V internetových diskusích o migrační krizi se pravidelně vrací nostalgické tvrzení, že za dob socialismu by přes československé hranice „neproklouzla ani myš“. Technická a historická realita Železné opony a Pohraniční stráže však byla přesně opačná. Celý monumentální systém ostnatých drátů, vysokého napětí, signálních stěn a orných pásů nebyl vybudován k tomu, aby bránil vstupu migrantů ze svobodného Západu. Fungoval jako hermeticky uzavřená vězeňská zeď, jejímž jediným cílem bylo za cenu stovek zmařených životů zabránit vlastním občanům v útěku z totality.
Směr, kterým dráty mířily: Železná opona držela lidi uvnitř, nikoli venku
Kdykoliv v souvislosti s nelegální migrací do Evropské unie zazní v hospodě nebo na sociálních sítích povzdech, že „Pohraniční stráž by pořádek udělala za pár hodin“, naráží takové tvrzení na naprosté nepochopení moderních dějin. Pohraniční stráž (PS), zřízená na základě zákona č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic, totiž nikdy neřešila problém s přílivem cizinců, kteří by se chtěli dostat do Československa.
Za západní a jihozápadní hranicí naší republiky leželo Západní Německo (Bavorsko) a neutrální Rakousko. Z těchto hospodářsky prosperujících a demokratických zemí do šedivého Československa ovládaného komunistickým režimem žádné davy lidí neprchaly. Všechny překážky, strážní věže, minová pole i zbraňové systémy byly od prvního okamžiku projektovány s jediným cílem: zabránit v odchodu lidem zevnitř. Železná opona nebyla vnějším štítem proti nebezpečí, ale plotem věznice, ve které uvízlo patnáct milionů obyvatel.
O směru působení celého aparátu svědčí také jeho taktické rozmístění v terénu. Ženijní zátaras nestál přímo na hraniční čáře u bílých patníků. Pohraničníci dráty úmyslně vybudovali desítky metrů, v nepřehledném lesním terénu Šumavy a Českého lesa dokonce i dva kilometry hluboko ve vnitrozemí. Důvod byl čistě praktický: pokud uprchlík překonal plot nebo spustil poplach, hlídky měly dostatek času a prostoru narušitele dostihnout a zadržet ještě dříve, než stačil překročit skutečnou demarkační čáru na území sousedního státu.
Od 6 000 voltů k signálce: Jak technicky fungoval ženijní zátaras
Technické provedení Železné opony prošlo během čtyřiceti let zásadním vývojem. V první fázi, která trvala od roku 1951 do léta 1965, nasadilo komunistické vedení nejdrastičtější prostředek: Elektrifikované zařízení k ochraně hranic, známé pod zkratkou EZOH. Šlo o tříplotový zátaras z dřevěných kůlů a ostnatého drátu, kde prostřední stěna nesla izolátory s vysokým napětím od 4 000 do 6 000 voltů.
Kontakt člověka s tímto drátem vedl k okamžitým svalovým křečím, zástavě srdeční činnosti a uhoření na drátech. Systém byl extrémně nebezpečný nejen pro prchající, ale také pro samotné pohraničníky, kteří dráty udržovali, a navíc působil obrovské energetické ztráty při dešti a vánicích. Pod mezinárodním tlakem a kvůli vysokému počtu smrtelných nehod mezi vojáky byl proud v červenci 1965 definitivně odpojen.
Od konce 60. let nastoupila modernější technická generace: slaboproudé signální stěny U-70 a posléze U-80. Místo smrtícího výboje systém pracoval s bezpečným napětím 24 voltů. Dráty byly mechanicky předepjaté a zapojené do odporových můstků. Jakýkoliv pokus o přestřižení, roztažení drátů nebo jejich zkratování okamžitě vyslal poplachový signál na panel dozorčího na rotě Pohraniční stráže, který s přesností na konkrétní úsek (zpravidla 200 až 500 metrů) viděl, kde k narušení došlo.
Za signální stěnou následoval takzvaný orný pás – široký pruh půdy, který se pravidelně bránoval a uvlačoval. Na hladké hlíně byl viditelný každý otisk boty, podle něhož psovodi okamžitě poznali počet osob i směr jejich postupu. Podél celé linie vedla asfaltová nebo zpevněná obslužná komunikace („signálka“), po které se pohybovaly rychlé hlídky v terénních automobilech GAZ-69 a později UAZ-469. Vojáci měli v rukou nabité samopaly vz. 58 a rozkaz zastavit narušitele za každou cenu – v případě neuposlechnutí výzvy i střelbou.
Zvláště obávanou součástí systému byli takzvaní samostatně útočící psi (SUP). V nepřehledných úsecích byli na noc do koridorů mezi ploty vypouštěni speciálně vycvičení němečtí ovčáci bez náhubků a bez přítomnosti psovoda. Psi byli vedeni k nekompromisnímu útoku na cokoliv, co se v zóně pohnulo, což mělo v řadě případů fatální následky.
Cena za neprostupné hranice: Zničené vesnice a stovky zmařených životů
Mýtus o „dokonalé ochraně hranic“ záměrně opomíjí to nejdůležitější: jakou cenu za tuto umělou izolaci společnost zaplatila. Režim totiž nepostavil pouze plot. Celé příhraničí proměnil ve vyloučenou vojenskou zónu rozdělenou na hraniční pásmo (hluboké až 12 kilometrů) a zakázané pásmo (do 2 kilometrů od drátů).
Do zakázaného pásma nesměl vstoupit nikdo kromě vojáků PS. Aby v okolí hranic nezůstaly žádné opěrné body, úkryty nebo nepohodlní svědci, nechalo velení armády a ministerstva vnitra během 50. let srovnat se zemí přes šedesát celých vesnic a stovek samot. Buldozery nemilosrdně strhly obytné domy, zemědělské usedlosti, historické kostely i hřbitovy v Pohoří na Šumavě, na Bučině, v Lučině a v desítkách dalších míst, která z map zcela zmizela.
Druhým, ještě tragičtějším rozměrem byly lidské životy. Podle podrobné archivní dokumentace Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a badatelů Vojenského historického ústavu zahynulo na československé hranici v letech 1948 až 1989 minimálně 282 civilistů. Z toho 95 lidí usmrtil elektrický proud v zátarasech EZOH, téměř 150 uprchlíků zastřelily hlídky, další utonuli v divokých hraničních řekách nebo byli usmrceni psy. Typickým příkladem byl tragický případ východoněmeckého studenta Hartmuta Tautze, kterého v srpnu 1986 pouhých 22 metrů od rakouského území u Bratislavy roztrhala smečka psů Pohraniční stráže.
Enormní daň platili i samotní pohraničníci. Během služby zahynulo přes 650 příslušníků PS. Zbrojopis již dříve rozebíral tvrdou realitu, jakou prožívali branci v běžné vojenské službě v ČSLA. U Pohraniční stráže však byl tlak ještě vyhrocenější: vojáci základní služby nesli obrovskou psychickou zátěž, strach z vojenské prokuratury v případě průniku narušitele a neustálou manipulaci s ostrými zbraněmi. V přímém boji s ozbrojenými narušiteli padlo za celou historii pouhých 11 pohraničníků – naprostá většina ze 650 mrtvých vojáků zemřela při nehodách, sebevraždách, neopatrné manipulaci se samopaly nebo po zásahu vlastním elektrickým proudem v drátech.
Proč totalitní plot nelze srovnávat s moderní ostrahou schengenské hranice
Když dnes zaznívá požadavek na „obnovu neprostupných hranic po vzoru Pohraniční stráže“, jde o srovnávání dvou naprosto nesouměřitelných světů:
- Opačný směr a smysl: Železná opona byla zkonstruována jako vězeňská klec bránící lidem v odchodu ze země. Moderní ostraha hranic naopak střeží prostor před neoprávněným vstupem zvenčí při zachování plné svobody pohybu pro vlastní obyvatelstvo.
- Zákaz brutality a mezinárodní právo: Žádný demokratický právní stát nemůže střílet do neozbrojených lidí, pokládat na hranice protipěchotní miny nebo do drátů pouštět smrtící proud. Mezinárodní úmluvy (zejména Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951) ukládají státům povinnost každou žádost o mezinárodní ochranu řádně posoudit v zákonném řízení.
- Cena svobody pro občany: Za zdánlivou neprostupnost hranic platili českoslovenští občané tím nejcennějším: ztrátou svobody pohybu, ponižujícím žádáním o výjezdní doložky, policejním šikanováním a zničením stovek kilometrů čtverečních nádherné přírody. V moderním schengenském prostoru se naopak čeští občané pohybují bez jakýchkoliv kontrol po celém kontinentu.
- Technologie 21. století: Moderní ochrana vnějších hranic EU a operace evropské agentury Frontex nestojí na tisících záklaďáků se psy v blátě, ale na bezpilotních průzkumných dronech, satelitním snímkování, stacionárních termovizních věžích a mobilních optoelektronických senzorech, které odhalí narušitele na kilometry daleko bez nutnosti ničit krajinu ostnatým drátem.
Pohraniční stráž a Železná opona nebyly vzorem efektivní obrany státu. Byly tragickým technickým aparátem totalitního režimu, který se bál vlastních lidí natolik, že mezi sebe a svobodný svět neváhal postavit smrtící zeď.
