázka operačního zadání, logistického zázemí a prostředí, ve kterém má stroj fungovat.
Šest hlavní na korbě Ontosu nebylo projevem technického rozmaru, ale poctivou odpovědí na otázku, jak přinést masivní palebnou sílu na vyloďovací pláž a do bahnitého terénu. Právě schopnost adaptovat se na nečekané podmínky městského boje udělala z odmítnutého armádního outsidera nezapomenutelnou kapitolu vojenské historie.
